Já a kočky

Už v několika starších článcích jsem na sebe prozradila, že jsem "kočkomil".

Mám kočky a kočičky ráda už od dětství.

Coby malé dítě jsem několikrát přinesla do našeho bytu v činžáku zatoulané kotě. Občas se "zadařilo" a můj táta našel původního majitele a kotě vrátil tam, odkud já ho "odvlekla". Maminka by si kotě nechala, ale pro klid v rodině ustupovala. Táta prostě kočky moc nemusel. A navíc, když se kočka zachovala nečistotně, měla v mém tátovi velkého oponenta. Ale když se nenašel majitel, či nám kotě někdo daroval, kočka či kocour zůstávali. Dodnes vzpomínám, jak se otec snažil, podotýkám že marně, zbavit rodinu kocoura, který si umanul, že bude spát zásadně v manželské posteli. Dal ho tehdy kolegovi z práce, který bydlel v domku, ale kocour se vrátil k nám do činžáku. Aby se otci odměnil za výlet, vykonal potřebu do jeho bot. Můj táta byl cholerik. Když zjistil, co kocour udělal, zavázal ho do pytle, naštěstí špatně a hodil ho do nákladního vagónu vlaku, směřujícího do Německa. Kocour se z pytle dostal a opět se vrátil. Vrcholné číslo kocoura bylo, když ho můj táta strčil do tašky a odjel s ním motorovým vláčkem z Rumburka do Brtníků. Tam kocoura vypustil z tašky a zahnal ho do lesa. Dokonce přiznal, že po něm házel i šišky. Spokojen, že se "chlupatého nepřítele" zbavil, si počkal na vlak, vrátil se do Rumburka a po vystoupání k nám na kopec zjistil, že kocour sedí u vchodových dveří do domu a čeká na vpuštění. Tehdy táta rezignoval. Postupem doby si na kocoura zvykl a pak, když trávil doma dlouhý čas po infarktu, kocoura přijal za svého společníka. My se sestrou pak nacházeli tátu v křesle, čtoucího knihu s kocourem na klíně. Hladíval ho a říkal mu: "Ty můj synku, mourovatej."

Zanedlouho uplynou dva roky od odchodu naší poslední kočky, která se dožila více než 17 let. Byla mojí společnicí poté, co naše děti opustily rodné hnízdo. Můj muž mezi nás kočkomily totiž nepatří. Saxu bral tak, že je doma, mnohdy i jako nutné zlo, ale pokud jsem neměla čas, dal jí i jídlo do misky a občas došel vysypat její písek.

Saxa byla zvláštní kočka. Původně polodivoké kotě, narozené v garáži, kterého jsme se ujali, zejména díky prosícím dětem. Zachránili jsme jí před utopením, které potkalo její čtyři sourozence. Tehdy jsme si však mysleli, že "zachraňujeme" kocoura. Až po dvou týdnech a bedlivém ohledání, nám majitelé Saxiny matky oznámili, že se stala chyba a to černé kot'átko, jediné mezi mourovatými, není kocour, ale kočička. "Ájo, budeš jí chtít?" Přiznám se, že jsem na malou chvíli zaváhala, ale pak mi došlo, že bych tím zklamala své děti, zejména mou kočkomilnou dceru, tak jsem přijetí kočičky odsouhlasila. Byla to naše první kočka, protože před ní nám společnost dělali postupně tři kocouři. Saxa neuměla mňoukat. Vyrážela ze sebe hrdelní zvuky, které zněly jako štěkot. Původní majitelka, když jsme si pro dvouměsíční Saxu přijeli, přiznala, že Saxa vyrůstala ve společnosti jezevčice, která jí přijala poté, co Saxina kočičí máma skončila pod koly auta. Nikdo jí mňoukat nenaučil, ale "štěkala" parádně. Mňoukat se samozřejmě naučila, dokonce jsme s dcerou naznaly, že se naučila i mluvit. Reagovala na naše slova a odpovídala nám "po kočičím". Prostě, byla z ní ukecaná kočka. Měla ještě jednu zvláštnost a tou byla empatie. Když někdo marodil, marodila s ním. Nikdy nejedla syrové maso, nikdy neulovila jedinou myš. Adoptivní jezevčičí maminka jí lovit nenaučila. Podezírala jsem jí, že se myší bojí.

Pak odešla a já přemýšlela, zda si pořídit další kočku, či kocoura.

Pak jsem však myšlenku na další kočičku zavrhla.

Když se budu chtít pomazlit s kočkou, zajedu si k dceři. Ta měla v době Saxina odchodu dva sourozence - kočičku a kocourka - black&white.

A zatímco kočička Tarja prospívala a my jí v legraci nazývali "kočka koule", kocourek Bruce strádal. Dcera s ním neustále navštěvovala veterináře, který si s nádherně bílým kocourem nevěděl rady. Nakonec dospěl k názoru, že kocour trpí bulímií. Kolikrát já po něm uklízela, když jsem hlídala holky... Letos o velikonocích se Bruceho stav zhoršil. My měli holčičky u sebe na Bílé Hoře a o dceřiny kočky pečovala Tomášova maminka, také kočkomilka, která má v současné době kočky čtyři. Dcera se zetěm měli šermířskou akci. Konzultovaly jsme to s Marií po telefonu a došly k názoru, že bude nejlepší odvézt Bruce na veterinu. "Hele, nebudeme mladým telefonovat, na špatné zprávy je vždycky dost času." S Mariiným návrhem jsem souhlasila. Dcera se zetěm se v pondělí velikonoční vrátili, zet' odjel hned na veterinu. Bruceho stav byl špatný, zkolabovaly mu ledviny, takže nezbývalo, než ho nechat uspat. Špatnou zprávu jsem obdržela od dcery, ale neměla jsem odvahu to sdělit holčičkám. Odváželi jsme je domů a Sára se ptala: "Babičko, myslíš, že už Brusánkovi bude líp?" "Já nevím, ale za chviličku se to dozvíme."

Styděla jsem se za to, že tak trochu lžu.

Doma se holčičky dozvěděly tu neodvratnou věc. Bruce už není. A zatímco Ema plakala, že už mají jen jednu kočičku, Sára se projevila jako praktik: "A tatí, viděl jsi ho? A jak vypadala ta mrtvola?" Na jedné straně slzy a na druhé i smích nad otázkami ... prostě děti jsou čisté duše.

Holčičkám se samozřejmě po Brucem stýskalo. Dokonce i Tarja se zdála být apatická. Dcera se rozhodla, že to tak nenechá a na inzerát si našla kotě main-coon. Jsou to kočky, které má moje kočkomilná sestra a kterým se u nás říká mainská mývalí kočka. Kot'átko není čistokrevná main-coon, je křížené, ale vykazuje všechny znaky tohoto plemene.

Dcera pro něj byla s holčičkama v den mých šedesátin za Prahou a její první cesta s kotětem, vedla k nám.

Kot'átko bylo malé, vešlo se na dlaň a bylo hodně vyděšené. "Podívej se, jak je zablešené." Dcera se podívala a pak jen řekla: "No, ted' už je mi jasné, proč mi podal kotě, shrábl prachy a zmizel. Vždyt' já si koupila celý zvěřinec." Zkoušela původního majitele telefonicky kontaktovat, ale ten už dělal jen "mrtvého brouka". Nechala nás všechny na zahradě a vyrazila do nejbližšího hobby-marketu pro přípravek na likvidaci blech. A pak jsme odblešovaly. Kotě se bránilo, třáslo se strachy, ale nebylo zbytí. "Mami, ještě, že sis toho všimla. Kdybych ho takhle přivezla domů, zableším nejen Tarju, ale i Mariiny kočky."

Zatím co my odblešovaly, holčičky vymýšlely jméno pro nového part'áka. Padala spousta návrhů, ale pak, když viděly jak je kocourek rychlý, dostal jméno Buzz. Prostě je to Buzz raket'ák, oblíbená postavička z Toy Story. Ještě, že se to vyslovuje "Baz", protože jinak by jméno kocoura evokovalo poměrně hanlivý výraz. Sára ho ale nazývá Bazilišek.

Holky pak v podvečer odjely a já se pak přes Skype bavila s dcerou. "Mami, Tarja trucuje, už dvě hodiny nevylezla z koupelny." "A divíš se jí? Ona už si tři měsíce užívá celý byt, co je v misce, je její a ty jí tam ted' nasadíš takovýho kočičího plašana." "No, doufám, že si na sebe zvyknou."

Zvykli si.

Buzz, i když je ještě kotě, převzal nadvládu. Tarja je hodná kočička, která si nechá spoustu věcí líbit.

Buzz roste jako z vody, bude proti Tarje asi hodně veliký.

Je kouzelné kočky pozorovat. Je příjemné hladit jejich heboučkou srst a je nádherné pak poslouchat, jak předou.

Kočky miluju. Ale co je v hlavě, nemusí být i v těle.

Od té doby, co nemáme Saxu a já už nejsem v denním kontaktu s kočkou, začíná se u mě projevovat alergie. Zaregistrovala jsem to asi půl roku poté, co nemám vlastní kočku. Na návštěvě u dcery se mi spustila rýma a já si pomyslela, že to by mi tak ještě chybělo, abych onemocněla a co hůř, nakazila děti. Z nosu mi tekla voda a pak, když mě začaly pálit i oči, došlo mi, že to nebude rýma, ale alergická reakce.

Od té doby si beru před návštěvou u dcery Zyrtec nebo Zodac, což jsou léky na alergii. V létě, když má otevřená okna a dveře na balkon, nemívám žádné větší potíže, ale v chladnějším období a v uzavřeném prostoru, moje tělo protestuje proti kočkám.

Ve středu jsem měla "hlídací den". Odpoledne jsme seděla u mladých. Holčičky si stavěly lego, Tarja ležela u mě na klíně a předla. Buzz poletoval bytem, věrný svému jménu a ani na chviličku se nezastavil. Došlo mi, že jsem si nevzala Zyrtec. Venku jsem ho nepotřebovala. Sundala jsem předoucí kočku z klína, otevřela kabelku a vyndala svou KPZ. Skauti budou vědět - krabička poslední záchrany. V mém případě plechová krabička, ve které nosím léky. Našla jsem prášek na hlavu, na žlučník, na pálení žáhy, proti průjmu, něco vitamínů a pak kus plastu s alobalem a nápisem Zyrtec. A v tom kusu nebyl ani jeden prášek. Kapesník jsem už mohla ždímat. Vytáhla jsem papírové a zeptala se Sáry, kam rodiče dávají léky. Dovedla mě do koupelny a ukázala košíky nahoře na skříňce. Zyrtec jsem nenašla.

Už mě pálily i oči. "Babičko, tobě je blbě vid'. Hele, tak běž domů, my to tady vydržíme samy." Volala jsem manžela, který slíbil, že pro mě večer přijede. Byl dělat topení a slíbil, že bude v Košířích asi tak za třičtvrtě hodiny. Kdyby alespoň byl na správné straně Prahy a stavil se mi doma pro prášky, ale je na úplně opačném konci. Co budu dělat? Znovu jsem prohrabala košík s prášky. Musím dceři říct, že tu má spoustu prošlých léků, které by měla vyřadit. Začínalo se mi špatně dýchat. Ježišmarjá, jestli já dostanu astmatický záchvat, co se mnou budou holky dělat?

Manžel přijel a já mu šla dolů otevřít. "Co ti je, ty jsi brečela?" Vysvětlila jsem mu, že ve své KPZ nemám jediný Zyrtec. Muž si vzpoměl, že mi posledně dával Tomáš prášek z poličky v kuchyni. Opravdu nemám ve zvyku slídit mladým v bytě, koukat se, kde co mají. Maximálně jim seberu prádlo ze sušáku a nebo opláchnu nádobí. S mužem jsme našli Zodac, samozřejmě starý, prošlý, jehož expirace končila v lednu 2011. "Hele, nemám ti zajet domů?" Už se mi opravdu hodně špatně dýchalo. Vzala jsem si rovnou dva prošlé prášky a šla na balkon na vzduch. Dýchalo se mi lépe. Asi po půl hodině mě přestaly pálit oči. Prošlý prášek zafungoval. Vrátila jsem se do bytu a šla holčičkám uvařit slíbenou krupičnou kaši. Když se vrátila dcera, už mi ani neteklo z nosu. Dceři jsem se přiznala, že jsem "projela" její lékárnu ve snaze najít něco na alergii. "V pohodě mami. A už jsi dobrá?" "Už je mi lépe." Rozloučila jsem se s dcerou a holčičkami, pohladila kočičí kožíšky, které mi tentokrát daly parádně zabrat.

Muž mě vyložil u domu a jel znovu pracovat. Uvařila jsem si hrnec čaje, vzala si léky, které musím pravidelně užívat na astma. Pustila jsem si končící zprávy v televizi a začala znovu kýchat. No tak jo, tak si vezmu ještě jeden neprošlý. Vzala jsem si Zyrtec a do své KPZ jsem si dala půl platíčka prášků. Co kdyby?

Sedla jsem si v obýváku pod lampu, pustila si televizi a do ruky si vzala vyšívání. Byla jsem jako omámená. Donesla jsem si lahev minerálky a upíjela. Když se vrátil muž domů, našel mě zkroucenou a spící na gauči. Jen to vyšívání jsem držela v ruce. "Proč si nejdeš lehnout do postele?" Poslechla jsem, ani jsem neprotestovala. Cítila jsem, že mi není vůbec dobře.

Spala jsem jako zabitá a probudila se až v půl deváté. Nebylo mi vůbec dobře.

Celé včerejší dopoledne jsem byla jako zbitá. Hlava se mi točila, žaludek jsem měla na vodě a neměla jsem vůbec žádnou chut' na jakékoliv jídlo. Jen jsem pila minerálku. Počasí venku bylo nádherné a svádělo k procházce. Seděla jsem a vůbec jsem neměla do ničeho chut'. Potřebovala bych odnést kabát do čistírny, měla bych dojít něco koupit. Měla bych, potřebovala bych.... myšlenky kroužily hlavou a tělo bylo neschopné jakékoliv činnosti.

Asi v půl druhé jsem se oblékla, kabát dala do tašky a "odplouhala" jsem se k tramvaji. Většinou ty dvě zastávky chodím pěšky, jen zpátky, pokud mám těžší tašku, se svezu. Dnes na to fakt nemám, svezu se obě cesty. Kabát jsem předala v čistírně, bude v pátek, což jsem po
třebovala, protože v pátek jezdíme na velký nákup. Vzala jsem si vozík a šla něco nakoupit. A pak jsem potkala pána s konvičkou - reklamní akce Teekanne, který mi nabídl čaj. Prý je se zázvorem a citronem. Čaj mi snad nemůže uškodit. Tlačila jsem vozík jednou rukou a upíjela horký čaj. Občas jsem čaj odložila do vozíku, abych si zvážila ovoce. Čaj byl dopit a já cítila konečně, že se mi žaludek přestal houpat. Nakoupila jsem, zaplatila, nákup složila do tašky a šla na tramvaj. Domů jsem přišla upocená, doklad toho, že nejsem ještě úplně v pořádku.

Ve tři odpoledne jsem konečně "poobědvala" rohlík s dalším čajem. Pak jsem na malou chvilku zapnula počítač a zjistila, že na to ještě nemám. Byla jsem otupělá. Navštívila jsem jen několik blogů, zasoutěžila si u Natty a počítač vypnula.

V sedm večer jsem už byla v posteli.

Dnes ráno jsem vstávala a konečně mi bylo lépe.

Moje alergie mě zase vytrestala a moje pitomá hlava, která nepřemýšlela, dopustila, že jsem se zřejmě předávkovala prášky.

Myslíte si, že po tom všem přestanu mít ráda kočky?

Ne, nepřestanu!

Musela bych přestat milovat i kvetoucí stromy, letní louku a spoustu dalších věcí.

Těžký je život alergika.