Pokračování předchozí části.
Pátek 3. června 2022
Budík mi zazvonil ve 4:45 a v 5 hodin jsem budila manžela. Původní záměr byl, vyjet v 6 hodin ráno. Kamarádka, žijící v Bavorsku, mě upozornila, že opět jsou v pondělí Letnice, takže je prodloužený víkend a v některých spolkových zemích na svátek Letnic navazují prázdniny. Takže pojede každý, kdo může. Vzpomněla jsem si, jak jsme se v roce 2019 sunuli a stáli v kolonách při průjezdu Alpami. Tehdy to však byla sobota. Chtěli jsme se tomu vyhnout a doufali, že těch, kteří pojedou v pátek, bude méně.
Od domu jsme odjížděli chvíli před půl sedmou. Prahu jsme projeli centrem na magistrálu, protože probíhala oprava Barrandovského mostu a mohly tam být zácpy. Na každém semaforu nám svítila červená, jako kdyby se na nás semafory domluvily. Z magistrály jsme pokračovali po D1 a z Mirošovic jeli na České Budějovice. Překvapilo mně, jaký pokrok nastal ve výstavbě dálnice D3. Cesta ubíhala v naprosté pohodě a provoz byl minimální. Udělali jsme si malou zajížďku a v Budějovicích navštívili Globus. Už před lety jsme si oblíbili chléb Horal, který v Globusu pečou a který vydrží týden, ovšem za předpokladu, že není dříve sněden. Zakoupili jsme dva bochníky a pokračovali na Dolní Dvořiště. Tady jsme natankovali plnou nádrž a koupili rakouskou dálniční známku.
Vydali jsme se vstříc novým dobrodružstvím.
Jeli jsme stále po E55, která vede ze Švédska až do Řecka. Kousek od hranic je už čtyřproudá a cestování po ní je pohodlné. Od Freistadtu je označená jako rychlostní silnice S10 a přechází plynule do dálnice A7. Trasu přes Linec a pak dále na Salzburg po dálnici A1, jsme si projeli v roce 2019, kdy jsme byli na týden v Rosolina Mare. Cesta probíhala v pohodě, jen před Lincem jsme se trochu motali stavbou na dálnici. Jako u nás na D1. Tohle motání se nám pak ještě připomenulo, ale o tom později. Kousek před Salzburgem jsme se zastavili na odpočívadle, došli si na záchod a zkonstatovali, že už je to jako v Německu, tedy zpoplatněné. Také jsme zde poobědvali.
Mohli jsme zastavit až na odpočívadle na Tauernské dálnici A10, ale vzpomněli jsme si, jak jsme tu trávili před třemi roky více než hodinu ve frontě na záchod a kdy jsme také čekali na to, až se uvolní místo na parkovišti. Tentokrát to vypadalo podstatně lépe, zejména proto, že byl pátek a němečtí motoristé ještě nevyjeli v hojném počtu.
Za Udine v Palmanova jsme najeli na dálnici A4. Provoz byl v pohodě a cesta ubíhala. U odbočky na Latisano začaly padat první dešťové kapky. Nepšelo moc, ale trvale a otravně. Během okamžiků se na dálnici rozsvítila upozornění „Con pioggia“ s omezením rychlosti na 110 km/hod. Tedy při dešti omezit rychlost. Někteří řidiči upozornění ignorovali a jeli dál jako o závod.
U Benátek jsem si zapnula data, abych se podívala na to, jak dlouho ještě bude pršet. A stalo se, že jsem muže včas neupozornila na to, kudy jet a on sjel z tangenziály. Došlo mi to o několik vteřin později. Neplánovaně jsme se podívali k benátskému letišti Marco Polo, tam jsme se otočili a v místě, kde jsme tangenziálu opustili, jsme se na ní zase vrátili. Stále otravně pršelo.
V místě, kde se z čtyřproudé tangenziály stává normální silnice E55, byla hodně ošklivá bouračka. Dodávka byla zabodnutá do příkopu, zadek opřený o stromy v lese. To musela být pirueta. Stále drobně, leč vytrvale, pršelo. První kolona byla před mostem přes lagunu u Chioggie. Důvod? Další bouračka, kdy tentokrát dodávka přeletěla svodidla a téměř skončila v laguně. V té byla spousta vody. Před třemi roky jí tam tolik nebylo. V jižní části laguny byly i lodě. To jsme nezažili ani když jsme tudy jeli poprvé v roce 2009, natož před třemi roky. Tehdy byly vidět jednotlivé kanály a na laguně byla spousta ostrůvků. A teď ucelená vodní plocha.
Mířili jsme na jih, přejeli jedno z ramen Pádu v jeho deltě. Podle internetu by se už mělo počasí zlepšovat. Ale stále padala voda.
Na pumpě kousek před Comacchiem jsme natankovali plnou nádrž. Takhle „levnou“ pumpu už asi nepotkáme. Po pár kilometrech se obloha začala protrhávat, Chvilku bez deště a opět chvilku déšť.
Před Ravennou se dokonce objevilo slunce a i duha.
Camp jsme hledali docela dlouho. Ravenna se po E55 objíždí poměrně daleko a když jsme se pak vraceli k moři, kde se dalo předpokládat, že tam nějaký camp bude, připadala mi cesta nekonečná. Nakonec jsme byli úspěšní. Co nás překvapilo, byla veliká obsazenost campu. Na recepci jsme dostali mapku, byla nám zaškrtnuta poslední dvě volná místa a my se šli podívat. Na tom prvním bylo zaparkované velké auto, na druhém byla po celé ploše natažená jakási textilie. Vrátili jsme se zpátky na recepci a sdělili, že obě piazzolly jsou "occupato", tedy obsazené. Děvčata na recepci se chvilku radily a pak nás poslaly mezi obytná auta, kde byl také jeden volný prostor. Prý úplně poslední.
Pokračování příště.
