Jsou věci, které nikdo nemůže změnit.
Nezastavíme čas, který měří všem stejně.
Neotočíme tok řeky.
Nespasíme tuto planetu.
Jsou momenty, ve kterých nezmůžeme nic.
.
Stejně tak já nemůžu udělat nic, než se zkusit ze všeho vypsat, jak mi radili mnozí v komentářích u předchozích článků, ve kterých jsem se svěřila s tím, co mě trápí.
A tak píšu a mažu a znovu a znovu. Hledám ta správná slova, výraz, který bude ten nejlepší. Ale žádný takový nenacházím. Je to moc těžké a hodně to bolí.
V neděli mi zemřela maminka.
.
Byla jsem smířená s tím, že tento okamžik jednou nastane.
Ale v tom momentě jsem byla zaskočená, nebyla jsem na to připravená. Nečekala jsem, že to přijde tak brzy.
Přišlo a jedinou útěchou mi je to, že netrpěla.
Odjela jsem už v neděli na můj rodný sever a bylo mi jasné, že žádná cesta tam, už nebude taková jako kdysi.
V pondělí nás čekalo nejsmutnější zařizování všeho. Netušila jsem, čím vším si musíme projít.
V úterý jsem zvažovala, zda jít či nejít do práce.
Bála jsem se, jak budu reagovat na soustrast a soucitné pohledy. Pak mi ale došlo, že stejně tomu neujdu, i kdybych byla doma několik dní. Stejně si tím jednou musím projít. Jsem nakonec ráda, že jsem do práce šla, protože jsem zaměstnala mysl něčím jiným.
Doma je to horší. Sedím a přemýšlím a hlavou mi jde hodně špatný film. Noci jsou bezesné, z větší části probdělé a zase ten špatný film.
.
Zítra zase odjíždím tam, kde jsem se narodila, prožila dětství a stále se tam ráda vracela.
Čeká nás ten nejsmutnější okamžik.
.
Je to všechno těžké a já se toho bojím.
Bojím se svých emocí, i když vím, že vedle mě v ten okamžik budou stát moji blízcí.
.
Ale vím, že život musí jít dál.
