Pokračování předchozí části
Pondělí 6. června 2022
Probudila jsem se v sedm hodin, vylezla z ložnice, opatrně zavřela dveře a pak vystěhovala sušák zpátky z kuchyně na terasu. Magické datum 6.6. mi připomenulo, že je to přesně padesát let od mé maturity. To to ale uteklo.
Když se manžel probudil, uvařila jsem čaj a po snídani jsme se vydali do Vieste. Bývaly tu pravidelně každé pondělí velké trhy. Navíc jsme potřebovali dokoupit nějaké věci a hlavně balenou vodu. Ta místní je dle propozic od cestovky pitná, i když poněkud slaná. Já bych to slovo „poněkud“ vyškrtla. Na polévku, na uvaření brambor nebo těstovin, to jde. Ale káva z této vody byla naprosto odporná.
Tradiční trhy se nekonaly. V místech, kde se kdysi parkovalo, stály nové domy a tam, kde bývaly trhy, stál nový supermarket Europa. A u něj obrovské parkoviště. Volný prostor zůstal jen na velikém autobusovém nádraží. Tam by trhy teoreticky mohly být. Zaparkovali jsme, vzali si vozík a šli ke vchodu do supermarketu. Před ním stál urostlý chlapík z Afriky s nataženou dlaní a žebral. Tak nějak to k jihu patří. Naprosto zdraví muži z Afriky stojí a žebrají. Anglickému „I am hungry“ a italskému „Mangiare“, jsem samozřejmě rozuměla. Vzpomněla jsem si na kolegyni z práce, se kterou jsem byla na nákupu a která naivně, alespoň si to myslím, koupila tehdy žebrákovi bagetu. Také tvrdil, že má hlad. Ten nás hnal! Zamyslela jsem se nad tím, jak by reagoval tento sošný Afričan, kdybych mu při odchodu z prodejny podala kus něčeho k jídlu. Asi bych dopadla podobně.
Při odchodu se mu rozsvítily oči, když si všiml, že si do peněženky dávám to, co mi pokladní před chvílí vrátila. Zopakoval své dvě věty a já mu česky odpověděla, že je mi to líto a že mu nerozumím. Vím, že tím trochu riskuju. Před pár lety v Lecce na tuhle větu zareagoval obrovitý černoch: „Ahoj, jak se máš?“ Vystudoval u nás báňské inženýrství, aby pak skončil jako žebrák v Lecce na náměstí.
Když se ještě vrátím k tomu obchodu, přiznám se, že některé ceny mě překvapily. Hlavně rajčata, která už v té době zrála venku na polích, stála 2,99€ za kilo. Stejně tak i brambory byly dost drahé. Ovšem čím větší balení, tím nižší cena. Koupili jsme tedy 4kg pytel a kilo tak vyšlo na něco málo přes €. Pochybovala jsem o tom, že je dokážeme za ty tři týdny sníst. Na druhou stranu, pak můžeme na dotaz: „Co jste si dovezli z Itálie?", odpovědět, že brambory. :-)
Zavzpomínali jsme na městské tržiště, které bývalo otevřeno denně až do pozdních večerních hodin a kde se dala zejména zelenina nakoupit za podstatně nižší ceny, než byly v obchodech. Ale v místech, kde tržiště bývalo, je nyní velký kruhový objezd. Nechtěli jsme riskovat, že ve spleti jednosměrek a uliček centra opět zakufrujeme. Až půjdeme do historického centra pěšky, musíme zjistit, zda tržiště ještě funguje a hlavně kde je.
Po návratu jsme uklidili nákup, převlékli se do plavek a vydali se k moři. Moře bylo po nočním dešti takové svěžejší a voda stále krásně voněla.
Před dvanáctou jsme to zabalili a vydali se „domů“. Kočky na zdi se vyhřívaly na sluníčku.
Po sprše jsem se pustila do přípravy oběda a dorazil Iro. Zanedlouho po něm přišla malá treperenda Sofia. Chvilku jsem byla na terase, chvilku v kuchyni. Občas jsem nerozuměla co říká, protože to zkoušela anglicky. Angličtinu má prý ve škole. Tu já měla taky, ale před více než padesáti lety. Po chvíli odešla vedle a pak přinesla přání dobré chuti se srdíčkem. Napsané anglicky. Muž pak říkal, že když jsem byla u sporáku, moc jí nerozuměl. Byla to taková malá neřízená střela.
K moři jsme šli až před čtvrtou hodinou. Sofia už tam byla i s maminkou a vítala nás, jako staré známé. Byla na nás připravená. Sebrala mamince, která si pod deštníkem zdřímla, mobil a měla otevřenou aplikaci překladače. Byla jako malá novinářka, která nás zpovídala a chtěla vědět úplně všechno. Smáli jsme se nakonec tak, že jsme probudili její maminku, která jí sprdla a mobil jí sebrala. Pak se nám za ní omlouvala. Řekli jsme jí, že je to v pohodě, že jsme na děti zvyklí, protože máme čtyři vnoučata.
U moře jsme byli do čtvrt na sedm a pak se vydali do rezidence. Cesta po pláži nám trvala přibližně 20 minut, podle toho, jak rychle jsme šli. Možnost nechat se odvézt jsme nevyužili, i když nám to bylo opakovaně nabízeno. Přišlo nám hloupé, aby synové domácích jezdili jen kvůli nám. Parta Italů na vedlejších lehátkách také chodila pěšky a tahala sebou dokonce dva kočárky. Takže i nadále jsme chodili „a piedi“. Po večeři jsem si vzala foťák a obešla oleandry v okolí. Úžasně voněly a bylo vidět, že jim noční déšť prospěl.
Večer jsme trávili na terase, na čtení už bylo trochu šero, takže jsme opět hráli karty.
Pokračování příště.
