Italský deník 2023 - 12. část

Tento díl deníku mi dal opravdu zabrat, "povedlo" se mi ho dokonce z části smazat. Když se daří .... až se ucho utrhne. 

Konečně je tady:

Pokračování předchozí části

Úterý 20. června 2023 

Ač jsem měla budíka v mobilu nastaveného na sedmou, probudila jsem se mnohem dříve. V půl sedmé jsem vstala. V noci jsem spala špatně, bylo velké horko. Muž vstával chvíli po mně. Po snídani jsme do chladící tašky zabalili hlavně pití a pět toastů, které jsem ráno připravila a vydali se do Chioggie na ostrov Union - Isola dell Unione do přístavu, odkud odplouvají lodě do centra Benátek. Plují nejen tam. V nabídce plavební společnosti jsou i ostrovy Murano, Burano a Torcello. Náš plán nám trochu nabouralo to, že parkoviště, které je naproti přístavu, bylo uzavřeno kvůli „rybímu festivalu“. Když jsme se tu byli 8. června podívat na plavební řád a také na to, zda vůbec nedošlo po těch letech ke změně, bylo parkoviště ještě v provozu. No, co se dá dělat? Takže jsme to celé znovu objeli s tím, že auto necháme na hlavní a ten kousek dojdeme. Zastavili jsme kousek od parkovacího automatu. Visela na něm cedule, že je parkoviště od 16. června do 3. července vyhrazené pouze pro autobusy. V místech, kde obvykle autobusy parkují, se konal ten rybí festival. Chioggia je totiž největším rybářským přístavem v celé Itálii. Zkusili jsme tedy zaparkovat u školy, ale tam nebylo jediné volné místo. Takže jsme to znovu celé objeli a zajeli do parkovacího domu. V místech, kde stojí, bývalo před lety obyčejné parkoviště, ale pokrok nezastavíme. Vše nové, moderní, digitalizované. A také oproti původnímu parkovišti několikanásobně dražší. Před závorou u vjezdu nám vyjel parkovací lístek s naší SPZ. Zaparkovali jsme a pak spěchali do přístavu. Vedle nás zaparkovali Holanďané. V přízemí jsem zaregistrovala dva automaty na placení a současně mi došlo, že jsme parkovací lístek nechali v autě. Budeme se muset pro něj po návratu ta dvě patra vrátit. Uvědomila jsem si navíc, že byla velká klika, když jsme vyrazili s dostatečným časovým předstihem. 

V přístavu jsme si koupili zpáteční lodní lístek do Benátek. Když jsme se tam před čtyřmi lety plavili poprvé, stál 16€, teď už byl za 20€. Stále je to však výhodnější, než tam jet autem, platit parkování u Forte Marghera, či někde jinde v Mestre a pak jít notný kus cesty k přístavišti a pokračovat do centra vaporettem - což je lodní hromadná doprava. Lze jet také vlakem po Ponte della Liberta. Tady nás loď odveze do samotného centra k Náměstí San Marco a odtud pak zase poplujeme zpátky. Nalodili jsme se, vybrali si místo na horní palubě. Ve stejný čas odplouvala loď na Murano, Burano a Torcello. Holanďané, kteří parkovali vedle nás, přišli na palubu chvilku po nás a posadili se přes uličku. Poprosila jsem, zda by nás nemohli vyfotit mobilem a pán velice ochotně souhlasil. Fotku jsem poslala svým potomkům se slovy: „Vyplouváme.“ Obratem mi na WhatsApp přišla zpráva od dcery, že nám to ale vůbec nezávidí. Trpí totiž mořskou nemocí a dělá se jí blbě i na parníku na Vltavě. 

Most přes kanál - Canale die Sottomarina, spojující ostrovy Chioggia a Sottomarina

Plavba byla příjemná, loď nebyla tak plná, jako při naší poslední plavbě. Chvílemi jsem se courala po palubě s foťákem a dokumentovala cestu. Kochala jsem se zejména půvabným ostrovem Pellestrina. Lodě plují v jeho bezprostřední blízkosti. Při minulé plavbě jsem totiž zmáčkla něco na tehdy novém foťáku a nebyla schopná ho uvést do normálního stavu. Vlastně i v současné době je na mně moc složitý, ale už vím, kde v jeho útrobách najít manuál a chybu napravit. Ono na houpající se palubě může dojít velice snadno k tomu, že si blondýna nastaví omylem sériové snímání a když chce fotit, tak aparát vydává zvuky jako při střelbě ze samopalu. A při snaze o nápravu pak je velice jednoduché nabalit na původní jednu chybu ještě spoustu dalších. Tehdy jsem byla rozhodnutá, že si v Benátkách koupím nějaký malý kompakt, abych si výlet zdokumentovala. Před těmi čtyřmi roky se mi pak stylem „pokus – omyl“, či jak to můj muž tehdy pojmenoval: „Slepé kuře našlo zrno“, podařilo foťák zprovoznit a závěr plavby jsem si zdokumentovala. Takže teď jsem si konečně mohla vyfotit to, oč jsem tehdy přišla. Lido už je od lodi trochu dál. 

Co vše lze potkat v laguně

Malebný ostrov Pellestrina je součástí Benátek

Kostel Ognissanti (Všech svatých) na Pellestrině

A máme tě!!!

Za námi seděly dva manželské páry z Polska, takže jsme spolu zpočátku prohodili pár slov. O chvíli později jsme se bavili, jako kdyby mezi námi neexistovala žádná jazyková bariéra. Jedna z děvčat byla učitelka a uměla italsky. Poláky hlavně zajímalo, zda už jsme se do Benátek plavili, či zda máme jako oni premiéru. Řekli jsme jim, že už se plavíme podruhé a současně jim poradili, aby před vyloděním využili záchody na lodi, protože v Benátkách najít toto místo je poněkud komplikované. Tedy za předpokladu, že se nechtějí posadit do nějaké restaurace a tento problém pak nebudou muset řešit. Poděkovali a naší radu využili. Fotila jsem si ostrovy a ostrůvky v laguně a těšila se do Benátek. O předchozí návštěvě tohoto klenotu na laguně a o jeho historii jsem psala TADY. 

Laguna v přístavu byla hodně rozhoupaná

Náš cíl už je na dohled

Vepředu zvonice baziliky San Giorgio Maggiore (svatý Jiří Větší) na stejnojmenném ostrově 

a za ní kupole baziliky Santa Maria della Salute (svaté Marie uzdravující) zkráceně jen Salute.

Po vylodění jsme zvažovali, kam se vydáme nejdříve. 

Davy turistů mířících z přístavu směrem na Piazza San Marco

Je libo tričko? 

Ponte dei Sospiri (Most vzdechů)

Před vstupem do Dóžecího paláce stála nekonečná fronta. Zamířili jsme, stejně jako před čtyřmi roky, na Piazza San Marco, kde jsme se zařadili do fronty na prohlídku baziliky. Bylo hrozné horko, lidé se ovívali vějíři, někteří mapou. Asiaté měli otevřené deštníky. Před nám stáli mladí Indové, u kterých bych předpokládala, že jsou na podobné počasí zvyklí. Nebyli! Některým bylo očividně špatně, takže se uchýlili do stínu, zatímco ti odolnější zůstali stát ve frontě. 

Čekání v milosrdném stínu, tedy zatím...

Další fronta byla před vstupem na campanilu, neboli zvonici, patřící ke světoznámé bazilice svatého Marka. Je to jedna z dominant stejnojmenného náměstí a jeden ze symbolů města. Tato 98,6 m vysoká věž stojí v rohu náměstí, proti hlavnímu průčelí baziliky. Základní část tvoří 50 m vysoký cihlový hranol o šířce stran 12 m, na jehož vrcholu je umístěna lodžie s vyhlídkovou plošinou, která obklopuje zvonici s pěti zvony. 

Vrchol sloupu sv. Marka

Sledovali jsme, zda do baziliky pouští dovnitř návštěvníky s batohy. Přemýšleli jsme, jestli zase budeme muset batoh odložit ve vedlejší ulici, kde bývala úschovna zavazadel. Tentokrát bylo vše jinak. Batohy byly povolené, takže muž nemusel opouštět frontu a odnášet zavazadlo. Sice mi předtím dal do fototašky doklady a peníze, aby je nenechával v batohu. Na chodníku před vstupem stála ochranka, která skenerem projížděla zavazadla a která nekompromisně vyhazovala z fronty ty, kteří měli nevhodný oděv. Spousta žen s odhalenými rameny vstup vzdala, některé si u nedalekého stánku koupily šátek na zakrytí ramen. Napadlo mně, zda ten stánkař nemá s ochrankou uzavřenou nějakou dohodu, protože šátků prodal opravdu hodně. Vzpomněla jsem si na návštěvu Florencie, kde byly k dispozici krátké pláštěnky z netkané textilie, které byly ženám s odkrytými rameny zapůjčovány. 

Prošli jsme kolem ochranky, byl nám oskenován batoh i taška na foťák a potom vešli do vstupního portálu. Po pravé straně byla pokladna. Tak ta tu před čtyřmi roky nebyla, stejně tak tu nebyla i před spoustou let při první návštěvě Benátek. Vstupné 3€ některé návštěvníky odradilo. Pro mně nepochopitelné. Vystát si dlouhou frontu ke vstupu, podstoupit to martýrium v horkém a dusném podnebí a pak se otočit a jít ven? Podobný zážitek jsme měli i v sicilské Taormině, kdy spousta lidí vyšplhala nahoru k amfiteátru antického divadla a při zjištění, že se za vstup platí, se otočili a šli zase dolů. Koupili jsme vstupenky, prošli turniketem a opět se kochali tou dechberoucí nádherou. 

Metropolitní patriarchální katedrála bazilika svatého Marka Evangelisty, častěji nazývaná bazilika svatého Marka je srdcem Benátek a symbolem umění a víry. Byla vybudována v roce 1063, aby uchovávala relikvie evangelisty svatého Marka. který je patronem města. Snoubí se zde byzantský, románský a islámský vliv. Bazilika je bohatě zdobená zlatými mozaikami, drahými mramory a sochami, které z větší části pocházejí z Konstantinopole. Na tomto místě stával v letech  829 - 976 původní kostel Participazio. Jeho pozůstatky se pravděpodobně dochovaly dodnes, předpokládá se, že zahrnují základy a spodní část některých hlavních zdí. Z tohoto ranného kostela může pocházet i velký vstupní portál. Budova tohoto kostela byla vážně poškozena v roce 976 při povstání proti dóžeti Píetru IV. Candianovi, kdy dav kostel zapálil. Nový dóže Pietro I. Orseola nechal na náklady své rodiny poškozený kostel opravit. V té době také došlo k zakončení hrobky sv. Marka klenbami. Občanská hrdost mnoha italských měst vedla v polovině 11. století k tomu, aby byly postaveny, či přestavěny jejich katedrály v monumentálním měřítku. Také Benátky si přály ukázat své rostoucí bohatství a obchodní sílu  Kostel Orseola byl za dóžete Domenica I. Contariniho přestavěn a rozšířen, takže nová bazilika vypadala jako úplně nová budova. Byla postavena podle vzoru Kostela svatých apoštolů v Konstantinopoli. Půdorys řeckého kříže byl zachován s pěti kopulemi rozmístěnými uprostřed a podél os kříže a propojenými velkými oblouky. Dodnes bazilika představuje jedinečný umělecký poklad.

Při předchozích návštěvách se tu fotit nesmělo, přiznám se, že já ten zákaz několikrát porušila a pár fotek si tam tajně udělala, i když s obavou, že budu odhalena. Teď se tu fotit mohlo. Vstup do Zlaté kaple byl také zpoplatněn, tentokrát 5€. Stát další frontu se nám nechtělo, takže jsme ten kousek baziliky, který už jsme viděli, oželeli. A mně došla baterie ve foťáku. Proč už teď? A pak mi došlo, že jsem na lodi „fotila jako vzteklá“. Baterii jsem vyměnila a fotila dál. 

Torre dell orologio (Hodinová věž)

Když jsme vyšli zpět na náměstí, zvažovali jsme, kam se vydáme dál. Zamířili jsme na Rialto, ale někde jsme ve spleti uliček, kanalů a mostů evidentně špatně odbočili. Díky tomu jsme poznali místa, na kterých jsme ještě nebyli a tudíž je neznali. Jen některá mi byla povědomá, kdysi před spoustou let jsme tu s dcerou také trochu bloudily. Tu sochu přeci znám! A támhle jsme si kupovaly pití. 

Ponte dei Sospiri, tentokrát z druhé strany

V jedné z uliček jsme vstoupili zadním vchodem do kostela, aniž bychom tušili, kde jsme. Ocitli jsme se v kostele Santa Maria Formosa - kostel Očišťování Panny Marie. Byl postaven v roce 1492 podle návrhu renesančního architekta Maura Codussiho. Leží na místě předchozího kostela ze 7. století, který byl podle tradice jedním z osmi kostelů založených biskupem San Magnem z Oderza. V kostele byl příjemný chládek. Chvilku jsme tam pobyli a pak vyšli ven. Vyšli jsme na Campo Santa Maria Formosa a do kostela vstoupili znovu hlavním vchodem. Stín a mírný vánek, který proudil otevřenými dveřmi, byl příjemný. Prohlédli jsme si a prošli náměstí a vydali se na další pouť městem. 

Slunce ostře pálilo, teplota ukazovala na jednom teploměru 34°C. Na místech, která nabízela alespoň trochu stínu, posedávali znavení turisté. Ze schodů, vedoucích přes mosty se stávaly odpočinkové zóny. Také jsme na jedněch schodech poseděli. Pod námi pluly gondoly (30 minut plavby za 80€), někteří gondoliéři hráli na tahací harmoniku, nebo jen zpívali. V jedné gondole se vezl kytarista a zpívala celá osádka. Krásná atmosféra. Na chvíli jsme se zasnila a říkala si, jak by bylo krásné, kdyby se teď zastavil čas. 

Ne vše tu bylo naprosto dokonalé, podobně jako v minulém příspěvku, kdy byla v přírodní rezervaci skládka. Život prostě není dokonalý a já věřím, že ten dům nespadne a naopak se dočká opravy.

Vytáhli jsme mapu, abychom zjistili, kde vlastně jsme a potom se vydali na další cestu. Samozřejmě, že naprosto opačným směrem. Nevím proč, tedy asi vlastně vím proč, jsem si vzpomněla na divadelní hru „Proč ženy neumí číst v mapách......"  Jakoby to psal autor podle mně. Cílem byl most Rialto, ale my namísto k němu došli na velice krásné náměstí, kde stál nádherný kostel, který byl bohužel zavřený. Bylo to Campo Santi Apostoli se stejnojmenným kostelem. 

Chiesa dei Santi Apostoli di Cristo je římskokatolický kostel a je běžně nazývaný San Apostoli. Pochází ze 7. století, Nachází se ve čtvrti Cannaregio. Je jedním z nejstarších kostelů ve městě a od svého založení prošel mnoha změnami. Jak jsem se pak později dočetla jsou v něm díla významných umělců, jako je Sebastiano Veronese a Tulio Lombardo. O to víc mně pak mrzelo, že kostel byl zavřený. Současná stavba je výsledkem rozsáhlé rekonstrukce, která byla provedena v roce 1575. 

I racek hledal stín

Zdecimováni horkem jsme se posadili na lavičku a přemýšleli, kde jsme to zase zvrtali. Nakonec si muž zapnul na mobilu navigaci a tam jsme zjistili, kde jsme. Znovu jsme se tedy vrátili na křižovatku uliček a kanálů, prošli opět okolo zavřeného kostela. 

Kostel San Giovanni Crisostomo (sv. Jana Chrysostoma) nebylo možné v úzké uličce vyfotit celý

No, konečně!!!

K cíli, v podobě Ponte Rialto, jsme došli z úplně opačné strany. Davy lidí, které tu pravidelně jsou, tentokrát vyhledávaly stinnou stranu mostu, kam nesvítilo slunce. 

Canale Grande

Pohled z Ponte di Rialto na zvonici kostela San Giovanni Elemosinario (sv. Jan Evangelista). 

Kostel je často nazýván San Zuane di Rialto. 

Jeho interiér zdobí obrazy Tiziana, Jacopa Palmy a Ponderona.

Provoz na Canale Grande je silný - prostě "hlavní třída".

Chvíli jsme se tu zdrželi a pak pokračovali podél Canale Grande ke správnímu úřadu benátské radnice. Dál pokračovat podél kanálu nešlo, byla tu ohrada a za ní pravděpodobně nějaká stavební činnost, takže jsme se vrátili zpátky do uliček. Bylo horko a dusno. Zvažovali jsme, že půjdeme k mostu Ponte dell'Accademia a odtud opět do Salute, ale nakonec jsme si to rozmysleli. Na jednom menším náměstí jsme si sedli na schody kostela San Luca, samozřejmě zavřeného. Ale důležité bylo, že schody byly ve stínu. Chvíli jsme poseděli, důkladně se napili a dospěli k názoru, že se půjdeme podívat do Dóžecího paláce, kde bude určitě přijatelněji a odkud to budeme mít potom jen pár kroků do přístavu, odkud nám v pět hodin bude odplouvat loď do Chioggie. Z Piazza della Chiesa jsme se spíš instinktivně, než podle mapy vydali do uliček. Když jsme se ocitli na náměstí, kterému vévodí socha Daniele Manina a které nese stejné jméno, věděli jsme, že jdeme správně. Tady už to známe.

Campo Daniele Manin se stejnojmennou sochou. 

Manin byl italský vlastenec a prezident Republiky San Marco před sjednocením Itálie.

Zabočili jsme do jedné z uliček a já si všimla cedule odkazující na Scala, tedy schody či schodiště Contarini del Bovolo. Navíc ulička nabízela příjemný stín. Vešli jsme a po pár krocích jsme zůstali oba v údivu stát nad tou krásou. 

Jít se podívat nahoru? Ne! Schody už ne! Oba jsme byli utrmácení a představa, že budeme opět někam stoupat... To, že se platí vstupné, nám bylo celkem jedno, ale stoupat do schodů a pak zase dolů? Většina těch, kteří byli v uličce s námi, se také jen na tu krásu dívala a nikomu se nahoru nechtělo. Postávali v milosrdném stínu, odpočívali. Nahoru se ze všech přihlížejících vydali jen dva lidé. Třeba se ještě někdy do Benátek podíváme a nebudeme-li tolik unavení, schodiště vystoupáme nahoru. 

Palazzo Contarini del Bovolo je malý palác, který byl vybudován mezi 14. a 15. stoletím jako sídlo rodiny Contarini. Kvůli vnějšímu točitému schodišti s několika oblouky, dostala rodina přezdívku dal Bovolo. Palác má renesanční fasádu s otevřenými lodžiemi s kulatými nebo segmentovými oblouky. Nachází se v malé, méně frekventované uličce poblíž Campo Manin. Je často nazýván skrytým pokladem Benátek. Takže jsem si tu nádheru vyfotila a protože ulička byla slepá, vrátili jsme se na původní trasu a po ní jsme pokračovali směrem k Piazza San Marco. 

V jedné z uliček jsem si koupila benátskou masku. Toužila jsem po ní už v době, kdy jsme ty byly s dcerou a tehdy se ještě platilo lirami. Prostě v dávnověku. Člověk si musí čas od času udělat radost. Procházeli jsme pak další uličkou s luxusními butiky a také luxusními cenami, moc lidí jsme tu nepotkali. Prostě taková menší Pařížská, kde ceny vystoupaly do závratných výšin. Šli jsme tudy už před čtyřmi roky a už tehdy se mi protáčely z cen  panenky. Zabloudili jsme sem tehdy při hledání záchodů. Tím pádem jsme už přesně věděli, kde jsme. Prošli jsme na Piazza San Marco a ve vyhlášené kavárně Caffé Lavena jsme si dali zmrzlinu. Cenově byla srovnatelná s uličkou s butiky. Ale byla výborná. 

Piazza San Marco

 Campanila    -    Bazilika San Marco 

Galleria di Piazza San Marco    -    Sloupy sv. Marka a sv. Teodora

Fronty do baziliky a na campanilu byly stále dlouhé, byť o něco málo kratší než dopoledne. Počty turistů na náměstí se nezmenšovaly. Spíš naopak. Ale svěžích turistů, kteří rychlým krokem pokračují od památky k památce bylo pomálu. Lidé po té, co se vyfotili v pozadí s památkami, vyhledávali stín a posedávali všude kolem. Část náměstí směrem od baziliky ke sloupům sv. Marka a sv. Teodora, které se říká Piazzeta San Marco se opravovala a byla oplocena. Fasádu Dóžecího paláce pro změnu „zdobilo“ lešení. Vstup do Dóžecího paláce byl volný. Dopoledne tu stála dlouhá fronta. Museli jsme projít bezpečnostním rámem a vše, co jsme měli, prošlo kontrolou. V pokladně jsme si koupili vstupenky (15€ na osobu) a pak se vydali na prohlídku. Museli jsme ale předtím dát batoh do šatny. Odložila jsem tam i koupenou masku. 

Dóžecí palác - Palazzo Ducale je symbolem Benátek. Jedná se o gotické mistrovské dílo, které se nachází na náměstí Piazza San Marco. Původně byl sídlem dóžete a benátských magistrátů, jeho historie sahá do roku 812 a odráží vzestup a pád Benátské republiky. Palác charakterizuje architektura ovlivněná byzantským a orientálním stylem, která zaujme kontrastem mezi mohutnou stavbou a zdánlivě jemnými kolonádami. Uvnitř uchovává bohatou obrazárnu s díly Tintoretta, Tiziana, Veroneseho a dalších benátských mistrů. Dále je tu městské muzeum, součást Nadace městských muzeí v Benátkách. V roce 2022 bylo třetím nejnavštěvovanějším muzeem v Itálii, s více než 1,1 milionu návštěvníků.

Pohled na baziliku San Marco z nádvoří Dóžecího paláce

Pohled z ochozu

A pak jsme začali stoupat po schodech nahoru. Pokud jsem dobře počítala, bylo jich 152. Samozřejmě jsem si vzpomněla, že jsme nechtěli stoupat po nádherném schodišti Contarini del Bovolo a na větu – "Schody už ne!"  

Pojďte se s námi projít po Dóžecím paláci:

Některá z oken byla otevřená. 

Za střechami je vidět Chiesa di San Zaccario (kostel sv. Zachariáše)

Pohledy z dalšího okna, tentokrát na přístav

Prohlídka Dóžecího paláce nám brala dech. Obrovské sály, úchvatné stropy, bohaté sbírky obrazů. Neměli jsme tolik času, takže některé expozice jsme opravdu jen prošli. Když jsme přecházeli po Ponte dei Sospiri (Most vzdechů), který vede přes kanál z výslechové místnosti v Dóžecím paláci, došla mi druhá baterie ve foťáku..Vytáhla jsem si USB kabel, připojila foťák k power bance.... a nic. Foťák se nenabíjel. Zkusila jsem to několikrát a stále se stejným výsledkem. Tedy čistá nula. Nechala jsem ho na krku, vzala si do ruky mobil, abych zaznamenala alespoň něco. 

Barokní Most vzdechů je krytý, asi 11 m dlouhý můstek. Je proslulý a patří k nejfotografovanějším místům v Benátkách. Byl vystavěn z bílého istrijského mramoru v roce 1574 a spojuje výslechovou místnost v Dóžecím paláci s blízkým vězením - Prigioni Nuove. Jeho současný název mu dali teprve romantici v 19. století. Podle lorda Byrona je odvozen od srdceryvných vzdechů vycházejících z hrdel odsouzených vězňů, kteří tudy bývali odváděni do vězení a z mostu viděli naposledy Benátky. 

Ponte dei Sospiri z jiného úhlu

Prošli jsme si vězení, které bylo v několika patrech a bylo obrovské. A potom zase schody nahoru do výšky mostu a prohlídka další části Dóžecího paláce a znovu schody, tentokrát dolů. Když jsem byla u čísla 500, přestala jsem schody počítat. 

Došli jsme do kavárny, která je na úrovni kanálu Rio del Palazzo. Bylo mi jasné, že pokud je v Benátkách „Aqua Alta“, je v kavárně voda. Stejně tak i na záchodech vedle kavárny. Mezi oběma prostory a kanálem je mříž, viděli jsme proplouvat gondoly s loďky. Vyzvedli jsme si batoh a masku. Znovu jsem si vesele zvonila rolničkami. 

Vyšli jsme ven přes nádvoří vedle baziliky San Marco na stejnojmenné náměstí a odtud se vydali na pobřeží do přístavu. Loď Giorgone, kterou jsme sem připluli, se už houpala na vlnách a čekala, až se uvolní místo u nějakého mola. Povedlo se! Počkali jsme, až jí námořníci uváží a vytáhnou můstek. Kapitán potom zkontroloval lodní lístky a my mohli na palubu. Až když jsem byla pohodlně usazená na lodi, která se velice silně houpala a kdy muž pronesl, že mu asi bude blbě, jsem si konečně sundala foťák z krku. Z tašky na něj jsem vytáhla manželovy doklady a jeho peněženku, kterou si tam dal při čekání ve frontě do baziliky a foťák uklidila. Popruh od fototašky jsem omotala kolem zábradlí, stejně tak, jako když jsme pluli do Benátek. Tašku s maskou jsem také provlékla popruhem, abych měla volné ruce. Chvilku potom přišli Poláci a vítali se s námi jako s dlouholetými přáteli. Bylo to milé. Jedna z Polek se pochlubila tričkem se znakem místní univerzity. Byl to dárek pro jejich syna vysokoškoláka, druhá měla krásný šátek. Možná dokonce ze stánku před vstupem do baziliky. A pak se ptaly, co jsme si koupili my. Vytáhla jsem masku, která se jim líbila. 

Loď odplouvala dvě minuty po páté hodině. 

Z amplionu se ozvala polština. Otočila jsem se, ale naši severní sousedé byli na svých místech a byli také hodně překvapení. Kapitán lodi byl Polák, pravděpodobně zaregistroval své krajany a přivítal všechny cestující polsky. Dokonce zmínil i nějakého svatého, který se ten den v Polsku slaví. Čekala jsem, že promluví i italsky a anglicky, jako tomu bylo před odplutím a při doplutí do Benátek, ale zůstal jen u polštiny. Muž si došel z horní paluby dolů do baru na kávu a mně přinesl vychlazenou plechovku coca-coly. 

Opět jsem se kochala pohledem z lodě, upíjela colu a fotila mobilem. Bylo mi jasné, že fotky asi nebudou nejlepší, ale nějaké snad budou. Pellestrina byla v pozdním odpoledni barevnější, než tomu bylo ráno. Slunce jí rozsvítilo. V polovině plavby podél ostrova mi došla kapacita paměťové karty v mobilu. 

Já, kdybych si koupila trpaslíka, tak by mi určitě vyrostl. 

Tak jo! 

Ještě se budeme muset do Benátek někdy vrátit. 

Zbytek plavby jsem se jen kochala pohledem na ostrovy a na lodě, které pluly proti nám. Potkali jsme dokonce lodní sanitku a pohřebáky. Také velkou loď převážející autobus místní dopravy. 

Než jsme vpluli do přístavu v Chioggii, promluvil opět kapitán a znovu jen polsky, poděkoval posádce a nám cestujícím popřál hezké dny. Co na tom, že na palubě byla většina Italů, spolu s námi ještě jedna česká rodina a pak Němci, Holanďané z parkoviště a pak již zmíněné dva manželské páry z Polska. Opustili jsme loď, rozloučili se s Poláky a zamířili do parkovacího domu. A tam jsme se znovu s Poláky potkali a znovu se rozloučili. Byli fajn. 

Zaplatili jsme parkování, nasedli do auta a vydali se zpátky do Rosolina Mare. Bylo už kus po sedmé a teploměr na Sottomarině ukazoval 31°C. Navíc bylo stále dusno. 

Po příjezdu jsem udělala rychlou večeři, tedy ohřála jsem německé párky, které jsme koupili v Aldi v Adrii. Chvíli jsme poseděli na balkóně, já psala deník a muž studoval průvodce Benátkami. No, to brzo! Pak jsme si dali sprchu a v půl jedenácté zalezli do ložnice. 

Úplně poprvé na této dovolené jsme zprovoznili chladící kostku, kterou jsme si koupili před pár lety. A při té příležitosti manžel zjistil, že je vadný USB kabel, ten, který jsem měla sebou v Benátkách. 

Proto mi nešlo fotit přes power banku. 

Ach jo!

Pokračování příště.