Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

neděle 7. září 2014

Ohlédnutí


Je tu září a moje první vnučka začala chodit do školy.
Máme prvňáčka.
Zatím si ještě neuvědomuje, že jí nastaly povinnosti a že její čas už bude spojen s tím, že něco musí.


Aby se to nepletlo, mojí dceři se konečně podařilo najít si práci a podobně jako vnučce jí skončilo období, kdy při svém home office byla svou vlastní paní. Ted' jezdí přes půlku Prahy a její pracovní doba je od devíti do šesti.

A ze mě se stala babička na poloviční úvazek. Proč poloviční? Zet' pracuje na směny a když má ranní, vyzvedává starší vnučku z družiny a mladší ze školky. Při odpolední fungujeme já a druhá babička. S dcerou, která měla ještě prvního září volno, jsme přihlásily mladší vnučku do baletu. A tam s ní budu jezdit já. Kdysi jsem takhle vozívala svou dceru, která balet dělala celých sedm let. Manžel se vyjádřil v tom smyslu, že už konečně "budu užitečná." :-D

Prázdniny utekly jako voda.
Ohlížím se po uplynulých dvou měsících, které mě utvrdily v tom, že v mém věku čas už neutíká, ale letí.
Pomalu se smiřuji s tím, že už mé tělo nefunguje tak jako kdysi a moje pracovní výkonnost klesá.
Také jsem se znovu a opakovaně přesvědčila o platnosti Murphyho zákonů a o přísloví: Čiň čertu dobře - peklem se ti odvděčí.
A navíc píšu po otřesu mozku.
Možná mé věty budou nesmyslné, nebudou souvislé.
Tento otřes jsem si přivodila sama, i když by se určitě našli i tací, kteří by mi s chutí nějakou třepli a otřásli tak znovu mým mozkem.

Otřes mozku je možná i důvodem, že jsem se rozhodla vypsat se z toho, co mě trápí a co mi leží v hlavě.
Snad, když se svěřím, přestanu na to vše tolik myslet a budu schopná přemýšlet i o něčem jiném.
Jak se říká: sdělená bolest = poloviční bolest.
Ráda bych se totiž vrátila ke psaní cestovních deníků. Chtěla bych dokončit ten loňský, který mám rozepsaný a začít pracovat na letošním. Zatím to však nejde, myšlenkami jsem u toho, co se odehrálo a na co stále myslím.

Ve volných chvílích zapínám počítač, pokud se tedy rozhodne se mnou mluvit, abych pak seděla nad klávesnicí, hledala slova, která bych skládala do vět. Moc to nejde, moje myšlenky jsou stále jinde. Mažu napsaný text, přepisuji už několikrát přepsané věty. Nejde to! Pak raději vypínám počítač a odcházím.
Snažím se zaměstnat ruce, pustila jsem se do vyklízení skříní a tentokrát už k opravdu definitivnímu vyřazení toho, co nenosím a také toho, co bych třeba i ráda nosila, ale ve skříni se to poněkud srazilo. Někdy přemýšlím, jak je to možné. :-D Zpracovávám i úrodu drobného ovoce. Zima se mě pak klidně může zeptat, co jsem dělala v létě. :-)
A pak se znovu vracím k počítači a hledám odvahu k tomu, abych se vypsala a ulevila své bolavé duši.


Kapitola 1 - Vnučky
Maně si vzpomínám, jak mi dcera telefonovala první prázdninový týden a zoufale pronesla: "Mami, já to s nima snad nepřežiju." Mínila tím samozřejmě vnučky, které si po režimu školky náramně užívaly volnosti a asi tak trochu zlobily. Odpověděla jsem jí v tom smyslu, aby holky sebrala a přivezla mi je.
A tak jsme ve společnosti holčiček pracovali na opravě altánu, který poškodilo květnové krupobití. Nebyly však u nás celé prázdniny. Pobyt zde střídaly s krátkými pobyty doma nebo návštěvou chaty v Křivoklátských lesích, či dceřiny kamarádky. Koncem srpna odjeli všichni na dovolenou. Když byly u nás vařila jsem jejich oblíbená jídla a snažila se vyplnit volný čas různými aktivitami. O víkendech, kdy byl doma i děda jsme pak jezdili na občasné výlety, chodili na vycházky, ale hlavně pracovali.




Byla jsem št'astná, že tu s námi jsou.
Sárušce bylo koncem srpna sedm let a nám dalo velikou práci najít vhodný termín pro oslavu. Začátkem prázdnin měla dcera pocit, že těch devět týdnů volna bude k nepřečkání a najednou bylo času málo. Mladí přijeli na oslavu rovnou z dovolené a my mohli posedět i s druhými prarodiči a společně připít na Sářino zdraví.


Ona si pak připila i s Emou oblíbenými rychlými špunty. Byla to už sedmá oslava v mé režii. Byla zima, párkrát zapršelo, ale odpoledne se i přesto báječně vydařilo.

Kapitola 2 - Altán
Nedalo se pracovat každý den, počasí nám nepřálo. Tedy nejen nám - počasí panující v srpnu nepřálo snad nikomu. Což o to, já jsem doma, ale manžel se vždy musel domlouvat, že pokud bude hezky, nepřijde pracovat. Stalo se také, že odjížděl za prací v deset dopoledne, protože v dešti se prostě střecha dělat nedá. V jednom slunečním odpoledni přijel pomoci zet'. Můj muž tomu byl rád, protože málo platné - chlap je chlap, nebojí se výšek a navíc měl už zkušenost s pokládkou kanadského šindele. Zet' je však zaměstnán, takže na jeho místo jsem nastoupila já a stal se ze mě pomocný pokrývač. Výšky mi od určité doby působí potíže. Na štafle si troufnu vylézt, ale abych stála úplně nahoře, tak jako kdysi, na to prostě už nemám. Dvě šprušle nahoru jsou pro mě už jen opěrkou, přes kterou nejdu. Takže jsem zařezávala na míru šablony kanadského šindele, jednu stranu v úhlu 62°, na druhé straně 118°. V práci s úhloměrem, železným pravítkem a řezákem jsem během těch dní nabyla docela slušné zručnosti. Ze zbytků, okrajů a pak i celých šablon jsem vyřezávala hřebenáče. A že jich bylo! Večer, když jsem se umyla benzínem, jsem pak pinzetou či jehlou dolovala ze svých rukou zasekané droboučké kamínky. V rukavicích dělat neumím. Muž trávil většinu času na štaflích uprostřed altánu, kde střídavě šrouboval palubky a přitloukal šindel. A já podávala a podávala.

První palubky jsou příšroubované

Kraj je oplechovaný, na palubkách je už kanadský šindel

Provizorní zakrytí průlezu a současně i větracího otvoru naimpregnovaným deštníkem

Je hotovo

Kapitola 3 - Třetí vnučka
Bětuška se narodila v sobotu za krásného slunečného počasí a my zprávu o jejím příchodu dostali před polednem, kdy jsme byli v plné práci. Natírala jsem v ten moment kraje palubek, které manžel řezal na míru. Zpráva mě dojala a byla jsem ráda, že jsou obě holky v pořádku. Popřáli jsme synovi k jeho dceři a požádali, aby gratulaci předal i snaše. Večer, kdy už jsme oba padali únavou, jsem si na chvilku sedla k počítači a zprávu o tom, že už jsem čtyřnásobná babička jsem rozeslala po síti.
V neděli jsme od rána pokračovali na střeše. Byli jsme oba unavení a já se přiznám, že už jsem chviličkama posedávala na hraně stolu, na kterém jsem řezala šindel. Odpoledne jsem telefonovala se synem, ptala se na malou a pak nás omluvila, že nestíháme návštěvu porodnice. Myslela jsem si, že to syn pochopil. Z rozhovoru jsem nabyla dojmu, že je to v pořádku a že omluvu přijal. Vždyt' altán budou také využívat, až se nastěhují. Navečer volal kamarád, že by se stavil. Zachovali jsme se nepohostinně a vysvětlili mu, že bohužel nemáme čas. Honilo nás i počasí, které hrozilo deštěm. Končili jsme v půl osmé večer, do průlezu ve střeše jsme uvázali deštník a nastěhovali zpátky nábytek.
V pondělí od rána lilo jako z konve. "Dnes se opět do porodnice nedostaneme, protože táta pracuje a já budu hlídat. Alča dělá druhé kolo konkurzu do práce. Pozdravuj od nás obě holky." Syn chápal. Alespoň jsem si to myslela. Dcera se vrátila navečer z pohovoru a byla št'astná. Místo získala. Cestou z konkurzu se stavila v porodnici a Bětušku vyfotila mobilem. Prohlížela jsem si fotky a byla jsem št'astná jako blecha. "Jo mami, a prý už je asi zítra pustí z porodnice."
Přeci se k nim hned první den nepohrnu, počkám, až se doma zkonsolidují.
V úterý jsme vyrazily s dcerou a vnučkami do ZOO. Počasí nebylo nic moc, byly jsme však vybaveny i pro případ deště. Ten se ukázal, během dopoledne párkrát krátce sprchlo, ale pak se udělalo krásně. Den jsme si užily.

Ema fotí želvu

Lemuři mi krásně zapózovali

Bororo

Holky se báječně vyřádily v pavilonu Bororo, který je na místě původního slonince. Seděly jsme s dcerou nad kávou a já telefonovala se synem. Dozvěděla jsem se, že holky půjdou zítra domů. Domluvili jsme se, že bych je přišla vyfotit před porodnici, aby měli zdokumentován vstup do běžného života. "Mami, klidně můžeš jít i dovnitř, nemusíš čekat před porodnicí."
Holky mě vysadily z auta cestou k domovu a pak odjížděly k dceřině kamarádce.
Ve středu ráno jsem jela koupit kytku a čekala u telefonu.

Kapitola 4 - První otřes
Ráno jsem telefonovala se synem, který mi sdělil, že snacha už je propuštěná a že se čeká jen na dětskou lékařku. Poprosila jsem ho tedy, aby mi jen upřesnil hodinu, že vyrazím. Ne, nevyrazila jsem! Další telefonát byl jako ledová sprcha. Byl mi vyražen dech synem, který mi hodně vulgárně sdělil, co si o mě a svém otci myslí. Vylil mi slovně na hlavu kýbl fekálií a ve finále řekl: "Jste hajzlové, který dali přednost altánu." Před slovo altán ještě patří nepublikovatelné výrazy. Seděla jsem a brečela jako malé dítě. Domnívala jsem se, že pochopil, proč jsme na návštěvu nepřišli.
Kolik zloby, kde se to v něm bere? Ta sprostota. Jak si může dovolit nás nazvat hajzly? Jak mohl změnit názor během půl hodiny? Sakra! Vždyt' já mám dnes svátek. Tekly mi slzy a klepaly se mi ruce. Pak jsem se zmohla jen na to, že jsem napsala SMS, ve které jsem mu poděkovala za "opravdu krásné přání ke svátku". Byla jsem oteklá od pláče, bylo mi zle. Kde se stala chyba? Proboha, co jsem to vychovala? Moje vymodlené dítě.
Telefon! Volal manžel, aby mi popřál ke svátku a já nebyla vůbec schopná mluvit. Koktala jsem a snažila se mu vylíčit, jakou mi syn způsobil bolest. Muž byl také otřesen. Pak jsem napsala další SMS dceři, abych jí popřála. Ten den máme svátek obě. Dcera vzápětí volala a byla z toho, co jsem jí byla schopná vykoktat hodně špatná. "Mami, co si to vůbec dovolil? To snad není pravda. Víš co, dej si frt'ana, to pomůže. Přeci to není vaše povinnost, jít do porodnice."
Tak jsem se opila. Ferneta jsem upíjela rovnou z lahve. Čím víc alkoholu kolovalo v mém oběhu, tím méně mi teklo slzí. Když navečer manžel přijel, byla jsem už veselejší. Deset tisíc, které jsem vyzvedla, abychom je dali nové vnučce do kolébky, jsem z obálky přesunula do své peněženky. Přeci si nevezmou peníze od hajzlů.
Dcera se zetěm jeli v pátek na další z šermířských akcí a já jsem měla u sebe zase vnučky. Vyrazily jsme si na nákupy. Chtěla jsem si udělat trochu radost a něco hezkého si koupit, ale nešlo to. Radost z hezké věci se nekonala.

Kapitola 5 - Druhý otřes
V sobotu přišel další otřes. Volala snacha! Studeným hlasem mi oznámila: "Chci ti jen říct, že od pondělí přijímám návštěvy." Ptala jsem se, kdy tedy máme přijít: "Opakuji, že od pondělí přijímám návštěvy." Přeci není anglická královna udělující svým podanným audienci! A já nejsem žádná její podanná. Sakra! Proč mi volá? To mě chce zase poslat do kouta. Zeptala jsem se na děti, prý jsou v pořádku. A já blbec jsem se začala omlouvat, proč jsme do porodnice nepřišli. "Měli jste na to tři dny." V ten moment mi bouchly saze. Já se tu omlouvám a zase dostávám sprchu? Snaše jsem řekla, že už jsme s mužem ve věku, kdy se sami rozhodujeme, kam a kdy půjdeme a co budeme dělat v čase, který máme. Současně jsem jí řekla, jak mě bolelo, že nás náš syn nazval hajzly. "To je i můj názor."
Jsem opravdu blbec, který se i přesto znovu omluvil.
A pak jsem seděla, naštvaná sama na sebe. Proč jsem se omlouvala? Copak je mojí povinností jít do porodnice? Copak je na to nějaký zákon? Když se narodila Ema, Tomášovi rodiče také nepřišli do porodnice a nic se nestalo. Nikdo se necítil dotčeně.
"Babičko, proč se mračíš?" "Protože jsem pitomá." "Babi a proč?" "To už se tak starým lidem stává." "Ale ty babi nejsi stará." Začala jsem se smát a byla jsem ráda, že tu jsou ty dvě malé cácorky. Možná, kdyby tu nebyly, asi bych znovu sáhla po lahvi s fernetem.
Manžel, který v dílně pracoval na věžičce k altánu a který přišel na kafe, se ptal, čemu se smějeme. "Dědo, že babička není pitomá, vid'?" "Samozřejmě, že není." A tak chca - nechca jsem manželovi vylíčila obsah nepříjemného
telefonátu se snachou. "Proč ti volala?" "Asi aby mě vytočila. Ještě že tu jsou ty holky." Manžel seděl u kávy, holky si vedle kreslily a já cítila, jak mnou cloumá zlost. Sakra! Proč jsem tak pitomá? "A jak jste se tedy dohodly, na kdy nás pozvali?" "Od pondělí přijímá návštěvy." "Takže nikam nejdem!" Byla jsem ráda, že se manžel takhle rozhodl. Večer, když holčičky usnuly, jsme seděli v kuchyni a shodli jsme se, že počkáme, až nás opravdu pozvou na konkrétní den. "Víš Ájo, mě se totiž nechce stát od pondělka frontu a čekat, až budeme vpuštěni."
Ve středu přišel synovi doporučený dopis a manžel mu to telefonoval. "To nechcete vidět vnučku?" "Čekáme, až nás pozvete." Dostalo se nám tedy pozvání na následující den a sobotní telefonát syn nazval informačním šumem.
Muže jsem upozornila na to, že se mi po těch telefonátech vůbec nikam nechce a že se může stát, že z návštěvy odejdu a raději si sednu na schody v očekávání, že mě někdo vypustí z domu.
Návštěva proběhla v korektním duchu. Popřáli jsme snaše, předali jí novou kytici, protože ta předchozí zvadla. Pak jsme jim dali pro vnučku náušničky z bílého zlata, které jsem koupila po jejím narození. Krátce jsem si jí pochovala, potěšila se s vnoučkem. Ze zpožděním jsem pak přijala kytici a bonbonieru k svátku.
Nevím, možná jim časem odpustím, ale bohužel moje sloní pamět' mi nedovolí zapomenout na to, že jsme pro ně dva hajzlové.
Upřímně, začínám se hodně bát společného soužití pod jednou střechou.

Kapitola 6 - Třetí otřes
Třetí otřes jsem si způsobila opravdu sama. Koupila jsem si nové elegantní holínky, které se dnes nosí jako módní doplněk. Ty tam jsou doby, kdy se braly do lesa na houby, či na práci na záhumenku. Dnes je to vysoce módní záležitost. A já si dovolila si je vzít na první dobrou na záhumenek, protože bylo po dešti a zem byla zmáčená.
Vedle schodů do dolní zahrady máme šikmou plochu, sloužící pro transport sekačky na trávu, kol a kolečka. V zimě na ní moje děti rády jezdily, dnes se tam rády kloužou vnučky.
O počasí, které panovalo v srpnu jsem se už zmínila. Prostě bylo špatné a jediné, čemu se opravdu dařilo, byla plíseň. Poprvé za ty roky, kdy s vášní zahradničím, jsem likvidovala rajčata už v srpnu. Nebylo zbytí. Rostliny napadené plísní nenabízely už žádnou další úrodu a navíc se plíseň začala šířit i na plody. Bylo po dešti a já v nových apartních holínkách stála v mokré zemi a otrhávala plody rajčat. Červené, růžové, zelené. Pak jsem vytrhávala holé rostliny a odnášela je do popelnice. Nakonec jsem tahala ze země kovové spirály, které sloužily jako opora rajčat. Manžel za mnou přišel, aby pomohl. "Hele, já myslel, že sis ty holínky koupila na parádu." Tři bedýnky plodů jsem měla připravené k odnesení, napadené rostliny už byly v popelnici. Zítra ráno je odvezou popeláři. Můj zrak zamířil k jiřinám a já zjistila, že spousta květů už moc nezdobí. Vzala jsem si nůžky a začala stříhat odkvetlé jiřiny.
A pak jsem vstoupila na šikmou plochu!
Padla jsem jako podt'atá - zadek, záda, hlava a chvilku tma.
Nové parádní holínky se mi pomstily.
Ležela jsem na mokrém betonu a když jsem otevřela oči, stál nade mnou manžel: "Co děláš?" Ležela jsem a zkoušela se pohnout. Ruce se hýbaly, nohy také. Snad jsem si nic nezlomila. S pomocí muže a po několika neplatných pokusech jsem se zvedla a sedla si na schody. Svět kolem mě tančil. "Ájo, nesed' tady, ještě nastydneš. Kam jsi dala ty nůžky?" "Já nevím." Po chvíli je našel v záhonku, kam odlétly. Pomohl mi nahoru do bytu, já se svklékla a zalezla do postele. Vše se se mnou točilo a hlava bolela jako střep. Žaludek jsem měla jako na vodě.
Pak následoval klid na lůžku, kdy jsem upadala do stavů podobných spánku.
Do normálu jsem se dostala až třetí den, kdy mě opustila spavost. Normál je dost nadnesený výraz, protože mě bolelo celé tělo. Pochopila bych, že mě budou bolet ta místa, na která jsem upadla, ale bolel mě i kotník, obě kyčle a spousta dalších míst. Jednou větou - bolel mě celý člověk.
Když jsem byla ve středu u doktorky, shodly jsme se, že pády bolí tím víc, čím je člověk starší. Prostě - přímá úměra.

Ohlížím se za uplynulým časem prázdnin.
Radost z vnoučat střídá smutek z toho, co se stalo z mého syna. Kde se stala chyba? Co jsem udělala špatně? Zasloužím si, aby mě nazýval hajzlem? Co ještě mohu čekat dalšího?
V polovině srpna zemřela moje druhá tchýně, o které jsem se už kdysi zmínila a se kterou jsem přerušila styky v podstatě dlouho před tchánovou smrtí. Když mi to manžel telefonoval, pronesl: "Mám pro tebe jobovku ..." Přijala jsem tu zprávu jako fakt, protože už více než pět let jsem jí neviděla a z kusých zpráv o ní jsem věděla, že se pohybuje v neustálém alkoholovém rauši.
Neukápla ani slzička. Naopak, když mi koncem prázdnin zemřel kamarád, brečela jsem jako želva.

Prázdniny byly z větší části pracovní. Jsme už starší a práce nám nejde od ruky tak, jako tomu bylo dříve.
Užili jsme si holčiček, poznali v jejich společnosti pár hradů, zámků a dalších zajímavých míst.

Poslední prázdninový víkend jsme trávili, tak jako už mnohokrát, na Mosteckém okruhu na závodech trucků.
A byla to náramná podívaná.



Tento článek jsem začala psát už před třemi dny. Je napsaný, opakovaně ho čtu a zvažuju, zda ho mám publikovat, či ho znovu smazat, podobně jako ty předchozí.
Sbírám odvahu, protože jdu se svou kůží na trh.
Já, špatná matka!
Tedy dle názoru mého syna.

Pokud tyto řádky čtete, odvahu jsem sebrala.

31 komentářů:

  1. Chtěla bych napsat :nic si z toho nedělej, ale máme 3 syny a kdyby mi některý z nich řekl, že jsme hajzli, asi by nesměl do domu. Mám ale také podobnou bolest, nápadně často jsme ignorováni. Do porodnice jsme za snachou ani nemohli jet, prý je unavená, syn tam za ní jezdil a přestože bydlí v jednom domě, malou ani snachu nevidíme i několik dní. Nebo ji raději donese syn a asi 2x snacha s ním k nám, jen na podívání, na pochování a hotovo. Stále upozorňuji: kdybyste něco potřebovali, syn jezdí na služební cesty a v té době jen jednou jsem půl hodinky hlídala malou a uspala ji. Mrzí mne to, ale máme svou hrdost a nevnucujeme se. Nikomu. U rodičů snachy jsme nebyli vůbec, oni u nás také ne, ač jsme je zvali. Jen bratr snachy, když jí sem něco stěhoval, tak se stavil. Jsme takoví pro všechny-kromě prostřední synovi rodiny- jenom okrajoví. Mám docela hrůzu omarodit. Být v tvé pozici po tom spadnutí, tak mne asi odlifrovali do nemocnice a ne aby kolem mne někdo skákal. Snad jen ostrá slova nikdo nepoužívá. Beru to tak, že je dobré být samostatný a pak raději náhle odejít, než být někomu na obtíž. Dcery bývají v dospělosti přístupnější k matkám, synové už nejsou jejich. Je to fakt a násilím to nezměníme. Člověk raději drží pusu a upozadí se.

    OdpovědětVymazat
  2. Ještě dodatek: já bych tam nešla ani na to pozvání. Malá to ještě nechápe a nemohla bych se asi na ně ani podívat. Hodně dlouho a omlouvat by se měl hodně syn. Nebyl náhodou přiopilý, když to říkal. Nezapíjel dceru?

    OdpovědětVymazat
  3. Dítka jsou nevyzpytatelná. Syna se jeho přítelkyně snaží od naší rodiny co nejvíc separovat a vcelku se jí to i daří. Pracuje tady u nás na vsi, denně jezdí dvakrát pod našimi okny a myslíš že je schopnej se stavit? Jen když si něco potřebuje vzít. Jinak když mu písnu nebo zavolám že je potřeba aby se tu stavil. O víkendu na jihu jsme jeli s kámošem adcerou na houby na kolech. Nevím jak ale dvakrát se mi podařilo sbou seknout, což se mi ještě nikdy nestalo. A co myslíš dcera? Ta ani nebyla schopná se zeptat jestli jsem v pořádku za to mi vynadala že jí dělám ostudu! Takže jsme se pěkně chytly já jí poslala do teplejch krajin a ona mi ještě přijde říct Já ti to říkala že to nezvládneš! NO co chceš už přece máš nějakej věk.... totálně mne rozhodila tak že jsem byla chvíli naprosto perplex. Mít něco po ruce tak jsem jí to omlátila o hlavu.....tak já jí furt poslouchám jak fňuká o problémch se svýma partnerama, uklidňuju jí, konejším a ona se zachová takhle. Takže vidíš je to všude stejné.....

    OdpovědětVymazat
  4. Blahopřeju vnučce k nástupu do školy. Určitě jí to půjde, je to šikovná holčička.

    OdpovědětVymazat
  5. Milá Alenko,to jsou radosti a starosti!Já muzu tezko dávat rady,ale vím ze tvoje srdce ti uz napoví co más delat.V kazdé rodine je neco a buhví co za tím vezí.Ale my mámy jsme uz takové a za vsím hledáme vinu.Jsem moc ráda,ze jsi se zase rozhoupala a neco napsala,vzdy si to ráda prectu.A hezkou nedeli!

    OdpovědětVymazat
  6. Tak první vnučka je už ve škole, tak jí "skončilo dětství". Ba ne, to se jen tak říká, ale asi něco na tom pravdy bude. Ostružiny jsou krásné. Výlety s vnučkami se vydařily. Oprava altánu - to byla tedy akce století, hodně jste si mákli a vypadá to moc hezky. Jinak - to nedorozumění se synem - buď byl naočkovaný od snachy nebo byl opilý, jak zapíjel narození dcery, jak tu připomněla Růža. Teď záleží, jak bude dál. Syn jistě bude pod vlivem své ženy, ono to tak bývá. Mám se na co těšit, mám dva syny, zatím bezdětné. Ale jak se říká - zkus se přes to přenést, ale nevnucovat se. Jinak bys opravdu mohla nakonec vnučku nevidět, a asi by to byla pro všechny strany škoda. Samozřejmě ukaž svou hrdost a nenech si líbit podobné lekce, to si nezasloužíš. A uvědom si oporu svého muže, buď ráda, že ho máš.

    OdpovědětVymazat
  7. Tak koukám, že je nás se stejným problémem plno. Ach jo ((

    OdpovědětVymazat
  8. Článek je náhodou moc dobrý, a kdyby všechno probíhalo bez různých nedorozumění, byl by život procházkou růžovou zahradou. Všechno špatné je k něčemu dobré a konečný výsledek bude určitě nad Tvé očekávání. Ještě k psaní: já používám textový editor a teprve když je všechno napsané případně přepsané text zkopírují do blogu. Přeji hezké dny a radosti s vnoučaty.

    OdpovědětVymazat
  9. Vždycky, když mám s někým nějaké nedorozumění, nebo o nějakém slyším, snažím se dřív, než toho druhého odepíšu pochopit, co ho k takovému jednání vedlo. Tady mě napadlo, že by třeba mohl tvůj synek trochu žárlit na svou sestru a její holčičky, se kterými máš báječné vztahy. Možná ho opravdu mrzelo, že jste nepřišli do porodnice hned a možná tady taky bude práce jeho manželky. Ať je to jak chce, tak bych se to snažila co nejdříve všechno urovnat a jak píše Kerria, odpustila bych. Sama píšeš, jak tě ta situace pořád hlodá, jak se nemůžeš na nic jiného soustředit a z ničeho nemůžeš mít radost jako dřív. Hoď výčitky a ukřivděnost za hlavu a měj ráda syna i snachu takové jací jsou. Jedině tak se ti uleví a budeš zase ve své kůži. A špatná matka nejsi, syna už určitě mrzí, že se nechal unést a pustil si pusu na špacír.

    OdpovědětVymazat
  10. Milá Ali, dlouho jsem čekala a pak odkládala čtení tvého článku, protože mi obvykle zabere pořádnou porci času i představivosti. Jsi hodně aktivní a pozitivní a teď toto? Ze Skypa už něco vím, ale takový jobovky v jednom jediným článku? Máme to my ženský těžký. Ty máš štěstí na manžela i děti. Kluci bývají pod vlivem manželek a jak není hned po jejich, utrhnou se bez ohledu na city a pocity. Zřejmě... ale co už teď, už se stalo. Neradím, zde je rada drahá. Sama jsem si poradit neuměla. Ale jsi pozitivní člověk, snad přijde nějaká společná věc a zase se dáte dohromady. Taky bych řekla, že syn už lituje, ale myslí si, že si to vy dvě vyříkáte. Nejsi rozhodně špatná matka ani babička. Jen děti jsou ve své mluvě neurvalé, nedomyslí v okamžiku nějaké tenze, jak to druhého zabolí. Asi tělesná bolest z pádu je pro tebe menší než co se stalo s rodinou syna. Čas hodně věcí vyřeší. Slova mají velkou sílu i údernost, ale nejsou to hlavní. Řekla bych, že i určitá žárlivost zde může hrát roli. Nesmuť, vidíš že jsi se ze smutku a nevěřícnosti nad situací dokázala vypsat a odeslala to. Chce ti čas - záda i mysl. Opatrný kontakt je taky kontakt. Třeba tě (vás) budou potřebovat a oba obrátí. Děti nejsou stejné a někdy si nevědí rady se situací. A možná v těch slovech hrál opravdu roli alkohol. Někdy pomáhá, někdy škodí

    OdpovědětVymazat
  11. Alenko, jak já Tě chápu ! I já mám totiž za sebou podobnou situaci se synem,od prvního počátku byl v zajetí své ženy, já byla vždy ta špatná i když jsem nikdy nikomu neublížila, v porodnici jsem vnuky navštívila, doma u nich pěkně přivítala, pochopitelně i s dárkama. Snacha nás nikdy nepozvala k nim domu, bydlí vedle ve vesnici a oni k nám chodili celá rodina jen na vánoce, sebrala dárky a s větou, že kluci chtějí domu, odešli, když byli vnuci větší, říkali mi teto !! Po pěti letech nás začal syn navštěvovat sám a vše jsme si postupně vyříkali a on přiznal, že byl hloupý a jenom poslouchal svoji ženu . A nyní když je vnukům 17,12 let se syn rozhodl od rodiny odejít, že má milenku ! A představ si, že snacha za mnou chodí a pláče, najednou jsem jí dobrá !!Bojí se, že přijde o majetek !! Také mám všeho plnou hlavu a nedokážu se na nic soustředit, ale rozhodně si nemyslím, že jsme špatné matky !! Mám ještě vnoučata od dcer a tam je vše v pohodě i se zeťákama si prima rozumím a nikdy jsem jim do ničeho nemluvila. Alenko,je to hrozně těžké a vztahy jsou někdy opravdu složité, ale věřím, že to zvládneš, hlavně si nedávej vinu sama sobě !! Máš další radosti v životě,máš prima vnučky, hodnýho muže, tak se netrap a žij ! Přeji Ti hlavně pevné zdraví a těším se na vyprávění z Vaší dovolené .

    OdpovědětVymazat
  12. Milá Alenko, vracím se k znovu k tomuto Tvému článku,k Tvým radostem i starostem. Byla jsem ohromena obsahem.

    OdpovědětVymazat
  13. Milá paní Alenko, nebudu číst ničí komentáře, abych neovlivnila svůj názor a zkušenost mě napovídá jen jedno. Na všechno, se snažte co nejrychleji zapomenout, vytěsnit ten zážitek z paměti a neživit pocit zhrzené babičky. Myslím že tak vypjaté situace, jako je narození děťátka do rodiny, sebou nesou emoce, nedovolte "sobě„ ani druhým, aby byli negativní, ta lítost, z eventuálního rozvratu vztahů, se mnohdy nedá napravit, ani časem a mohla by se prohlubovat, to jistě nikdo nechcete? Pýcha, je špatný rádce a to na obou stranách. Přeji vám všem hodně radosti a štěstí z nového zdravého života.

    OdpovědětVymazat
  14. Je to od něj hnusné, takhle by se syn rozhodně chovat neměl. Ale měli by jste si to vyříkat. Život je příliš krátký...

    OdpovědětVymazat
  15. [14]:To je velice dobrá rada-zapomenout na urážky, nebýt hrdý, odpustit a začít znovu.

    OdpovědětVymazat
  16. Mám jen jedno vymodlené dítě - syna. Nevím, co bych dělala, kdyby se mi stalo to, co tobě, Ali. Je to hrozně smutné, vůbec nechápu, jak si něco takového mohl dovolit.

    OdpovědětVymazat
  17. Moji milí blogoví přátelé, moc a moc děkuji za Vaše komentáře.

    OdpovědětVymazat
  18. Nechci hodnotit, ani rýpat...jen napsat pohled z druhé strany. Kdyby se za mnou rodina nepřišla podívat do porodnice a neměla k tomu nějaký vážný důvod, pak bych asi taky byla hrozně raněná a kopala kolem sebe jako váš syn. Možná ne tak fekálně, ale přesto. Jasně, není to povinnost, ale co je víc, než čerstvě narozené vnouče? Asi to teď chce čas.

    OdpovědětVymazat
  19. My máme v rodině také dalšího prvňáčka:) Snad se bude ve škole líbit.

    OdpovědětVymazat
  20. Čtu si tady po delší době a lítost a smutek chápu, synek to hodně přepísknul ve své reakci, ale až na to "kopání kolem sebe" bych se připojil ke komentáři od Well Blouda. Pro mne by bylo čekání na nového človíčka nad všechny jiné praktické záležitosti, i kdyby lilo sebevíc. Taky Annapos to napsala rozumně a moudře. Tak rozum do hrsti a trpělivost k tomu. Že nejsi špatná matka ani babička, to je nám (čtenářům) z tvých článků jasné!

    OdpovědětVymazat
  21. Milá Alenko! Mám ještě pořád "husí kůži", tohle si nedovedu ani představit. Bolet to bude hodně dlouho, ne-li pořád, já nevím, jestli bych vůbec mohla s nimi fungovat. Tedy aspoň ze začátku. Takovou obětavou babičku aby pohledal, ale věřím, že bude zase líp. Pořád jsem si říkala, co se to s tebou děje a teď je mi vše jasné. Držím palečky, aby bylo brzy zase dobře, nebo aspoň líp.

    OdpovědětVymazat
  22. Alenko, je mi hodně líto, čeho ses dočkala, ale myslím, že syna i snachu hodně zamrzelo, že jste se nešli podívat na jejich děťátko, zvláště jestli chodili všichni ostatní. Syn měl možná pocit, že jste jeho i jeho rodinu upozadili na úkor altánu, city v tom hrají asi velkou roli. Tady je vidět, jak málo stačí k rozkolu mezi bližními. Stalo se, svou reakci i přes pocity ukřivděnosti přehnal (ale na druhou stranu, kdyby se necítil odsunut na druhou kolej, možná by tento silný výraz nepoužil). Akorát mi není jasné, proč najednou ten obrat, vždyť jste spolu předtím několikrát telefonovali. Možné je, že si vyslechl stížnosti od manželky, možná si rýpli i tchánovci, to se pak kumuluje jedna malá ranka za druhou a jak známo, pohár přetéká postupně, ne naráz. Tím ho nechci omlouvat, jen možná vysvětlit jeho výbuch. Taky v tom může hrát trochu roli žárlivost, jak dobře vycházíš s dcerou a vnučkami... kdo ví.

    OdpovědětVymazat
  23. Ahoj Ali, chtěla bych vám s manželem popřát k narození vnučky, je dobře, že ses vypsala,člověku se alespoň trochu uleví. Tak jak píše Dáša, taky mám pocit, že snacha chce hrát první housle.Jestli budete bydlet společně, bude to asi skřípat. Oni jsou mladí a lehčeji to snáší, nezávidím vám tuhle situaci ani za mák. Ale čas ukáže, dost bylo řečí.Být váma, spíš bych si promluvila se synem, odkud vzal odvahu ........

    OdpovědětVymazat
  24. Možná budu se svým názorem ojedinělá, ale bylo to hned to první, co mě napadlo. Předesílám, že nemám děti a už nebudu mít, tedy vnoučata také ne... Já bych se na altán vy.... a dala přednost té porodnici. Tyhle věci se nezapomínají. ... Jen můj názor.

    OdpovědětVymazat
  25. Nemyslím, že bys byla špatná matka, ony ty vztahy v rodinách bývají takové... všelijaké. Však co nás se tchýně natrápila a jakými názvy nás počastovala... Chce to čas, i když je pravda, že to může vyšumět, nicméně zapomenout, to asi nepůjde.

    OdpovědětVymazat
  26. Alenko co ti na to vše napsat. Když byla dcera nejstarší v porodnici, já tam nechtěla jít a s manželem jsme se na tom shodli. Byl to takový hit, u nás nezvyklý. Byla jsem toho názoru, že má mít maminka klid a když tak jedině zeť by tam měl maximálně jít. Myslela jsem na jejich zdraví, bylo to v zimě, hodně kýchajících lidí kolem nás.

    OdpovědětVymazat
  27. Ještě jednou se vracím - padla tu (i v předešlých článcích) zmínka, že syn s rodinou by bydleli u vás. Tohle si ještě zvaž, Alenko, protože je to velký zásah do soukromí, a abyste nebyli odsouváni na druhou kolej a postupně zatlačení do pozadí. Chlapi jsou opravdu pod vlivem svých manželek (vidím to i na mých bratrech), takže, pokud byste do společného hospodaření šli, zkus si to ošetřit po právní stránce. Nějakou smlouvou. Je to smutné, ale myslím, že pro tebe nezbytné. Ať se klidně syn urazí, jestli mu tohle navrhneš, ale jde hlavně o vás, o tebe a tvého muže.

    OdpovědětVymazat
  28. Rodila jsem třikrát a na mimčo se tchýně přišla do porodnice podívat jen jednou..no a? Vždyť na tom nezáleží. není to přece povinnost. A chápu, že jste toho měli hodně. A někdy je lepší počkat na doma a užít si to v klidu. Také by mě moc mrzelo, kdyby se syn takto zachoval..ani v afektu nemůže své rodiče nazvat hajzly Žili jsme pohromadě s rodiči manžela asi 5 let a nedělalo to dobrotu. Ale to nebyli taková zlatíčka a pomocníci jako vy dva..vás bych brala hned. Krásné a klidné vánoce!

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤