Italský deník 13. část

 Pokračování předchozí části

Středa 21. června 2023 

Probudila jsem se po sedmé hodině a uvědomila si, že mě pálí kůže na lýtkách. Nohy mi po včerejšku trochu otekly a i přes původní opálení jsem měla dolní část lýtek červenou. Vzpomněla jsem si na bývalou kolegyni, které se to stávalo pravidelně každé léto. Měla pro to pojmenování, ale marně přemýšlím nad tím, jako to nazývala. Zřejmě to byl důsledek včerejší pouti rozpálenými Benátkami a hlavně chůze výhradně po městské dlažbě. Natřela jsem si postižená místa Panthenolem, který příjemně chladil. Chvíli po snídani jsme šli k moři. Slunce bylo v oparu a moře bylo úplně klidné. Hladina jako zrcadlo, prostě Tálinský rybník. Relaxovali jsme na lehátkách, chodili si zaplavat a před polednem jsme se začali chystat k návratu do apartmánu. Lehátka a deštník jsme nechali na pláži. Táhnout se s nimi v tom dusném horku tam a potom zase zpátky se nám opravdu nechtělo. Byla by to zbytečná námaha.

Náš ležing

Cestou do apartmánu jsme se konečně zašli podívat do kostela, kolem kterého jsme denně chodili. Tedy spíš kostelíka. Nezjistila jsem jeho jméno, ani kdy byl vybudován. Jediná informace o něm je ta, že leží v nadmořské výšce 5 m.

V apartmánu jsme si udělali kávu a asi po hodině jsem se pustila do přípravy oběda. Pak po krátké siestě jsme se vrátili k moři. Lehátka s deštníkem zůstala tam, kde jsme je zanechali. Nebyli jsme jediní, kdo to udělal. Pravděpodobně jsme asi inspirovali i další, kteří tam také své věci přes poledne nechali. Odpoledne už moře tak klidné nebylo, foukal jižní vítr a na moři byly vlny s čepičkami. I tak jsme na pláži vydrželi téměř do sedmé večerní. Báječně jsme si popovídali s paní profesorkou ze Spišské Nové Vsi, se kterou a jejím manželem jsme se do té doby zdravili: „Buon giorno“, či „Bona serra“, to podle denní doby. Serra, tedy večer,  je čas po siestě, tedy zhruba kolem čtvrté odpolední. Lidé se na plážích běžně zdraví, většinou si svá ležení dávají na přibližně stejné místo a mívají tudíž stejné "sousedy".  Manželského páru jsme si všimli už v sobotu večer, ale netušili jsme, že jsou ze Slovenska. Oni na tom byli stejně. "Vy ste česi???" "Jsme". :-D  Paní profesorka se rozzářila a pak nám říkala, že tu jsou autobusem. Zájezd zorganizovala sama a účastníci byli povětšinou pedagogové. V následujícím dnu je čekala návštěva Benátek. Měla trochu obavy z cesty lodí, takže jsme jí ujistili, že je to pohodová plavba. Popřáli jsme jí, aby si výlet všichni užili. 

Cestu z pláže, k našemu dočasnému domovu, jsem konečně zdokumentovala.

Naše plážové vybavení - podvozek od nákupní tašky a na něm těžká lehátka z Lidlu. 

Pláž je hodně hluboká, tahat tohle všechno pískem bylo namáhavé. 

Využívali jsme cestu přes vedlejší soukromou pláž, kde byl vybudován chodník. 

Zbytek jsme pak tahali po písku. Nebyli jsme jediní, kteří chodník využívali.

Hloubka pláže, moře téměř v nedohlednu

Pohled na druhou stranu - restaurace Fiorella  (Malá květina) u pláže a cyklostezka. 

Za ní pak záhon, široký chodník a pláž. 

Cyklostezka vede podél všech pláží. 

Motoristům vjezd zakázán.

Vedlejší soukromá pláž Tamerici .....

..... za kterou následuje Tamerici dog - 

tedy pláž určená pro návštěvníky se čtyřnohými miláčky

Via Trieste

Kostelík a za obytným autem pizzerie.

Naproti kostelíku je obchod a další restaurace Chiesetta (Malý kostel) 

Červené okenice v pozadí - dům, kde jsme bydleli

Večer jsme na balkóně hráli žolíky a v půl jedenácté šli spát.

Čtvrtek 22. června 2023

Budíka jsem měla nastaveného na čtvrt na sedm. V plánu byla poslední návštěva trhů v Chioggii a pak nákup suvenýrů v podobě vína a místních sýrů, které vozíme z Itálie pravidelně. Při procházení trhů jsme se znovu setkali s „našimi Poláky“ a opět to bylo milé setkání. Pro nezúčastněné to vypadalo jako setkání dlouholetých přátel. Koupili jsme konečně také dárek pro vnoučka. Bylo úmorné horko, ani jsme nevyužili čas, který jsme si předplatili na parkovišti.

Plovoucí hotel u Chioggie

Letní magnólie už odkvétá

Cestou z trhů jsme se zastavili v Eurospinu, který tu před čtyřmi roky ještě nebyl. Opravdu se město změnilo, nejen díky novým silnicím, ale i spoustě nových obchodů. Nakoupili jsme víno, sýry, pečivo a hlavně balenou vodu a další nealkoholické nápoje. Cestou do Rosoliny jsme po cestě natankovali. Už se nám to krátí. V apartmánu jsme si dali kávu, já se pak pustila do přípravy oběda a po siestě před třetí hodinou jsme se vydali k moři. Proti včerejšku bylo klidnější a jižní vítr byl příjemný. V chládku pod deštníkem jsme vydrželi hodinu a půl a pak teprve vylezli na sluníčko. 

Na pláži jsme vydrželi do třičtvrtě na sedm, kdy se sluníčko skrylo za mraky a v mokrých plavkách nám bylo poněkud neútulno. Zabalili jsme naše ležení a šli bydlet. Po večeři jsme seděli na balkóně a hráli žolíky. S největší pravděpodobností letos naposledy. A bude-li v příštím roce zase nějaká dovolená, znovu se do nich pustíme. Doma je hrajeme málokdy.  Když jsme šli spát, teploměr ukazoval 28°C. Poprvé jsme nezavřeli okenice a nechali je dokořán. Trvalo hodně dlouho, než se nám podařilo usnout. Stále jsem se budila a spala opravdu špatně.

Pátek 23. června 2023.

Ultimo giorno. Tedy poslední den. Probudila jsem se před sedmou hodinou, Bolelo mě břicho na levé straně. Kdyby to bylo na druhé straně, myslela bych si, že je to slepák. Po snídani bolest břicha zintenzivněla. Takovou bolest jsem ještě nikdy nezažila. Kam se hrabou porody. Polil mě smrtelný pot a já se od stolu doplazila do postele. Kdybych se nestyděla, asi bych vyla jako pes. Pot ze mě lil, polštář byl mokrý. Když jsem se zkusila otočit z boku na záda, natekl mi pot do ucha. Co to může být? Neměla jsem zůstávat v mokrých plavkách, asi jsem prostydla. Slepák je přeci na druhé straně. Myšlenky mi táhly hlavou. Bolest po hodině téměř odezněla a já se rozhodla, že půjdu k moři. Povalovat se můžu na lehátku i tam. Dole pod schody jsme našli papír od agentury, co zítra vše udělat a do kdy apartmán opustit. Zarazila mě věta, že máme uklidit celý apartmán a dokonce vytřít i pod postelí. Tak proč jsme tedy při příjezdu platili 40€ za závěrečný úklid? Pokaždé při odjezdu apartmán poklidíme, aby nás, jak se říká, nikdo nepomluvil. Ale že bych vytírala pod postelí? Ještě, že nechtějí, abych jim tady umyla i okna. Měla jsem sto chutí se vrátit a do agentury zavolat a zeptat se, „co tím básník mínil?“ Strčila jsem pozdrav z agentury do tašky a šli jsme k moři. Bylo mi celkem dobře, občas mě břicho lehoučce zabolelo. Moře bylo klidné, teplé. Bavili jsme se se sousedy, kteří tu byli také na tři týdny a ti ten papír dostali také. Ovšem rozdíl byl v tom, že oni žádný závěrečný úklid neplatili. Když jsem lezla po třetí z vody, nesnesitelná bolest se vrátila. Doplazila jsem se na lehátko a doufala, že to zase přejde. Nepřešlo, bolelo to jako čert. Bylo to horší, než ráno, k bolestem břicha se přidaly i křeče do žaludku. Hledala jsem vhodnou pozici na lehátku, ale úleva nepřicházela. Muž byl bezradný a vyděšený a ptal se, zda mi může nějak pomoci. To kdybych já věděla. Muž začal balit, jako poslední moje lehátko. Krom nich si vzal i batoh, který jsem na pláž nosila já a šli jsme domů. Cestou z pláže jsem nevynechala jedinou lavičku, která byla po cestě. Na všech jsem chvíli poseděla a nabírala sílu k další cestě. Do apartmánu jsem se doslova doplazila, v plážových šatech a  mokrých plavkách jsem si lehla si do postele. To, že jsem měla nohy od písku mi došlo, když se mi trochu ulevilo a písek začal škrábat na lýtkách. Vylezla jsem z postele, dala si skleničku ledové coly a konečně se osprchovala. Z prostěradla jsem písek smetla na podlahu a znovu si lehla. Usnula jsem spánkem spravedlivých a když jsem se po hodině probudila, cítila jsem se dobře. Sakra, co to bylo? Zametla jsem písek z podlahy a manželovi  k obědu udělala „polévku do hrnečku“. Já si dala další skleničku coly. Zkusila jsem zavolat do agentury, abych se zeptala na „pulizia finale“. Nikdo to nezvedal a mně došlo, že je siesta. Manžel tedy zatelefonoval do cestovní kanceláře, přes kterou jsme si pobyt zajistili. Řekl, jaký „pozdrav“ na nás čekal pod schody a že tedy apartmán uklidíme, což děláme pravidelně, tedy kromě vytírání pod postelí a že budeme požadovat navrácení těch 40€ za závěrečný úklid. Paní v CK mu řekla, že teď tam nikdo nebude, což jsme už zjistili, a že to bude zkoušet a pak se nám ozve. Tak se necháme překvapit. Muž mi sundal ze skříně kufr a já začala postupně balit ošacení, které jsme sebou vezli zbytečně. Opět toho bylo! A to rok od roku snižuji počet kusů ošacení. Pracovala jsem postupně, často jsem odpočívala s obavou, že by se mi mohly vrátit ty příšerné bolesti. K nenošenému oblečení jsem přibalila dárky a pak další kusy šatstva, které jsem sundala z ramínek ve skříni. Když byl kufr plný a muž ho odnesl dolů do auta, zavolali z cestovky. Prý se nám agentura omlouvá, došlo k nedopatření a úklid máme samozřejmě zaplacený. Jen musíme uklidit kuchyňský kout. Což je samozřejmé. Podle předpovědi měl přijít déšť, ale ten se nekonal, takže se muž šel tentokrát sám rozloučit s mořem. Jen s osuškou. Pokračovala jsem v balení, připadala jsem si jako rozbitý nechanický stroj a přerušovala to přestávkami na odpočinek. Dobalila jsem větší část a znovu dospěla k tomu, že sebou opravdu vozíme spoustu zbytečností. Máme velké auto a tam se toho vejde. Kdybychom jeli autobusem, nebo jen s batohem, tolik by toho určitě nebylo. Velký prostor svádí k tomu, tahat sebou zbytečnosti. Muž se vrátil od moře, prý se rozloučil i za mně a pak odnášel do auta zabalené tašky. K večeři jsem si dala kousek suchého pečiva a colu, manželovi jsem udělala obložený talíř. Do lednice jsem udělala toasty na zítřek, abych se s tím nemusela ráno zdržovat. Chvíli jsme pak poseděli na balkóně a zvažovali, kudy pojedeme domů. Já bych jela stejnou cestou jako sem, ale muž měl vymyšlenou jinou trasu. Tak jsem mu na to kývla. V půl jedenácté jsme si šli lehnout a já opět nemohla usnout. Dostavila se cestovní horečka, tentokrát spojená s obavou, aby se mi nevrátily ty příšerné bolesti. A když se k tomu přičte skoro 30°C teplota... jak se pak má spát. V noci jsem se neustále budila.

Pokračování příště.