Čas utíká, čas přímo pádí a od doby mých studií uplynulo 40 let.
Spíš bych měla upřesnit, že teprve uplyne, nebot' zkoušku dospělosti, jak se také maturitě říká, jsem skládala 6. června 1972.
Sraz se konal včera a dalo by se říci, že byl poměrně úspěšný. Před 40 lety nás maturovalo 32. Dvě spolužačky už bohužel nejsou mezi námi. Sešlo se nás osmnáct, a to je velice slušná účast, uvědomím-li si, že některé se těchto akcí nezúčastňovaly od samého začátku. Přišly také dvě profesorky, což už je v našem věku hodně veliký úspěch.
Letos poprvé jsem si však uvědomila, že mi bude něco chybět. A to je zázemí. Při všech předchozích srazech jsem cestu na sever spojovala s návštěvou maminky, kde jsem se dala tzv. do gala. Místo, kde jsem se mohla umýt, opravit si líčení, učesat vlasy a hlavně se převléknout, už není. A také jsem se měla kam vrátit. V mém rodném městě mám sice sestru, ale už předem mi oznámila, že nebude doma, protože se účastní nějakého slavného turistického pochodu kolem Železného Brodu.
Ráno jsem vyrazila v džínách, které doznaly značné újmy při jedné ze zastávek, kdy jsem si téměř hodinu při povídání s jednou velice milou a příjemnou doktorkou, hrála s jejími dvěma psy. No co? V tašce mám připravenou sukni, o které se vyjádřila jedna mladá dívenka na loňské svatbě mého syna, že mám "báječný outfit". I cestovní boty jsem chtěla zaměnit za obuv, pokud možno společenštější.
Při zastávce na hřbitově, kde jsem svým rodičům na hrobě vyplela to, co tam růst nemá, jsem džíny dotvořila k "naprosté dokonalosti". To, co se nepovedlo dvěma psům, povedlo se mě.
Ruce jsem si umyla až v hospodě, kam jsem zašla na oběd. Teplota se na mém rodném severu pohybovala podle intenzity slunečního záření a teploměr v autě ukazoval 12°C, občas se dokázal vyšplhat i na 14°C. Mám jít v těch umolousaných džínách? Nebo mám mrznout v sukni a v sandálech naboso? Jak znám své spolužačky, přijedou načinčané a načesané od holiče. Já si stihla pouze ve čtvrtek obarvit vlasy a zkrátit ofinu. Vlasy jsem stáhla do culíku. Původně jsem sice měla v plánu navštívit svojí kadeřnici, ale ... Za čtrnáct dní už budu, snad, relaxovat v Puglii. Nedokážu plavat stylem "paní radová" a vlasy si v moři vždycky zmáčím. Kadeřnice by byly ted' vyhozené finance. Ke Zdeničce zavítám až po svém návratu.
Na WC v supermarketu jsem se převlékala do sukně. Určitě jsem vypadala hodně komicky. Učesala jsem si vlasy a zkontrolovala nalíčení. Džíny jsem si preventivně složila do tašky, to kdyby byla ještě větší zima. Vzpoměla jsem si na okřídlenou větu - "zima se nestydí".
Když jsem kráčela zpátky k autu, tiše jsem doufala, že si mě nevšimne moc lidí, protože boty, které jsem měla na nohou se k té sukni hodily jako pěst na oko, o čouhajících ponožkách ani nemluvě. Vlezla jsem do auta a přezula si boty.
Část spolužaček už čekala před hospodou. Užasle se na mě dívaly: "Ty máš sukni?" "No, mám, já chodím v sukni ráda." "Ale my jsme tě snad v sukni ještě neviděly." Šla jsem zpátky ve svých vzpomínkách a pak i nad prohlížením alb z předchozích srazů, jsem si uvědomila, že jsem byla vždy v kalhotách a sukni jsem měla jen jednou před 30 lety! A přitom já chodím v sukni moc ráda. Byla jsem jediná, kdo jí měl, když nepočítám paní profesorku, kterou snad nikdy nikdo neviděl v kalhotách. Přiznám se, že mi nebylo nejtepleji. Když jsem krátce před devátou večerní odjížděla, teploměr ukazoval 9°C.
Sešlo se nás osmnáct. Poseděly jsme, probraly život, zavzpomínaly na dobu studií a slíbily si, že se zase znovu sejdeme.
Je nás ze třídy málo, které ještě pracujeme. Většina "děvčat" už je v důchodu. Některá jsou v řádném, další odešla v minulém roce, kdy to bylo mnohem výhodnější, do předčasného. Nevím, zda to byla náhoda, ale ze všech, dnes už penzistek, snad jen jednu mrzí, že už nechodí do práce. Až se sejdeme příště, budeme "v penzi" pravděpodobně už všechny.
Holky, moc ráda jsem Vás všechny viděla.
