Italský deník - 14. část

K pokračování předchozí části se dostávám po pauze, ve které jsme trávili nějaký čas na jihu Čech a kde jsem, z pro mně naprosto neznámého důvodu, neměla přístup na blog. Hotel měl wi-fi, zkoušela jsem opakovaně i data, ale se stejným výsledkem. 

Po návratu jsem využila hezkého počasí a věnovala čas práci na zahradě. Až dnes, kdy se počasí trochu pokazilo a kdy mi tělesná schránka dost hlasitě říká, abych si dala pauzu, jsem zasedla k počítači. Konečně jsem také stáhla fotky z té krátké jarní dovolené. Takže tady je konečně pokračování předchozí části:

Sobota 24. června 2023

Budíka jsem si nařídila na půl šestou, ale vstala jsem dříve. Věci z lednice jsem přestěhovala do naší cestovní a pak vypnula tu v apartmánu. Opět tu nebyl nikdo, komu bychom tu mohli nechat nějaké přebytky a nevozit je domů. V mrazáku nám dokonce zbyla i čtvrtka českého chleba. Úplně poprvé. Na druhou stranu nebudeme muset doma hned na nákup. Ve čtvrtek jsme cestou z trhu koupili čtyři kaiserky jako rezervu a ze včera ještě zbyl kus toastového chleba. Před lednici jsem dala hadr na podlahu a šla si ještě lehnout. Usnout už se mi nepodařilo, takže jsem v sedm vstala a připravila poslední italskou snídani. Po ní jsme dobalili to, co ještě zbývalo. Spousta věcí a ještě víc zbytečností. Muž z toho v autě skládal puzzle, protože plážová lehátka zabírala větší část kufru. Umyla jsem lednici, kuchyňskou linku a pak ještě přeleštila sporák, aby nás někdo nepomluvil. Zametla jsem celý apartmán. Vixlajvantový ubrus, který jsme koupili, aby stolek na balkóně vypadal trochu lépe, jsem tu chtěla nechat, ale manžel pronesl „Nakakat za ten pokyn k úklidu“, řekl to tedy jadrněji a ubrus ze stolku sundal. K čemu nám bude, nevím. Pak nemáme mít tolik krámů. 

Snad jsme tu nic nezapomněli.

 Okenice jsme nechali přivřené, aby tu nebylo jako v peci.

A potom už jen kontrola, zda jsme na něco nezapomněli a před devátou jsme odjížděli do agentury. Muž zůstal v autě a já šla s klíči a potvrzením vyzvednou kauci. Tentokrát tam byl pan majitel osobně. Vzal si ode mne potvrzení, poklepal na jméno, pak se podíval na nějaký papír a řekl mi, že chce ještě náramky. Ty dva plastové kroužky se jménem rezidence jsme vyfasovali při příjezdu a opravňovaly nás k návštěvě bazénu. Při příjezdu jsme je pověsili v apartmánu na věšák. Do bazénu jsme nešli ani jednou. Nevidím důvod pro to, abych se koupala ve společné vaně, když je tu moře. Omluvila jsem se, že buď zůstaly v apartmánu, nebo že jsem je možná zabalila s věcmi do některé z tašek. Trval na vrácení, neustále to opakoval a tvářil se jak žluklá dvojka máslo. Ještě nikdy, za těch dvacet let, co do Itálie jezdíme, jsme se nesetkali s někým tak nepříjemným. Znovu jsem se omluvila, že jsem netušila, že náramky se musí vracet a vzpomněla si na manželský pár z Brna, se kterými jsme trávili okamžiky v prvním týdnu pobytu a kteří nám náramky nabízeli s tím, že jich mají v apartmánu navíc sedm. Tehdy jsme poděkovali s tím, že do bazénu určitě nepůjdeme a navíc, že jsme náramky při příjezdu dostali. Nepříjemný pán pokrčil rameny a sdělil mi, že náramky musíme zaplatit. Místo 100€ kauce mi vrátil jen 90€ a já se vracela schlíple k autu. Když jsem to manželovi řekla, vyletěl jako čertík z krabičky. „Za dva pos.... kousky gumy 10€?“ Navíc dodal, že stoprocentně v apartmánu nezůstaly, protože na věšáku nebylo nic. Při představě, že budeme všechno tahat z auta a hledat náramky, se mi znovu neudělalo dobře. „Přemýšlej, ve které mohou být tašce!“ „No, buď u zbytků z kuchyně, nebo v tašce s drogérií“. Tu jsme měli na poličce pod věšákem. Muž zlostně vyndal první tašku a tam náramky nebyly, potom vyndal balík zbylé vody, boty, kterými vycpával v kufru mezery a pak tašku s drogérií. Za výlohou agentury nás pozoroval majitel se škodolibým výrazem. Ten můj flegmatik, který téměř pokaždé nad vším mávne rukou se slovy, že už jsme v životě přišli o víc, rozepl další tašku a náramky za chvilku našel. Proč jsem je přibalila, netuším. Nebylo mi dobře, asi jsem jednala mechanicky a bezmyšlenkovitě. Chtěl vyrazit zpátky do agentury a já se začala obávat, že je v ráži a že by to nemuselo dobře dopadnout. „Víš co? Dej zase věci zpátky do kufru a já tam zajdu.“ Vracela jsem se zpátky a zaregistrovala, že majitel od výlohy zmizel. Jen závěs do zázemí se ještě pohyboval. Mladá dáma, která s námi vyřizovala před třemi týdny ubytování a doklady, už v ruce držela 10€ bankovku. „Stopro si myslím, že to byl od nich šprajc, za to, že jsme si dovolili zavolat do cestovky.“ „Já jsem o tom přesvědčená, protože si naše jméno ještě ověřoval na papíru, co měl na stole“. Přiznám se, že když si majitel poklepával na potvrzení o kauci a pak si jméno ověřoval, že jsem spíš očekávala nějaká slůvka omluvy za ten jejich včerejší „liebesbrief“. Jak stará, tak naivní. Muž mezitím nějak zandal tašky a boty do kufru. Jedna z tašek zůstala otevřená, aby šla zavřít, musel by jí vyndat ven a s ní minimálně jedno lehátko a deštník. A já přemýšlela nad tím, zda je vůbec hygienické dávat někomu použitý náramek po někom. Po dvaceti minutách jsme odjížděli od agentury. Mně znovu pobolívalo břicho a manžel byl zlostí celý naježený. Snad se mi nevrátí ty intenzivní bolesti. To by byla tečka za naší dovolenou. 

Vyjeli jsme z Rosoliny a vydali se po známe trase na Chioggii. Zastavili jsme se v nákupním centru a koupili dvě velké kilové Nutelly. Vnoučata říkají, že tak dobrou Nutellu u nás nemáme. Přejeli jsme po mostě přes Benátskou lagunu. Plameňáci byly hodně daleko od mostu. Kousek za lagunou jsme odbočili z E55 směrem na Piove de Sacco do vnitrozemí a jeli směrem po silnici SS 516 na Padovu. Silnice byla nová a provoz na ní minimální. Zastavili jsme se na pumpě, kde muž umyl čelní sklo. To prý aby se mi dobře fotilo. Za Ponte San Nicolo jsme najeli na městský okruh v Padově, kde už byl provoz podstatně silnější. Sjeli jsme na výjezdu na dálnici A4 a pokračovali směrem na Vicenzu. Dálnice se na několika místech opravovala a tvořily se tu kolony. Ale na ty jsme za ty roky už zvyklí. 

Dálnice A4

V Torri di Quartesolo jsme sjeli na dálnici A31 a po ní mířili severně až do Piovene Rocchete, kde dálnice končí. Zaplatili jsme 4,80 mýto a pokračovali dál na Caltrano. 

Dálnice A31 

Kostel  sv. Jiří v Caltranu

Vzhůru k výškám

Silnice stále stoupala, ale to, co pak následovalo, jsem absolutně nečekala. Trasu vybral manžel se slovy, že se mi to bude určitě líbit. Naplánoval to večer a já byla ve stavu, že bych souhlasila se vším. Poměrně úzké silnice, samé serpentiny a k tomu úžasný výhled na Dolomity. Snažila jsem se v serpentýnách fotit, ale bylo to téměř nemožné. Při pohledu na navigaci na mobilu jsem viděla, kudy to vlastně jedeme. 

Navigace v telefonu a mapa na internetu se vzácně shodly 

Za jednou ze zatáček stála hospoda, u které se dalo zastavit. Nebyli jsme tu jedinými fotografy. Zatímco já si fotila hory a městečka dole pod nimi, ti další si fotili motocykly, které stoupaly někam do kopců. Vypadalo to na nějakou organizovanou akci. Co mně potěšilo, byla reklama na hospodě, která návštěvníky zvala na ochutnávku dobrého piva. 

Česká stopa v cizině potěší

Silnice se serpentýnami stále pokračovala po úbočí Monte Croce. Serpentýny skončily, cesta pokračovala lesem, za kterým se občas objevila nějaká hora. Silnice občas stoupala a pak zase klesala a my dojeli do obce Tresché Conca. Krásné domy, převážně pro rekreaci, jak letní, tak i zimní lemovaly silnici, nad nimi stoupaly kopce, kde byly vidět sjezdovky. Muž to krásné místo přirovnal ke Špindlu. Kdysi tato obec, která vznikla v roce 1978, byla samostatná. Dnes je součástí horského městečka Roana.

Pokračovali jsme dál, projeli obcí Canove a dojeli do městečka Camporovere. Podobně jako nedaleké Roano patří toto městečko k oblíbeným turistickým destinacím. V červnu 1917 za první světové války se tu tu odehrála bitva mezi italskou a rakousko-uherskou armádou.  

Kostel sv. Marka v Canove

Camporovere

Kostel sv. Jana Křtitele v Camporovere a motocyklistka

Fotila jsem si z auta kostel sv. Jana Křtitele. Před námi seděla na motorce mladá dívčina, které dělal problém se rozjet. Silnice byla lehce do kopce a dívce se to podařilo až po několika neplatných pokusech. A co čert nechtěl, odbočila vlevo, kam jsme také mířili. Muž jen ucedil, že by jí měl raději za sebou, že se na té motorce mele a nemá jí vůbec v rukách. Vedle motocyklů vyrostl, jeho strýc byl známý motocyklový závodník, kterému jeho bratr, můj tchán, dělal v začátcích mechanika. Jeho život vyhasl na motorce v roce 1967. Na jeho počest se jezdí slavný silniční závod v Hořicích. Můj muž už nikdy na motorku nesedl a tvrdí, že čtyři kola jsou čtyři kola. Holčina před námi se z kopce docela rychle rozjela a předjíždět jí, nedávalo v ten moment smysl. Kochali jsme se horskými velikány a nebylo kam spěchat. Ale... v Ghertele, ta holčina na motorce, aniž by dala jakékoliv znamení, že chce odbočovat, skoro zastavila. Muž stál na brzdách, já málem prošlápla podlahu auta. Chyběly opravdu jen centimetry, aby došlo k maléru. Můj slušný muž nadával jako špaček, já si masírovala lýtko, do kterého mě chytla křeč. „Já to vím, proč nerad jezdím za motorkářem, nebo cyklistou“... další pokračování je nepublikovatelné. Chvilku jsme to oba vydýchávali. 

Pokračovali jsme pak po SP 349 a po několika kilometrech muž odbočil doprava. Kousek za odbočkou byl plácek, kde jsme zastavili. Protáhli jsme si tělo, pojedli nějaké toasty, které jsem večer připravila. Za celou dobu, kdy jsme tam stáli, neprojelo kolem nás jediné auto. Jen občas se objevil nějaký cyklista. Stále ještě trochu rozhozená z té holky na motorce, jsem pojala podezření, že jsme vjeli někam, kam se nesmí a že to vypadá na cyklostezku. Navíc, když počet cyklistů neustále narůstal. Muž si na mobilu zapnul navigaci a pak mi řekl, že jedeme správně. Cyklisté místo postupně opouštěli a já se šla podívat na cedule, které byly na druhé straně plácku. Když jsem se vracela k autu, projelo směrem, kterým jsme měli jet první auto. Do té doby jsem byla opravdu přesvědčená o tom, že jsme na cyklostezce. Čekala nás slavná Strada del Menador. 

Strada del Menador

Později doma jsem pak hledala nějaké informace, ale našla jsem jen jediný odkaz a to na Youtube. Je to devítiminutové video, které ukazuje tuto, zejména cyklisty oblíbenou, trasu. My jí však absolvovali v opačném směru. 

Úzké silničky, kroutící se v serpentýnách podél masivu Val Scuro, kde jsme v protisměru potkávali spousty cyklistů a občas nějaké to auto. Mnohdy bylo dost dobrodružné se vzájemně vyhnout. A potom se prostor otevřel, po levé straně bylo jakési parkoviště, kde jsme zastavili. Pár aut už tady stálo. Pohled, který se nám nabídl, byl dechberoucí. Ano, musela jsem přiznat, že tohle opravdu stálo za to, tudy jet. I když byla místa, kde jsem měla obavy. Ale tohle byla odměna pro oči. Našli jsme tu i další českou stopu, což nás potěšilo. Udělala jsem několik fotek a pak jsme pokračovali v cestě. 

Ne válce

Česká stopa

Čekala nás opět další místa, kam se vejde jen jedno auto a serpentýny, kdy jedna silnice téměř podjíždí tu druhou. Ve skalách tu byly vysekané tunely, kde se troubí a někdy i couvá, protože se sem prostě vejde jen jedno auto. Řidič musí být opatrný, aby si tu neurval zpětná zrcátka. Sjížděli jsme dolů, já si fotila masiv Val Scuro. 

Všechny páčky do zatáčky....

Dojeli jsme do obce Caldonazzo a za ní najeli na širokou a pohodlnou SP1. Chtěli jsme se zajet podívat na jezera Lago di Caldonazzo a Lago di Levico, ale minuli jsme odbočku. Jeli jsme po frekventované SS47, která je v některých místech čtyřproudá. Muž zvažoval, že se někde otočíme a vrátíme se k jezerům, ale provoz na této státní silnici, byl na rozdíl od Strada del Menacor, několikanásobný. Jeli jsme mezi jezery, ale místo na zastavení, natož na otočení  tu nebylo. Nápad s prohlídkou jezer jsme vzdali. Břeh Lago di Caldonazzo, podél něhož jsme jeli, byl zarostlý stromy, takže voda nebyla vůbec vidět. Kochala jsem se nádhernou scenérií vysokých horských velikánů. Za San Christoforo al Lago se SS47 rozšířila opět na čtyřproudou silnici, ve spoustě případů vedenou ve dlouhých tunelech. 

Silnice nás dovedla v Trento Nord na starou známou "rezavou dálnici", tedy na A22. Hned na prvním odpočívadle u pumpy ENO, ještě v Trento, jsme si udělali zastávku. Potom jsme pokračovali po dálnici dál. Kolikrát my už tudy jeli? Spočítat by se to asi dalo. Ale stejně mně stále fascinuje její okolí s nádhernými horami a starými hrady a kostelíky, či městečka na úpatích horských velikánů. Na nejvyšších vrcholcích Alp byl ještě sníh. Co na tom, že teploměr v autě ukatoval 32°C. 

Mýto

Rezavá svodidla

Vinice u dálnice

Na některých vrcholcích hor byl ještě vidět sníh

Ve Vipiteno jsme zaplatili mýtné 10,30€ a potom opustili dálnici a jeli po staré silnici, která několikrát Brennerskou dálnici podjíždí. Na Brenneru jsme si udělali zastávku a opět navštívili outlet. Tady už bylo o poznání chladněji, teploměr ukazoval jen 14,5°C. Prošli jsme se po outletu, podívali se do několika obchodů, dali si kávu a došli na záchod. Pak jsme se vrátili zpátky do auta. 

Stará silnice na Brenner podjíždí několikrát dálnici

Outlet

Z Brenneru jsme opět jeli údolím řeky Sill přes Steinach a malebný Matrei am Brenner. Znovu jsem se kochala okolní krajinou a opět fotila to, co už jsem fotila mockrát před tím. Nad Innsbruckem se kupily mraky, některé vrcholky hor se v nich skrývaly. 

Kostel Naštívení  Marie v Griesu

Údolí řeky Sill, nad nímž se klene Brennerská dálnice

Matrei am Brenner

Europabrücke - Most Evropy je vysoký 190 metrů

Tentokrát jsme natankovali na Bergiselu, ceny nám připadaly příznivé. Zdaleka jsme nebyli sami, kdo měl tento pocit, byla tu docela slušná fronta motoristů. A pak už tradiční průjezd městem a pak k letišti. Tady jsme si všimli, že pohonné hmoty u British Petrol jsou ještě o něco levnější. V porovnání s Itálií byla i pumpa na Bergiselu hodně levná. 

Vrchol skokanského můstku na Bergiselu

 

Klášter Wilten a Wiltenská bazilika v Innsbrucku

Když jsem se dívala na Turné čtyř můstků, 

mívala jsem pocit, že skokaní skáčou přímo do města

Na tohle budeme letos už jen vzpomínat

Pokračovali jsme na Zirl a Seefeld a stalo se mi totéž, co v Dóžecím paláci. Došla mi už druhá baterie ve foťáku. Asi už mají obě to nejlepší za sebou. Foťák po dubnové opravě ve značkovém servisu funguje zase jako nový, ale bateriím je už pět let. Musela jsem opět vytáhnout powerbanku a chvíli baterii oživovala. V Benátkách se mi to nepovedlo, protože jsem měla vadný USB kabel. Díky jinému kabelu jsem mohla zase fotit. Projeli jsme Ga-Pa a pokračovali směrem na Mnichov. 

Kostel sv. Mikuláše v Seefeldu

Magic Castle v Seefeldu

Zugspitze (2962 m) v mracích

Silniční tunel za Garmisch-Partenkirchenem

U Olympijského stadionu jsem si fotila a nehlídala muže. Asi jsem počítala s tím, že má tuto trasu najetou už tolikrát, že by to mohl jezdit poslepu. Mýlila jsem se. Zařadil se do jiného pruhu. Samozřejmě, že mě sprdnul. Tak trochu jsem celý den čekala, co bude do třetice. Takže jsme jeli někam jinam, než byl původní plán. Přestala jsem si hrát s foťákem a muže jsem navigovala. Mrzelo mně, že mně seřval, takže jsem mluvila úsečně. Když se před nám objevila Allianz Arena, domovský stadion FC Bayern Mnichov, jedovatě jsem se zeptala, zda už odsud trefí. 

U olympijského stadionu

Allianz Arena

Provoz po německých dálnicích A9 a A93 byl plynulý. Připadala jsem si tak trochu jako doma a to zejména na A93. Ta byla na mnoha místech stažena do jednoho pruhu. Podobně jako u nás naše slavná D1. Co nás ale šokovalo, bylo obrovské množství solárních elektráren kolem dálnice. Když jsme tudy začínali jezdit do Itálie, bývaly v těchto místech rozsáhlé chmelnice. A teď je Bavorsko zasviněné solárními panely kam až oko dohlédne. 

Po dálnici A93 míříme k domovu

Po mnohokrát projeté trase přes Regensburg na Rozvadov a odtud po dálnici D5 domů. Z ní je to po okruhu a Karlovarské opravdu už jen malý kousek. Vrata jsem odemykala ve 23:41 hodin.

Celkem jsme ujeli 2.393 km. Z toho cesta tam čítala 919 km, v místě jsme najeli 567 km a zpáteční cesta byla dlouhá 909 km. Bylo to o kousek blíž, ale o 6 hodin času pomalejší.

Luisa – tunel v Mnichově. Ani jeden z nás si nevšiml, že tam byla omezená rychlost na 40 km/hod. Jeli jsme v koloně, nikoho nepředjížděli, spíš měli pocit, že zdržujeme. Radar byl jiného názoru a naměřil nám 52 km/hod. Pozdrav se žádostí o úhradu 50€ přišel pár dní po návratu domů, včetně fotky řidiče. Zda platili všichni v koloně, nebo si namátkově vybírali jen někoho, netuším.

A bolesti? Vracely se občas. Někdy s menší, později s větší intenzitou. Čekala mně oslava sedmdesátin a v týdnu před ní se bolesti znovu projevily a téměř neustávaly. Byl to začátek problémů, které potom následovaly. Podrobně jsem to vše popsala v článku Anabáze.