Italský deník 2

Pokračování předchozí části deníku

Neděle 14.6.2015

Vstáváme do prosluněného dne.

Spalo se nám báječně, už i proto, že na manželské posteli byly dělené matrace. Většinou tomu bývá naopak, matrace bývá v celku, což znamená, že když se jeden z nás převrací, většinou vzbudí i toho druhého. Tedy, nejsem si úplně jistá tím, že když se převracím já, budím manžela. Ale když se obrací on, jsem pokaždé vzhůru.

Vzpomínám si na pobyt v Paříži, kde jsem byla s kamarádkou. Já, poněkud prostorově výrazná, a ona, která má padesát kilo i s postelí. V hotelu byly nedělené matrace. Iva si šla lehnout dříve a než jsem opustila sprchu, podřimovala. Lehla jsem si na svou půlku a okamžitě měla Ivu na svých zádech. Jen vzdychla a pronesla: "Ležíme jako ve škarpě." :-D

Narazili jsme na několik malých "vad na kráse". Byl tu jeden dost podstatný nedostatek a tím byla naprostá absence jakéhokoli háčku. Na vniřní straně koupelnových dveří bylo cosi, co ho připomínalo, přilepené náplastí, ale když jsem tam zkusila pověsit pytel na použité prádlo, to cosi spadlo. Vozíme sebou háčky na přísavky, ale na dlaždicích, které byly krásné, ale s hrubou strukturou, nedržely. Jediné místo, kde se háčky udržely, bylo francouzské okno. Ač nerada, udělala jsem z poloviny vstupu věšák. Ve sprchovém koutu byla pouze pevná sprcha, která byla hodně vysoko a závěs úplně nezabránil tomu, aby se voda dostala i na podlahu koupelny. To jsme zjistili už večer. Toaletní papír jsme nechali stát vedle záchodu, ale byl vlhký, kvůli vodě ze sprchového koutu. Manžel došel do auta a přinesl tejpu. Přilepil s ní na dlaždice kus provázku a tam uvázal novou roli. Mokrou jsme dali na slunce.

Ovšem oproti předchozímu roku, kdy v apartmánu chybělo téměř vše, to byl luxus.

S těmi malými nedostatky jsme si poradili.

V devět hodin jsme měli sraz s delegátkou z cestovní kanceláře, která za námi přijela. Zjistili jsme, že tu nejsme jedinými Čechy. Na druhé straně u brány byla ještě jedna česká rodina. Pozdravili jsme a oni nic. Byli takoví zvláštní. Paní, odhadem pětačtyřicetiletá, byla těhotná, držela se partnera za ruku. Delegátka se na ně podívala a pak je poslala zpátky do apartmánu, s tím, že za nimi pak přijde. Nám zodpověděla několik dotazů a pak když zjistila, že jsme na Garganu už potřetí, naznala, že nemá smysl nám vykládat o památkách a dalších cílech. Dala nám na sebe telefon, kdybychom cokoli potřebovali a pak pronesla, že musí za těmi divnými lidmi, že tam to nebude tak jednoduché, jako s námi.

Vrátili jsme se do apartmánu, vzali si lehátka a osušky a vydali se k moři. Od delegátky jsme věděli, že větší část pláže je privátní a tudíž placená, a také kde jsou úseky pláže veřejné. Objevili jsme malou plážičku mezi útesy, hned na kraji velké pláže. Líbila se mi, ale manžel měl nějaké pochybnosti. "Je to tady celé mokré", pronesl. "To nevadí lehátka uschnou a aspoň se tu nebude prášit." Když si lehal, brblal. Dopoledne jsme doslova a po písmene relaxovali. Povalovali jsme se na lehátku a já si četla. Voda byla příjemná. V půl dvanácté jsme sebrali lehátka a osušky a šli zpátky do apartmánu. Odpoledne si sebou asi vezmeme plážový stan, který jsem z nějakého rozmaru, krátce před odjezdem, koupila. Přeci se hned první den nepřismahneme. Manželovi jsem to cestou do mírného stoupání sdělila a on souhlasil. A zatímco já jsem připravovala náš první "italský oběd", muž na terase rozložil stan. Pak jsem zaregistrovala nadávání a vyhlédla ven. At' se snažil jak chtěl, stan se mu nedařilo složit.

Odpoledne jsme šli znovu na pláž. Lehátka, která jsou ze silonu, přes poledne uschla. Osušky nikoliv. Ze skříně jsem vyndala suché a šlo se. Samozřejmě bez stanu, protože muž pronesl, že by na té pláži vypadal jako Vlasta Burian se žehlícím prknem.

Plážička, na které jsme se dopoledne povalovali, byla pod vodou. Už nám bylo jasné, proč byl písek mokrý. Příliv nezastavíme. Vydali jsme se tedy na hlavní pláž a zamířili k její veřejné části. Tady byl písek suchý. Bylo pod mrakem, ale příjemně. Teploměr na nedaleké restauraci ukazoval 37°C. Překvapilo nás, že na veřejné pláži téměř nikdo nebyl. Vzhledem k tomu, že byla neděle, to bylo překvapivé. Kolem čtvrté vylezlo slunce a pražilo. Došlo mi, že bez deštníku či stanu, prostovlasá a hlavně první den, bych se mohla, i přes namazání a jakýs takýs základ, šeredně spálit. V moři jsem byla více než na lehátku. Ledva jsme oschla, šla jsem znovu do vody. Muž zašel koupit zmrzlinu, abychom se osvěžili. Bylo to ale na krátko. Takže znovu do moře. Pak mě začala pobolívat hlava a navíc nám došlo pití, které jsme si vzali sebou. Manželovi jsem řekla, že jdu do apartmánu, protože mi to pro dnešek stačí. Usmál se a pak řekl, že mi chtěl navrhnout totéž. Cestou zpátky jsme zjistili, že nejvíc lidí je na samém kraji pláže u útesů, které poskytují stín.

Zastavili jsme se v obchůdku kousek od rezidence. Koupili jsme vodu, vajíčka a těstoviny. "Dej to do tý tašky." Chvilku jsem protestovala, chtěla jsem alespoň ta vejce nést v ruce. Nakonec skončilo vše v plážové tašce. Doma, při vyndávání nákupu jsem zjistila, že ne všechna vejce přežila transport. Ta, která vydržela vcelku, jsem umyla a dala do lednice. Už mi bylo jasné, co bude k večeři. :-D Časopisy 100+1, které jsme si vzali sebou, byly upatlané vyteklými bílky, stajně tak i osušky. Byly zralé na vyprání. Hlavně, že jsem si při balení musela vyslechnout komentář, že jich beru sebou zbytečně moc. Ty z dopoledne naštěstí už uschly. V koupelně jsem vyprala ty upatlané a pověsila je na terasu. K večeři jsme měli míchaná vejce.

Pondělí 15.6.2015

Vstali jsme před půl sedmou a po snídani se vydali do Vieste na trhy. O tom, že mám ráda italské trhy jsem už psala. Chtěli jsme koupit nějaký závěsný věšáček na dveře u koupelny, abychom měli kam pověsit ručníky a osušky. Našli jsme prodejce, který je měl, ale když viděl náš zájem, nechtěl slevit. A mě se zase nechtělo dávat 16€ za věšák, který budeme potřebovat jen tři týdny tady a co pak s ním doma.

Objevila jsem krásné tričko za 2€ a když jsem se ho chystala zaplatit, vrhla se na mně žena podobného věku jako já. Řvala na mně a snažila se mi vytrhnout kabelku z ruky. Zařvala jsem na ní, že je to moje taška a ona začala ječet "policie a dokumenty". Kolem nás se srotil dav. Ječela jsem na ní taky, at' ty policajty zavolá a prodejce se snažil situaci uklidňovat. Baba se nevzdávala a dál mi rvala kabelku z ruky. Naštěstí přišel manžel a zařval na ní. To jí trochu zarazilo. Stále však trvala na tom, že jsem jí ukradla dokumenty a že je mám v tašce. Požádala jsem prodejce, aby zavolal policii. Baba stále trvala na svém. S mužem za zády jsem vytáhla peněženku a ukázala jí, že na fotce jsem opravdu já, že tu mám průkazku na své české jméno a že peněženka je moje. Baba se hrnula strčit ruce do mé tašky. Plácla jsem jí přes ně. Stál
e ječela a dav kolem houstl. Tohle se tu asi neděje každý den. Podala jsem manželovi peněženku a otevřela tašku. Ukázala jsem babě mobil a podala ho mužovi. Pak jsem vytáhla krabičku s léky a papírové kapesníky. Dav kolem vyčkával. Babě jsem dovolila nahlédnout do prázdné kabelky a pak na ní zaječela, že čekám její omluvu. Prodejce se také podíval do mé kabelky a babě hrubě vynadal.

Udělalo se mi zle. Klepaly se mi nohy a ruce, chtělo se mi zvracet a z dálky jsem slyšela, jak baba blekotá nějakou omluvu a u toho stále něco mele o dokumentech. A pak byla tma. Když jsem se probrala, seděla jsem na nějaké bedně a prodavač mi podával lahev s chlazenou vodou. Muž mě držel za ruku a měl ustaraný výraz. Dav kolem se nezmenšoval. Prodavač mě ujistil, že tu můžu sedět, jak dlouho budu chtít a ptal se, jestli už je mi líp. Nebylo. Baba tam byla stále a něco mumlala. Pak jí dvě ženské parádně seřvaly. Znovu se omlouvala a že si mně s někým asi spletla. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Pak mě muž pomohl vstát a mě se stále klepaly nohy. Chtěla jsem zaplatit prodavači za vodu, ale ten mě ujistil, že nic nechce a ptal se, jak mi je. Už trochu líp. Pak prodavač zařval na babu a ta odešla pryč.

Když jsem kráčela zavěšená do manžela uličkou pryč, několik lidí se mě s účastí ptalo, zda už jsem v pořádku. Nebyla jsem, ale už jsem tam nechtěla být. Nohy mi stále brblaly. Líp se mi udělalo asi za půl hodiny. Trhy, na které jsem se tolik těšila, jsem si tentokrát neužila.

Kabelka měla natržené ucho a já se rozhodla, že jí vyhodím. Připomínala by mi totiž tenhle hodně ošklivý zážitek.

Dnes, když nad tím zpětně přemýšlím a čtu si rukou psané řádky, mám stále pocit ošklivosti. Nevím, jestli té ženě opravdu někdo ukradl doklady. Někdy o tom i trochu pochybuji. Třeba si mně jen vyhlídla a byla to finta, jak někoho okrást.

Dodnes mě mrzí, že tu policii tehdy nikdo nezavolal.

Vzpomněla jsem si na svou kamarádku, která byla v Neapoli na zájezdu a když šla jednou z uliček, žena, která šla proti ní, jí hodila do náruče dítě. Kamarádka samozřejmě dítě chytila, asi by to udělal každý. Pak si pro dítě přišel chlap a kamarádka zjistila, že jí chybí taška, kterou měla sebou. Peníze, doklady - všechno pryč. Místo prohlídky města musela na konzulát a finance jí půjčila průvodkyně, která měla zájezd na starosti. Také na to vzpomínala s hořkostí.

Cestou domů jsme se zastavili v obchodě, kam jsem chodívali pravidelně nakupovat v době, kdy jsme bydleli v Baia Falcone. Koupili jsme si zmrzlinu, podobnou jako je Calipo. Teploměr ukazoval 32°C a zmrzlina v papírovém kornoutu rychle tála.

Když jsem chtěla zbytek vypít, parádně jsem se zlila. Jako by mi včera to praní nestačilo.

V apartmánu jsem uvařila oběd. Venku zašlo slunce a začalo drobně mžít. Potřebovala jsem ze sebe spláchnout všechny ty ruce, které se mě dotýkaly. Pocit, že jsem špinavá sílil a já vlezla do sprchy. Pak jsem vyprala blůzu od zmrzliny a šaty, které jsem si pocintala při obědě. Uvědomila jsem si, že se mi stále klepou ruce.

Když déšt' téměř ustal, došlo nám, že na koupání to dnes nebude.

V drobném mžení jsme se vypravili po pláži do přístavu Peschici. Krátké džíny a k tomu žabky. Teploměr na restauraci ukazoval 25°C. Bylo příjemně a ty droboučké kapky vody nás osvěžovaly.

Na pláži bylo pár lidí, ale seděli oblečení na lehátkách. Jeden člověk byl ve vodě. Došli jsme na konec pláže a vydali se k majáku. Na začátku sypané hráze se pracovalo. "Možná, že nás vyženou", pronesl muž. Nevyhnali nás a my pokračovali až před maják.

Pohled z hráze na historické centrum Peschici

Pohled na druhou stranu, kde jsme pod kopcem bydleli

Maják na konci hráze

Když jsme se pak vraceli zpátky, všimli jsme si, že v našich stopách jdou další lidé. Zřejmě se osmělili tam jít, když nás nikdo nevyhnal. Na kraji hráze už byla spuštěná závora a navíc přidané prkno, aby tam už opravdu nikdo nechodil.

Z hráze jsme se vydali do přístavu a mně potěšilo zjištění, že tu kotví Frecci Azzurra (Modrá šipka), lod' na které jsme se před deseti lety plavili na Tremitské ostrovy. Z její paluby jsme pozorovali delfíny. Vzpomněla jsem si na francouzského kapitána se kterým jsem se snažila mluvit francouzsky, či spíš oprašovat zbytky své francouzštiny. Od jara do podzimu žil v Peschici a pak na zimu odjížděl do Nice, kde měl dům. Vyprávěl mi o mělkém moři u Nice, kterým se dá jít několik kilometrů od pevniny. Kde je mu asi konec?

Když jsme obcházeli přístav po horním ochozu, z lodi vylezl prošedivělý pán. Postava odpovídala, ale byl daleko a já navíc neměla brýle. Možná to byl on. :-D

Socha Panny Marie v přístavu

Z horního ochozu byl krásný pohled na město a i na pláž, na jejímž druhém konci jsme bydleli. U útesů byla malá kaplička a pod ní divoce bouřící vlny, narážející na skály. Na vrcholu skaliska byl hrad.

Pohled z ochozu na historické centrum a hrad Castello del Recinto Baronale

Skaliska u přístavu

Z Peschici (ale i dalších míst Gargana, odplouvají denně lodě na Tremitské ostrovy. Zde se dají koupit lodní lístky, ale také mapy či pohlednice.

Před prodejnou lodních lístků stojí sloup, na němž jsou šipky, ukazující nejen světové strany,

ale i směr jednotlivých větrů. Takový Mistrál fučí na severozápad.

Vraceli jsme se od přístavu a došli ke schodům. Šipka, která mířila nahoru, nás nalákala k návštěvě města. Chvilku jsme váhali, ale pak se rozhodli vystoupat nahor
u. Mramorové schody, mokré deštěm, pěkně klouzaly. O to víc, že jsem měla na nohou žabky. To nebyla ta nejlepší výbava.

"Po schodoch, po schodoch, poznávam poschodia... jak zpívá Richard Müller

Jsem známá tím, že mívám problémy s dechem, což u astmatika není nic tak neobvyklého. Nedostatek vzduchu v plicích maskuji a kamufluji focením, kdy sbírám dech pro další výstup. Ale že bude mít problémy i manžel, jsem netušila. Opakovaně odpočíval. Když došel pod poslední schodiště, dokonce si sedl na lavičku.

A já při stoupání fotila květenu kolem a pohledy na přístav a moře z výšky. Jsou seřazeny tak jak pokračovalo stoupání:

Fíkovník, neboli smokvoň s fíkem

Oleandr (Nerium oleander)

Na hráz a kousek přístavu jsem se dívala už trochu z výšky.

Vzadu u lesa vedle bílé budovy jsme bydleli

Solanum rantonnetii - Lilek modrý, který je u nás také známý jako hořcový stromek

Další oleandr, pro změnu v bílém

A zase jsme o něco výš

Bougainvillea - myslím si, že v češtině ještě nemá jméno

Olověnec (Plumbago auriculata)

Pohled přes střechy domů, na moři se už odráží první sluneční paprsky

Už svítilo slunce.

Muž seděl na lavičce a já o kus níž na zídce. Těch několik schodů k lavičce se pro mně stalo v daný moment nepřekonatelnou překážkou. Seděla jsem a dýchala "jak čtyři". Podívala se na manželský pár v našem věku, který jsme při našem stoupání po schodech došli a předběhli. Pán měl úplně propocenou košili a my s mužem na tom nebyli o moc lépe.

Miluju kočky a mám zejména slabost pro ty zrzavé.

Zatímco my se pachtíme nahoru, pan kocour relaxuje před autem

Odpočati jsme pak přešli ulici, která serpentýnami vede nahoru do města a pak vystoupali poslední schodiště ke hradu, který jsem už fotila z přístavu. Zeptala jsem se muže, zda se půjdeme podívat dovnitř, ale nechtěl. Pokračovali jsme tedy do města, kde jsme se "odměnili" zmrzlinou. Prošli se městem, prohlédli jsme si několik památek a na "hlavní třídě" si koupili lahev s pitím.

Fotografie z nejvyššího místa, odkud je krásná vyhlídka

Lze dohlédnout až k Manaccore

I tady je možno najít visací zámky, na znamení lásky

Kostel Chiesa del Purgatorio

(Nejsvětější duše v očistci)

Interiér kostela

Zaujaly mě i zajímavě zdobené dveře kostela

Průhled dolů na hráz u přístavu

Kostel Chiesa Sant'Elia Profeta - patrona města

Fotila jsem ho jen zvenčí, uvnitř byla mše

Archanděl Michael, s jehož zobrazením se lze setkat téměř na celém Garganu

Věž brány Porta del Ponte je porostlá kaparovníky

Kostel San Antonio

S lahví vody jsme se pak vydali zpátky do rezidence. Po mramorových schodech do přístavu jsme jít nechtěli, ale jinou cestu jsme neznali. Před lety jsme tu už sice byli, ale dojeli jsme sem autem. "Tak půjdeme po silnici", rozhodl se muž. Uličkami mezi hotely jsme se opravdu dostali k silnici, po které jsme kdysi odjížděli. Tehdy jsme jí moc nesledovali, ale ted' jsme zjistili, že podél ní je vybudován chodník s hezkým modrým zábradlím. Sestupovali jsme po dost příkrém chodníku a moje nohy v žabkách trpěly. Gumový pásek se mi zařezával hluboko mezi prsty a bolelo to čím dál, tím víc. Když jsem zjistila, že se mi udělaly parádní puchýře, žabky jsem zula a šla dál bosky.

V polovině kopce jsme si všimli cestičky lesem, která propojovala chodník, který kopíroval serpentýnu ulice. Ač nerada, obula jsem znovu žabky a vydala se z kopce lesem.

Tento pohled se nám otevřel, když jsme vylezli z lesa

Slunce ozařovalo malý kousek moře.

Moje babička tomuhle úkazu říkávala, že slunce táhne vodu

Vyšli jsme na poslední serpentýnu nad přístavem. Zábradlí pokračovalo na druhé straně ulice, tak jsme přešli. Ocitli jsme se na schodech, které ústily u silnice, po které jsme sem v sobotu přijeli. Vedle hlavní silnice se povalovalo velké tele. Nepřekvapilo nás to, potkat krávy nebo ovce na silnici, je tu docela běžné.

Cesta po rovině k rezidenci už byla za odměnu.

Byli jsme utrmácení a ušlí. Vyčítala jsem si, že jsem si nevzala lepší boty. Ale my původně do města jít nechtěli a na dva kilometry pláže byly žábky ideálním obutím, nota bene, když jsem je po většinu cesty pláží nesla v ruce a šla bosa.

Večer se na nás znovu přišly podívat kočky. Abych je rozlišila, všechny jsem si pojmenovala.

Hubená mourinka, která měla někde určitě kot'ata dostala jméno Twigi a druhá, která byla březí, byla Mamina.

Babička měla pravdu. Slunce opravdu táhlo vodu a večer se znovu spustil déšt'.

Pokračování deníku je zde.