Vracím se zpět v čase, se svými oblíbenými deníky.
V letošním roce jsme nikam nevycestovali. Měli jsme nejen plány, ale dokonce zaplacený třítýdenní pobyt v místě, o kterém bude tento deník. A jak se říká, plány jsou od toho, aby se měnily. Epidemie, kterou si nikdo nepřál a kterou nikdo nečekal, změnila plány mnoha z nás. Vracím se tedy ve vzpomínkách do severoitalského Benátska.
Podzim roku 2018 byl provázen zdravotními problémy. A nejen těmi. Ono se ne nadarmo říká, že každá nemoc je z 80 procent stavem duše. A moje duše byla churavá. Po prodělaném, či lépe řečeno přechozeném infarktu, jsem byla psychicky na dně. Nebavilo mě nic. Stále jsem se pozorovala a vnímala své srdce jako časovanou bombu. Tu, která může kdykoliv explodovat a zastavit mě.
Přeležela jsem si ruku, ve které mě brnělo a už jsem si říkala, že je to tady.
Krom toho, že jsem se stále pozorovala, začala jsem se o sebe víc bát.
Obdivuju mého muže, že to ustál a hlavně, že to se mnou vydržel.
Nutila jsem ho jíst dietu, kterou jsem konzumovala, odmítala jsem kamkoliv jít a cokoliv dělat. Stačily mi pravidelné návštěvy a kontroly u lékařů. Vánoční přípravy jsem nějak zvládla a vánoce pak kolem mě propluly, jako kdyby nebyly.
A pořád ty černé myšlenky. Spousty léků a tlakoměr stále připravený na stole. Nedokázala jsem se z ničeho radovat, nic mě netěšilo.
Plánovat dovolenou?
A proč?
Hlavně jsem se strašlivě bála někam vycestovat. Co by si muž počal, kdyby tam někde daleko, došlo k tomu, z čeho mám obavu. Vždyť můj táta zemřel na infarkt ve svých 55 letech.
Čas pomalu plynul, já se ve všem plácala a stále se pozorovala.
Jo, psychika!
Ta s člověkem dokáže zamávat.
V únoru jsem byla na velkém vyšetření. Oproti mému očekávání dopadlo dobře a tu ránu, když mi spadl kámen ze srdce, musel slyšet i kardiolog. Přiznala jsem se mu, jaký jsem měla strach a jaké obavy mě sužovaly. A pak jsem se ho zeptala, zda mohu vycestovat v létě k moři.
Pokud se budu šetřit, užívat léky, nepřepínat se a hlavně myslet pozitivně, tak mohu.
Cestou domů jsem se vznášela jako na obláčku.
A doma začala hledat dovolenou. Ale ouha.
Pobyt jsme si vždy zajišťovali už v prosinci, kdy je jednak největší výběr a současně se dá využít „First Minute“, který pobyt dokáže hezky zlevnit. A protože si ho zajišťujeme už spoustu let u stejné cestovní kanceláře, dosáhli jsme až na 20% slevu. No, nekup to!
Sehnat v únoru tři týdny vcelku? Vyloučeno.
Nevadí. Letos pojedeme jen po Čechách.
Konečně tedy došlo k tomu, že jsem se podívala na voucher, který jsme měli pod stromečkem a díky kterému pobudeme nějaký čas na milované Šumavě. Od Štědrého dne, kdy jsem obálku otevřela, ležela nepovšimnuta. Tehdy na nějaké plánování, natož aktivity, nebylo pomyšlení.
Na červen jsme si pak zajistili ubytování na Vysočině.
Začínala jsem trochu žít. Přestala jsem se neustále pozorovat, začala se stýkat s přáteli, navštěvovat divadla a koncerty. A doma jsem znovu psala na blog Italský deník.
Koncem května, kdy jsem dávala dohromady další pokračování, mi došlo, že se mi po té Itálii bude sakra stýskat. Při vybírání fotek mi bylo líto, že neuvidím moře.
Když jsem to všechno řekla manželovi, tak opáčil, že mi doktor dovolil cestovat a že se tedy po něčem podíváme. Vybereme si něco na severu, abychom netrávili zase dva dny na cestě a kdyby k něčemu došlo (viz moje strachy) budeme blíž k domovu.
Zkusili jsme tedy Invii. Našli jsme si ubytování na jejich stránkách a pak zavolali. Tam se nás zeptali, co jsme si vybrali a kolik do té dovolené chceme investovat. A že nám pošlou nabídku.
Ozvali se druhý den s tím, že to, co jsme si vybrali, je už obsazené, ale že nám mohou nabídnout....bla, bla, bla. Cena by byla jednou tak vysoká, než to, co jsme původně našli a oč jsme měli zájem. Napadlo mě zeptat se, která CK tento zájezd prodává.
Oslovili jsme tedy přímo CK, během dvou hodin jsme měli smlouvu podepsanou a zaplacenou. Sice budeme v jiné rezidenci, tamta už je opravdu obsazená, ale za stejnou cenu. Takže za celých 3.150 Kč máme na týden zajištěné ubytování. Pouze na místě musíme uhradit závěrečný úklid a pobytovou taxu a současně složit i vratnou kauci. Na tohle jsme zvyklí.
Krásná cena za celý apartmán. A tuto částku chtěla Invia za osobu!!!
Tak tam už nikdy!!!
Do odjezdu do Rosolina Mare zbýval týden. Městečko leží na poloostrově, který z jedné strany omývá Jaderské moře a z druhé se rozlévá Benátská laguna. A proč mezi dvěma řekami? Na severu opouští pevninu vody řeky Adige a na jihu jedna část široké Delty Pádu - Po di Maistra.
Bude to už naše osmnáctá cesta, tentokrát nemusíme chystat stan a další výbavu na přenocování. Vždyť jedeme jen na sedm dní, tak žádné velké balení.
Pokračování příště.
