Italský deník - 5. část

Pokračování předchozí části

Středa 14. června 2017

Vstávali jsme o něco dříve než v jiné dny. Tedy, abych to upřesnila. Dříve vstával můj muž, u kterého tato hodina nebývá až tak obvyklá. Já už byla zase vzhůru dlouho před tím. Připálený bok se po kůře Panthenolem uklidnil. Asi to nebylo nic tak dramatického.

Po snídani jsme sedli do auta a vydali se do kopců prozkoumat městečko Villapiana, které leží 3 km od pobřeží. Podjeli jsme železniční trat', přejeli most přes E90 a pokračovali do vnitrozemí. Pole a políčka střídaly olivové sady.

Villapiana se tyčila na ostrohu a ze silnice vypadala majestátně. Objeli jsme ostroh a serpentýnami vystoupali do městečka. Po hlavní silnici jsme ho projeli celé, není totiž moc velké. Z kopců nad městem byl nádherný výhled. Byl by ještě hezčí, kdyby oblast nad mořem nebyla už v oparu. A to jsme vyrazili brzy, dokud bylo relativně ještě chladno.

Pohled z kopců nad městem

Otočili jsme auto, sjeli do městečka a tam jsme ho zaparkovali mezi další auta, lemující jednu z mála průjezdných komunikací.

Procházeli jsme uličkami, objevili poštu a školu. Občas se mezi modernější zástavbou objevil starší architektonický prvek.

Konečně! První kočka.

Spíš bych měla upřesnit kocour, ale nádherný

To se ti to fotí, když jsem tady uvázanej

Kašna prý s pitnou vodou.

Nezkoušeli jsme její pitnost, po městě bylo takových několik

Nejdříve nás seřval, v jeho případě seštěkal, aby nás potom okázale ignoroval

Pohled z města na jeho nižší část

Oleandry, kam oko dohlédlo

Při cestě zpátky už neštěkal, spíš se bál

Prudce klesající ulička

Chtěli jsme objevit to, co bylo nad ostrohem. Strmé uličky klesaly, aby znovu stoupaly a my se někudy dostali na náměstí s moderní kašnou. Zelináři tu prodávali své produkty z bedýnek rozložených na dlažbě.

Zaregistrovali jsme válcovitou věž a uličkami se k ní snažili dostat.

Tam k té věži bychom se měli někudy dostat

Kašna, ale bez vody

Náměstí, které se jmenuje Piazza Dante, bylo krásně vydlážděné.

Při dešti to tu musí báječně klouzat

Byl tu i plán města, spolu se dvěma jeho částmi, ležícími na pobřeží

Už jsme to našli

Konečně se před námi objevilo historické centrum.

Na rozdíl od většiny námi navštívených podobných center, jsme tu byli jedinými návštěvníky. Co na tom? Historické budovy byly zajímavé i když některé mnohdy dost zchátralé.

Věž, kterou jsme objevili při pohledu z Danteho náměstí, patřila ke zříceninám středověkého hradu.

Samo město je však hodně staré a jeho historie započala už v období Velkého Řecka.

Jeho původní název byl Lautermia a toto jméno zůstalo zachováno až do 9. století. Kolem roku 850 bylo zničeno Saracény. Obyvatelé, kteří přežili, si na troskách města vybudovali vesnici. Zda měla nějaké jméno, nikdo neví. I ta se však stávala pravidelným cílem saracénských nájezdů. Až kolem roku 1300 se začalo s kompletní přestavbou, při které bylo budováno nové město, které dostalo jméno Casalnuovo. Vyrostl tu i hrad, který se stal sídlem feudální rodiny Sanseverino, která městu a jeho okolí vládla. Později byla na objednávku Karla V. vystavěna i obranná věž nedaleko mořského břehu. Podobné stavby, které měly za úkol chránit zemi proti saracénským nájezdům, lze dodnes vidět kolem celého pobřeží tehdejšího Neapolského království. V roce 1551 dal Marco Antonio Sanseverino vybudovat kousek od města kapucínský klášter s malým kostelem. Feudální vládci se měnili, město bylo pod nadvládou rodu Pignatelli, později se pak vládci stali vévodové Bellisguardo. Tento rod vládl městu dlouho a po vymření všech mužských potomků se dostal sňatkem
dědičky Margarety do majetku markýzů z Cerchiary. V období Parthenopské republiky bylo z rozhodnutí generála Championneta celé území města převedeno pod správu Tursi a později pak, pod nadvládou Bourbonů, v roce 1816 převedeno do okresu Cerchiara. Po roce 1861, kdy se Itálie sjednotila, se město stalo součástí Italského království a 4. ledna 1863 přijalo jméno Villapiana.

Dnešní Villapiana se skládá ze tří částí - Centrum, Lido a Scalo.

Současný počet obyvatel je necelých 5400.

Středověký hrad, od kterého jsem odbočila několika fakty z historie, je nepřístupný. Byl vybudován ve 14. století, kdy po mnoha saracénských nájezdech, došlo k přestavbě města. V 16. století byl rodinou Sanseverino přestavěn, aby vyhovoval jejich národkům na bydlení a současně i pro správu města. Zůstala z něj jen válcová věž, čtvercová věž a několik zdí s gotickými okny a výklenky.

Kavkám se tu líbí

Kousek pod hradem stál krásný kostel. Kolem něj probíhal stavební ruch a opravovala se historická dlažba.

Prohlédli jsme si kostel zvenčí a pak vstoupili dovnitř.

Kostel z boku (od hradu)

Kostel, jehož jméno je Santa Maria del Piano, byl postaven mezi 13. a 14. stoletím. Prošel mnoha změnami. Ve 14. století byl přestavěn v gotickém slohu. K jeho další přestavbě došlo v 17. století, kdy byl přestavěn do slohu barokního. Hlavní fasáda má dvě úrovně, které jsou propojeny vysokými pilastry. Interiér kostela je trojlodní s barokními dekoracemi. Hlavní oltář je z mramoru.

Oltář z mramoru

Barokní štuková výzdoba

I tady jsme se setkali se sochou Padre Pia, jehož kult je nejsilnější v Apulii.

Jeho sochu je však možné vidět i v kostele Panny Marie Andělské na Hradčanech.

Psala jsem o něm už v tomto článku.

Prošli jsme na terasu pod kostelem a dívali se na vyschlé řečiště Satanasso a kopce Apenin, na kterých se rozkládá největší italský národní park Pollino.

Řečiště Satanasso je široké, ale voda se v něm objevuje pouze při jarním tání, či při přívalových deštích

Cestou z vyhlídky jsem vyfotila věžičku kostela

Piazza Bella Vista (Krásný pohled).

Šikmo proti kostelu stál jeden ze zachovalých paláců

Vrátili jsme se z vyhlídky do uliček starého města, objevili několik starých paláců a domků, jejichž střechy byly zatíženy kameny. Za celou dobu jsme nepotkali jediného turistu. Jen několik místních obyvatel a nezbytní staří pánové, kteří jako v tolika podobných městech, sedávají bud' před kavárnou, či prodejnou Tabacchi a glosují život.

Na střeše se daří i opunciím

Starobylá budova a nová vrata. Koukala jsem na ně jako tele

le="text-align:center">

Z uliček jsme vyšli zpátky na Danteho náměstí a odtud vystoupali k místu, kde jsme zaparkovali auto. Muž na krokoměru zjistil, že jsme couráním se po městečku nachodili necelé 4 km.

Tam někde nahoře jsme nechali auto

Když jsem hledala jakékoliv zmínky o tomto městě, které určitě stojí za návštěvu, našla jsem jen několik málo řádků, ve kterých byla zmíněna absence turistů, což byla pravda a také to, že balkony bývají ověšeny sušícíme se paprikami (peperoncino), což jsme nikde neobjevili. Bud' jsme se nedívali dobře, nebo papriky ještě rostly na keřích.

Sjeli jsme zpátky po serpentýnách mezi olivy a já ještě zkusila vyfotit ostroh města.

Villapiana z olivového sadu

Vraceli jsme se zpátky do rezidence jinou cestou a objevili jsme v polích diskontní prodejnu. Nakoupili jsme tu a pak přes Villapiana Scalo se vrátili zpátky do rezidence.

Uklidila jsem nákup a pak jsme se šli před obědem osvěžit do moře.

Po obědě a siestě jsme se znovu vydali na pláž. V baru jsme zaregistrovali mladou dívčinu, která nás zdravila. Přijela sem na letní brigádu a vystřídala Gaetana.

Na pláži jsme vydrželi do sedmé hodiny.

Dusno a vedro, kdy teploměr v deset hodin večer ukazoval ještě 29°C, nám naznačoval, že i další noc bude horká.

Pustili jsme větrák, který jsme si sebou přivezli, ale ten spíš jen honil horký vzduch z jedné strany na druhou. Navíc docela hlučel. Koupili jsme si ho před několika roky také v Itálii, abychom trochu ochladili interiér.

Můj muž, na rozdíl ode mě, usnul. Převracela jsem se u otevřeného okna a měla pocit, že se mi nedostává vzduchu.

Vstala jsem a otevřela všechna okna v apartmánu, doufajíc, že bude snad trochu průvan. Ale z čeho?

Čtvrtek 15. června 2017

Horké ráno vyhnalo z ložnice i manžela. To je co říct. Moje ranní chvilka s deníkem nebo knížkou na terase, se nekonala. Musela se konat snídaně. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na knížku Terryho Pratchetta Nefalšovaná kočka. Zejména na jednu ilustraci, kde stojí rozezlený kocour a pronáší: "Ted' jsem tady a ted' bych žral."

Podobenství, víc než náhodné.

Až po snídani jsem se konečně mohla pustit do deníku a popsat naše včerejší putování téměř opuštěným městem. Nevím, zda to bylo způsobeno tím, že jsem nechala deník ležet na ranním slunci na stole, či zda jsem si koupila nepříliš kvalitní výrobek, ale sešit se začal rozpadat. Hezky lístek po lístku.

A ač bychom oba, a určitě nejen my, uvítali vítr, ocenila jsem, že ted' právě nefouká.

Z deníku se stal trhací kalendář. A to jsem si koupila stejný sešit, jako byl ten předchozí a který mi vydržel po oba pobyty na Garganu.

Budu si muset někde opatřit izolepu.

Dopoledne jsme trávili opět na pláži a se sousedy Tomášem a Andreou jsme glosovali život. Filípek byl v chládku stanu a Nikolka byla střídavě u rodičů, nebo u nás. Je to šikovná holčička a já si v její přítomnosti uvědomila, že se mi stýská po vnoučatech.

Akácie perská, nazývaná také albízie

Po obědě a siestě jsme se znovu vrátili na pláž. Moře bylo klidné a nad vrcholky Apenin se objevily tmavé mraky. Dokonce i několikrát zahřmělo. Byla jsem přesvědčená o tom, že kdyby v ten moment začalo pršet, asi by se nikdo nezlobil. Dokonce jsem nabádala muže, aby zazpíval. Už jeho maminka kdysi říkávala, že když zpívá, bude zaručeně pršet. Mraky odpluly někam jinam, kde možná dešt'ové kapky trochu zchladily zem, ale tady to nebylo. Horko bylo úmorné a my trávili většinu času v moři.

Zpátky jsme šli společně se sousedy a pomohli jim s věcmi. Tomáš šel na pláž dvakrát, aby vše nanosil. Andrea nesla Filípka, muž člun a já kruh pro Nikolku a táta Tomáš zbytek. Na zahradě jsme zjistili, že odjeli Holand'ané, kteří bydleli na kraji. Takže se naše mezinárodní česko-rusko-řecko-ukrajinské společenství ztenčilo. Žijeme tu ve vzájemné symbióze, kdy si sice občas nerozumíme, což v mém a mužově případě je řečtina, ale jsme všichni v pohodě. Výjimku tvoří mladý pár odněkud ze Sokolovska. Tomáš je snad jediný, se kterým občas prohodí slovo a ten říkal, že jsou od někud z Vrbové, nebo snad Vřesové. Nekomunikativní, nezdravící, žijící sami pro sebe. Prý se jim tu nelíbí, protože tu není žádný bar, žádná zábava a nikde nic není.

Já bych k tomu dodala, že tu nejsou ani žádné kočky.

Faunu zastupuje pes domácích a hmyz v podobě malých mravenců. Stačí, když ze stolu upadne drobeček a hned je jich kolem nepočítaně. A navíc jsou naprosto rezistentní vůči spreji, který jsem na ně koupila. A nebo, že bych koupila špatný sprej?

Večer si k nám Nikolka přinesla pastelky, když se před tím dovolila maminky a Andrea se zeptala nás, zda nám to nebude vadit. Samozřejmě, že nevadilo. Mohla jsem srovnávat její znalosti a šikovnost s vnoučkem, který je o necelý půlrok starší. Asi jsou ti kluci opravdu pomalejší, protože Nikolka se nejen uměla podepsat, ale namalovala nám italskou vlajku a vůbec nezapochybovala, který barevný pruh kam patří. Když nad tím tak přemýšlím, tak Sára i Ema se také uměly podepsat hodně brzy a Ema od malička krásně kreslí a má úžasný cit pro detail. Ale je to srovnávání nesrovnatelného.

Prostě ty malé holky jsou nějak šikovnější.

Když Nikolka odešla, hráli jsme s mužem chvíli žolíky. Teploměr ukazoval opět téměř 30°C a venku na terase bylo příjemně. Šla jsem do kuchyně pro pití a zaregistrovala, že nám v koupelně cosi intenzivně svítí. Na červenou diodu na ohřívači vody jsem si už zvykla, ale tohle svítilo zeleně.

Světluška!

Kdo by si představoval roztomilého broučka s lucerničkou, byl by zklamám. Havět', která je trochu podobná tlustému škvorovi, nebo sviňce, je ale podstaně větší a vůbec není hezká. Spíš naopak. Zadeček jí intenzivně září. Nabrala jsem jí na papír a zadeček zhasnul. Možná to způsobilo světlo na terase. Do trávy, kde běhaly přes den děti, jsem jí házet nechtěla. Donesla jsem jí do záhonu s opunciemi, doufajíc, že přesun přežila.

Pokračování příště.

Italský deník - 4. část

Pokračování předchozí části

Pondělí 12. června 2017

Probudilo mě slunce, které se dralo skrz horní část dveří, kde byla mříž se sítí proti hmyzu. Sítě jsou tu ve všech oknech. Otočila jsem se zády ke slunci a skrz trochu rozhrnuté závěsy jsem se dívala na vysokou palmu, čníci za domem. I ta byla nasvícena sluncem. Z pozice vleže nejde dohlédnout na její vrchol.

Vylezla jsem s deníkem na terasu, když jsem jí předem celou zametla. Noční vítr tam zanesl listí, ani nevím odkud, spolu s květy pelargonií, kvetoucích před apartmánem.

Dopsala jsem předchozí den a pak si četla.

Když se muž probudil, udělala jsem snídani a po ní jsme se vypravili k moři.

Tentokrát jsem si sebou vzala boty do vody. Chůze v nich po kamenech a kamíncích byla nesrovnatelně pohodlnější. Na trochu nezvyklý pocit při plavání jsem si po chvíli zvykla. Jsou to moje první boty do vody.

Chvíli po nás dorazili naši sousedé s malým Filípkem, kterému postavili stan. Jeho sestřička Nikolka, které bude na podzim pět let, je stejně okatá jako její bráška. Prohodili jsme se sousedy několik slov a pak střídavě ve vodě a nebo s knížkou pod deštníkem jsme relaxovali.

Vydrželi jsme to do půl dvanácté.

Po obědě a siestě jsme se znovu vrátili. Vlny, které ráno narážely na břeh, se notně zmenšily a i vítr se utišil.

Večer jsme se vypravili do Trebisacce na nákup. Soused Tomáš nám doporučil velký supermarket COOP a popsal nám cestu. Také nám řekl, že se tam dá koupit v podstatě všechno, co člověk potřebuje.

Manžel se stále nějak nemohl smířit s tím, kam ho při příjezdu vedla navigace a proto rozhodl, že zkusí do Trebisacce jet jinudy. Prý mu někdo říkal, že sem přijel z druhé strany.

"Doufám, že si zase nezapneš navigaci."

Nerada bych, abychom zopakovali sobotní hádku, kvůli tomu malému, rádoby moudrému, přístroji, na který bych s chutí šlápla.

Ujistil mě, že ne.

Vydali jsme se tedy na sever podle pobřeží. Úzká asfaltka nás dovedla k poloprázdnému kempu, pak se stočila ke dvěma domům v lese a končila u vyvýšené železniční trati.

Muž to však zatím nevzdával a neustále tvrdil, že mu parta ze Sokolova, která má lehátko nad námi, tvrdila, že přijeli z druhé strany.

Vrátil se k pobřeží a jel dál po prašné cestě podél moře. Končila u krásné borovice a pak už nebylo nic, jen kameny, kamínky a rozlehlá modrá plocha moře.

V ten moment jsem zalitovala, že jsem si na nákup nevzala sebou fot'ák.

"To se jich teda fakt musím zeptat, kudy sem přijeli."

Vrátili jsme se zpátky k rezidenci a po stejné trase, kterou jsme sem v sobotu přijeli, jeli do Trebisacce.

COOP byl jen malý kousek od místa, kam jsme díky manželově víře v neomylnou navigaci dojeli už v sobotu. Teploměr nad vchodem ukazoval v tuto večerní hodinu 30°C.

Před vchodem seděl mladý černoch s nataženou rukou a s větou: "I am hungry."

V té druhé držel iPhone a ze sluchátek v uších se linula hudba.

"Má pěknej telefon", ucedil muž.

Vzpoměla jsem si na podobnou situaci.

Před pár lety jsme byly s kamarádkou na nákupech a před jedním z obchodů seděl žebrák, či bezdomovec a pronesl stejnou větu. Samozřejmě, že česky. Kamarádka je měkosrdcatá a hladovějícího se jí zželelo a ptala se, zda nemám nějaké drobné. Jsem už z podobných darů žebrajícím nějaký ten čas vyléčená a od určité doby jim nedávám nic. To raději posílám peníze na konto Unicef. Kamarádka tehdy koupila hladovějícímu bagetu a když jsme vycházely a on znovu zopakoval, že má hlad, bagetu mu podala. To, co následovalo, bylo z pohledu přihlížejících asi hodně komické, ba přímo humorné, ale pro nás dvě se její akt milosrdenství stal téměř během o život, který byl doprovázen vulgarismy žebráka a bagetou letící našim směrem. Výraz "krávy" patřil k těm nejslušnějším.

COOP, doporučený Tomášem, nezklamal. Koupili jsme vše, co jsme potřebovali a ještě něco navíc. Krom toho jsme tam potkali několik lidí z osazenstva rezidence, se kterými se vídáme na pláži a pak i sousedy s Filípkem a Nikolkou.

Nákup jsme dali do auta a vydali se na projížd'ku městem, abychom věděli, kde co je. Hlavním důvodem však bylo koupit někde naftu. Na hlavní ulici Trebisacce jsou dvě pumpy v rozmezí asi 200 metrů. Jejich ceny se však diametrálně lišily o více než 20 centů za litr. Natankovali jsme u té levnější a z města vyjeli na E90 a po ní se vrátili do rezidence.

Nad Apeninami zapadalo slunce a já opět zalitovala toho, že sebou nemám fot'ák.

Po návratu do dočasného domova jsem vzala fot'ák a došla na silnici spojující města a městečka na pobřeží.

Přišla jsem pozdě, byly vidět už jen poslední sluneční paprsky

za jedním ze vzdálených kopců

Po návratu jsem ještě vyfotila rezidenci z pláže.

Zaujala mě růžová obloha

Večer jsme seděli na terase a na internetu, který muž zprovoznil, jsme zjistili, že i následující den má být opět krásné počasí. Jen ta růžová obloha naznačovala, že by opět mohlo být větrno.

Úterý 13. června 2017

Vstávala jsem zase brzy.

Jen co první sluneční paprsky prolezly mříží nad dveřmi a vytvořily světelný ornament na stropě, jsem opustila ložnici. Dveře do ní jsme měli dokořán, stejně tak i okno, doufajíc, že bude alespoň trochu průvan, který ochladí prohřátý vzduch.

Ten se ani nehnul. Večerní červánky sice avizovaly větrno, ale to se jaksi nekonalo.

Na teploměru bylo 28°C a bylo jasné, že teplota během dne ještě vystoupá.

Zavřela jsem tiše dveře do ložnice, abych nebudila muže. Když už nespím já, tak at' se alespoň vyspí on.

To moje noční nespaní mě štve.

Štve mě to o to víc, že pak usínám sedíc za stolem, či na pláži. V noci, kdy bych mohla spát, jsem vzhůru a ráno straším. Převracela jsem se v posteli a poslouchala vzdálený štěkot psů. Dokonce jsem dvakrát zaregistrovala projíždějící vlak.

Došlo mi, že jsem dvě předchozí noci, i přes časné vstávání, asi vyjímečně opravdu spala, protože jsem nic takového neslyšela. Pochybuju, že vlaky nejezdily a že si psi dali štěkací pauzu.

Po jednom průjezdu vlaku se ozvalo jakési pípání, které jsem ještě neslyšela. Zvláštní zvuk mě donutil vstát a jít pr
oukoumat, co to bylo. V naprosté tmě, která panovala, jsem samozřejmě neobjevila nic. A pak jsem místo spaní přemýšlela, co to mohlo být.

Nejsem já magor?

V rezidenci krásně kvetly trubače a lantany, které jsem také kdysi mívala

Dopoledne i odpoledne jsme trávili na pláži. Samozřejmě, že jsem si tu i zdřímla.

Muž striktně dodržoval sluneční klid. Rychle do moře a pak zalézt pod deštník. V pondělí se mu totiž povedlo, že se trochu připálil. Marně jsem ho před odjezdem nabádala, aby si občas při práci na zahradě svlékl tričko a vytvořil si nějaký základ. Já si ho vytvářela a přesto se mi povedlo si poněkud opéci levý bok. Moje kůže reaguje se zpožděním a já až v děvět večer zjistila, že nějak hřeju. Když jsem pak přemýšlela, jak k tomu mohlo dojít, i přesto, že jsem také zalézala pod deštník, nakonec jsem to vymyslela. Mohlo za to povídání si po kolena v moři s maminkou Leontýnky, kdy jsem ten svůj bůček nastavovala slunci. Hlavně, že jsem se chechtala jejímu vyprávění, kdy mi líčila, že byla první den jako rajče.

Teploměr ukazoval 31°C, já si k tomu ještě sama přitápěla.

Opakovaně jsem se patlala Panthenolem, doufajíc, že kůže se do rána vzpamatuje a nebude tak citlivá.

Noc byla horká a já jí trávila na nespáleném boku.

Pokračování příště.