Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

úterý 20. února 2018

Italský deník - 4. část


Pokračování předchozí části



Pondělí 12. června 2017

Probudilo mě slunce, které se dralo skrz horní část dveří, kde byla mříž se sítí proti hmyzu. Sítě jsou tu ve všech oknech. Otočila jsem se zády ke slunci a skrz trochu rozhrnuté závěsy jsem se dívala na vysokou palmu, čníci za domem. I ta byla nasvícena sluncem. Z pozice vleže nejde dohlédnout na její vrchol.
Vylezla jsem s deníkem na terasu, když jsem jí předem celou zametla. Noční vítr tam zanesl listí, ani nevím odkud, spolu s květy pelargonií, kvetoucích před apartmánem.
Dopsala jsem předchozí den a pak si četla.
Když se muž probudil, udělala jsem snídani a po ní jsme se vypravili k moři.


Tentokrát jsem si sebou vzala boty do vody. Chůze v nich po kamenech a kamíncích byla nesrovnatelně pohodlnější. Na trochu nezvyklý pocit při plavání jsem si po chvíli zvykla. Jsou to moje první boty do vody.
Chvíli po nás dorazili naši sousedé s malým Filípkem, kterému postavili stan. Jeho sestřička Nikolka, které bude na podzim pět let, je stejně okatá jako její bráška. Prohodili jsme se sousedy několik slov a pak střídavě ve vodě a nebo s knížkou pod deštníkem jsme relaxovali.
Vydrželi jsme to do půl dvanácté.

Po obědě a siestě jsme se znovu vrátili. Vlny, které ráno narážely na břeh, se notně zmenšily a i vítr se utišil.
Večer jsme se vypravili do Trebisacce na nákup. Soused Tomáš nám doporučil velký supermarket COOP a popsal nám cestu. Také nám řekl, že se tam dá koupit v podstatě všechno, co člověk potřebuje.

Manžel se stále nějak nemohl smířit s tím, kam ho při příjezdu vedla navigace a proto rozhodl, že zkusí do Trebisacce jet jinudy. Prý mu někdo říkal, že sem přijel z druhé strany.
"Doufám, že si zase nezapneš navigaci."
Nerada bych, abychom zopakovali sobotní hádku, kvůli tomu malému, rádoby moudrému, přístroji, na který bych s chutí šlápla.
Ujistil mě, že ne.
Vydali jsme se tedy na sever podle pobřeží. Úzká asfaltka nás dovedla k poloprázdnému kempu, pak se stočila ke dvěma domům v lese a končila u vyvýšené železniční trati.
Muž to však zatím nevzdával a neustále tvrdil, že mu parta ze Sokolova, která má lehátko nad námi, tvrdila, že přijeli z druhé strany.
Vrátil se k pobřeží a jel dál po prašné cestě podél moře. Končila u krásné borovice a pak už nebylo nic, jen kameny, kamínky a rozlehlá modrá plocha moře.
V ten moment jsem zalitovala, že jsem si na nákup nevzala sebou fot'ák.
"To se jich teda fakt musím zeptat, kudy sem přijeli."

Vrátili jsme se zpátky k rezidenci a po stejné trase, kterou jsme sem v sobotu přijeli, jeli do Trebisacce.
COOP byl jen malý kousek od místa, kam jsme díky manželově víře v neomylnou navigaci dojeli už v sobotu. Teploměr nad vchodem ukazoval v tuto večerní hodinu 30°C.
Před vchodem seděl mladý černoch s nataženou rukou a s větou: "I am hungry."
V té druhé držel iPhone a ze sluchátek v uších se linula hudba.
"Má pěknej telefon", ucedil muž.
Vzpoměla jsem si na podobnou situaci.
Před pár lety jsme byly s kamarádkou na nákupech a před jedním z obchodů seděl žebrák, či bezdomovec a pronesl stejnou větu. Samozřejmě, že česky. Kamarádka je měkosrdcatá a hladovějícího se jí zželelo a ptala se, zda nemám nějaké drobné. Jsem už z podobných darů žebrajícím nějaký ten čas vyléčená a od určité doby jim nedávám nic. To raději posílám peníze na konto Unicef. Kamarádka tehdy koupila hladovějícímu bagetu a když jsme vycházely a on znovu zopakoval, že má hlad, bagetu mu podala. To, co následovalo, bylo z pohledu přihlížejících asi hodně komické, ba přímo humorné, ale pro nás dvě se její akt milosrdenství stal téměř během o život, který byl doprovázen vulgarismy žebráka a bagetou letící našim směrem. Výraz "krávy" patřil k těm nejslušnějším.

COOP, doporučený Tomášem, nezklamal. Koupili jsme vše, co jsme potřebovali a ještě něco navíc. Krom toho jsme tam potkali několik lidí z osazenstva rezidence, se kterými se vídáme na pláži a pak i sousedy s Filípkem a Nikolkou.
Nákup jsme dali do auta a vydali se na projížd'ku městem, abychom věděli, kde co je. Hlavním důvodem však bylo koupit někde naftu. Na hlavní ulici Trebisacce jsou dvě pumpy v rozmezí asi 200 metrů. Jejich ceny se však diametrálně lišily o více než 20 centů za litr. Natankovali jsme u té levnější a z města vyjeli na E90 a po ní se vrátili do rezidence.
Nad Apeninami zapadalo slunce a já opět zalitovala toho, že sebou nemám fot'ák.
Po návratu do dočasného domova jsem vzala fot'ák a došla na silnici spojující města a městečka na pobřeží.

Přišla jsem pozdě, byly vidět už jen poslední sluneční paprsky
za jedním ze vzdálených kopců

Po návratu jsem ještě vyfotila rezidenci z pláže.
Zaujala mě růžová obloha

Večer jsme seděli na terase a na internetu, který muž zprovoznil, jsme zjistili, že i následující den má být opět krásné počasí. Jen ta růžová obloha naznačovala, že by opět mohlo být větrno.


Úterý 13. června 2017

Vstávala jsem zase brzy.
Jen co první sluneční paprsky prolezly mříží nad dveřmi a vytvořily světelný ornament na stropě, jsem opustila ložnici. Dveře do ní jsme měli dokořán, stejně tak i okno, doufajíc, že bude alespoň trochu průvan, který ochladí prohřátý vzduch.
Ten se ani nehnul. Večerní červánky sice avizovaly větrno, ale to se jaksi nekonalo.
Na teploměru bylo 28°C a bylo jasné, že teplota během dne ještě vystoupá.
Zavřela jsem tiše dveře do ložnice, abych nebudila muže. Když už nespím já, tak at' se alespoň vyspí on.

To moje noční nespaní mě štve.
Štve mě to o to víc, že pak usínám sedíc za stolem, či na pláži. V noci, kdy bych mohla spát, jsem vzhůru a ráno straším. Převracela jsem se v posteli a poslouchala vzdálený štěkot psů. Dokonce jsem dvakrát zaregistrovala projíždějící vlak.
Došlo mi, že jsem dvě předchozí noci, i přes časné vstávání, asi vyjímečně opravdu spala, protože jsem nic takového neslyšela. Pochybuju, že vlaky nejezdily a že si psi dali štěkací pauzu.
Po jednom průjezdu vlaku se ozvalo jakési pípání, které jsem ještě neslyšela. Zvláštní zvuk mě donutil vstát a jít pr
oukoumat, co to bylo. V naprosté tmě, která panovala, jsem samozřejmě neobjevila nic. A pak jsem místo spaní přemýšlela, co to mohlo být.
Nejsem já magor?


V rezidenci krásně kvetly trubače a lantany, které jsem také kdysi mívala

Dopoledne i odpoledne jsme trávili na pláži. Samozřejmě, že jsem si tu i zdřímla.
Muž striktně dodržoval sluneční klid. Rychle do moře a pak zalézt pod deštník. V pondělí se mu totiž povedlo, že se trochu připálil. Marně jsem ho před odjezdem nabádala, aby si občas při práci na zahradě svlékl tričko a vytvořil si nějaký základ. Já si ho vytvářela a přesto se mi povedlo si poněkud opéci levý bok. Moje kůže reaguje se zpožděním a já až v děvět večer zjistila, že nějak hřeju. Když jsem pak přemýšlela, jak k tomu mohlo dojít, i přesto, že jsem také zalézala pod deštník, nakonec jsem to vymyslela. Mohlo za to povídání si po kolena v moři s maminkou Leontýnky, kdy jsem ten svůj bůček nastavovala slunci. Hlavně, že jsem se chechtala jejímu vyprávění, kdy mi líčila, že byla první den jako rajče.

Teploměr ukazoval 31°C, já si k tomu ještě sama přitápěla.
Opakovaně jsem se patlala Panthenolem, doufajíc, že kůže se do rána vzpamatuje a nebude tak citlivá.
Noc byla horká a já jí trávila na nespáleném boku.


Pokračování příště.

34 komentářů:

  1. Tépló, sluníčkó, vodá ... to i ten připečenj bok bych brala jen už aby ta zima skončila!

    OdpovědětVymazat
  2. Dala jsi barvičky, u tebe už je léto. Brala bych cvičně i jaro, kdyby už bylo. Těším se na pokračování a na to, co bylo to pípání

    OdpovědětVymazat
  3. Tak jsi nezjistila, co bylo to pípání. Je zajímavé, že máš podobné "spaní" jako já. Pokud ale usnu- hodně pozdě, tak bych klidně spala i déle ráno, jenže naše kočky musí zkoumat jestli dýchám a muž, který chodí spát většinou se slepicema je ráno vzhůru a hrozně ho irituje, když já chrupkám.

    OdpovědětVymazat
  4. Já bych taky ráda třicet stupňů!

    OdpovědětVymazat
  5. Jojo ja se zas na Korsice napatlat kremem, ktery pry je nesmycatelny, tak jsem se pak spalil jak nikdy. Cela cesta po Korsice v pohode, ale ten pobyt u moře tomu nasadil korunu....jinak tomu bloudění ať s navigaci nebo ne se člověk v cizině nevyhne...

    OdpovědětVymazat
  6. Já nikdy nevydržím tak dlouho, abych si nechala tvoje vyprávění až na dobu před spaním. Vždycky mě tak dobře naladíš...

    OdpovědětVymazat
  7. Tak to teplo a moře bych brala hned....

    OdpovědětVymazat
  8. [7]:Já se jen u těch kytek vždycky vztekám, když je vidím tam kde jsou doma a jak tam jsou obřích rozměrů, zatímco mě to doma živoří a nekvete! To víš, my Mičurini ....

    OdpovědětVymazat
  9. [3]: Léto mám ve své duši stále, jako červencový zrozenec to mám "v popisu práce". Asi i proto nemám ráda zimu. Čelím jí barvami. Koupila jsem si červené boty a řekla si, že jí rozsvítím.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc ti závídím, že si někde v Itálii! :)

    OdpovědětVymazat
  11. Mám to stejně, když změním prostředí, moje spaní je šílené, nejsem všeobecně spavý typ, ale v zahraničí slyším i trávu růst. Celý život závidím každému, který při dotyku s postelí spí.

    OdpovědětVymazat
  12. [14]: V Itálii jsem zatím jen v myšlenkách a vzpomínkách při psaní deníku a probírání se fotkami.

    OdpovědětVymazat
  13. [16]: Ahha! Že mi to nedocvaklo.

    OdpovědětVymazat
  14. [18]: Páni, ty si aktivní v 11. :) Páni, překvapiské! :)

    OdpovědětVymazat
  15. V Kalábrii jsem nikdy nebyla, zato v Toskánsku se mi líbilo, budu to muset napravit, je tolik hezkých míst, jen se to nedá všechno stihnout, co vybrat dřív...

    OdpovědětVymazat
  16. Navigace opět na scéně? Manžel si prostě musel vyzkoušet, jestli ten krám má nějakej užitek, když už do něj investoval.

    OdpovědětVymazat
  17. Kdysi hodně dávno jsem si spálila záda na jahodové brigádě. Sbírali jsme v plavkách a žádné varování během dne nebylo. Ale večer, řičela jsem už jenom při pokusu o natření zad olejem. Teď už mám několik let sluneční alergii, tak nic takového nehrozí. Je to nepříjemné na dovolené hlavně u moře, musím být pořád schovaná nebo oblečená, a to mě fakt nebaví. Raději už jezdíme jen po vlastech českých   

    OdpovědětVymazat
  18. V čase,kdy se venku doslova "čerti ženili" je fajné Alenko číst o sluníčku a teplíčku.

    OdpovědětVymazat
  19. Když to čtu a vidím ty krásné fotky, už aby bylo léto a já se mohla vyvalit někde u vody...

    OdpovědětVymazat
  20. [23]: Evi, já se kdysi spálila u nás na rybníku, kdy jsme blbli na duši z traktoru. Mšla jsem horečky, na zádech puchýře a několik dní jsem ležela jen na břiše. K tomu mi bylo docela zle. Doktor, který k nám přijel domů, mě seřval jako sirotka. Dobře mi tak. Z půchýřů byly škvarky a já si svou blbostí pokazila pěkný kus prázdnin.

    OdpovědětVymazat
  21. Moře vypadá velmi lákavě. Boty do vody jsem si pořídila pro Sicílii a byla jsem za ně ráda, bez bot to nebylo ono. Připálení taky znám, jsem velmi citlivá na sluníčko a i do moře si občas beru slamák, abych si nepřipálila obličej, to dokážu docela snadno.

    OdpovědětVymazat
  22. [27]: Jsou to moje první boty do vody. I když jsme jezdívali do Chorvatska, kde jsou ježci, vždycky jsem to zvládla bez bot. Můj muž je má dlouho, kupoval si je před lety v Kampánii, když si na Palinuru ukopl palce. Prý, aby mu držel obvaz.

    OdpovědětVymazat
  23. Já také žiju v domnění, že ve vodě se člověk nespálí, ale tam je to možná ještě horší, protože na ramena dopadá přímé slunce a další paprsky se odráží od mořské hladiny.

    OdpovědětVymazat
  24. [29]: Miloši, je tomu přesně naopak. Nejhorší spáleniny jsem si přivodila ve vodě při blbnutí s nafouklou duší z traktoru.

    OdpovědětVymazat
  25. [33]: Byla ještě růžovější, než na fotce. Možná, kdybych měla kvalitnější fot'ák ...

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤