Hlásím návrat z úžasné Kalábrie.
Funguji v jakémsi meziprostoru a i když fyzicky už doma jsem, myšlenkami zůstávám stále na jihu.
Dnes odpoledne, kdy jsem si udělala konečně !!! chvilku času na knížku, kterou mám už více než týden rozečtenou, jsem v altánu na zahradě usnula.
To moře šplouchá nějak divně. Houkání sanitky mě vrátilo do reality.
Šplouchání nebylo moře narážející do břehu, ale auta projíždějící po zmoklé silnici.
Vrátili jsme se v neděli večer.
Původní plán byl trochu jiný. Chtěli jsme se ještě "cournout" po Itálii, podívat se někam tam, kde jsme ještě nebyli.
Ale museli jsme domů. Důvod? Hlavně zahrada a péče o ní. Syn s rodinou odjel na dovolenou už v pátek a dcera sehnala na "last minut" pobyt v Chorvatsku, kam odjížděli v pondělí na noc.
Takže nám nezbývalo než se vrátit domů a tam se pustit do práce.
A že jí bylo a ještě i bude.
První pračku jsem naplnila už v neděli v noci a než jsem šla první várku pověsit, bylo nutné posekat trávu.
Moje a mužova činnost se po třech krásných týdnech relaxu, trávených na pobřeží Jónského moře, změnila na běžnou činnost kolem domu, občas zpestřenou urychleným sběrem prádla ze šňůr. Počasí neporučíme.
Tráva už je posekaná, rajčata vyvázaná a jsou vyštípané (mnohdy zahradními nůžkami vystříhané) boční výhony. Plevele byla také spousta a k tomu přibyly i květiny, které zahynuly. Se ztrátami jsem musela počítat.
Poslední zbytky vypraného prádla jsem dnes v dešti přesouvala pod střechu altánu.
A letošní bilance?
Ujeli jsme celkem 4250 kilometrů.
Udělala jsem téměř 1200 fotek a manžel natočil spoustu videí.
Knih jsem tentokrát přečetla méně než obvykle, nejdéle jsem četla knihu z "Klubu konzumentů knižního braku", které kolují mezi blogery a kterou mi před odjezdem poslala Valin. Musím jí poslat zase dál.
Pěších výletů jsme tentokrát udělali méně než obvykle. Jednak kvůli horku, které panovalo a pak také kvůli mému kotníku, který jsem si trochu pochroumala.
Poznali jsme spoustu prima lidí a objevili malý ráj na zemi s mořem o teplotě 27°C.
Jen kočky letos chyběly. Pár jsem jich vyfotila při našich toulkách, ale v místě samém se nevyskytovaly.
Hodně lidí se bojí do Kalábrie jezdit. Ano, je to opravdu daleko. Dalším důvodem jsou i obavy z migrantů, pro které je Kalábrie, zejména její Tyrhénské pobřeží, cílem. S migranty, jako takovými, jsme se nesetkali. Nepočítám-li žebráky před obchody, či pěší prodejce různého zboží - šperky počínaje, čínskými šunty konče. Ale ti tu byli už před spoustou let.
S echt imigrantem jsme se setkali až na italsko-rakouských hranicích na Brenneru. V bílé mikině se staženou kapucou a s růžovým batohem na zádech, byl "nenápadný" jako lod' na kopci. Ale i tak bdělým strážcům hranic utekl. Viděli jsme ho mezi nádražím a parkovištěm outletu a pak o něco později na silnici do Griesu.
Dívali se na druhou stranu a ....
Kontroly se však v Itálii provádějí dost často. Při opouštění dálnice na mýtnici procházejí všechna auta vizuální kontrolou. Mají-li tmavá skla, jsou odstavena a zkontrolována. Stejně tak i dodávky. Občas probíhají kontroly i na silnicích a některá auta jsou podrobována prohlídce.
Deník jsem letos opět psala a budu ho postupně zveřejňovat.
Sešit, který jsem si na něj sebou vzala (úplně nový), se mi začal hned první týden rozpadat. Možná k tomu přispělo horko, protože jsem ho nechala ležet na stole, kam se opíralo slunce. Možná jen lepidlo nebylo příliš kvalitní. Koupila jsem si izolepu a listy lepila k sobě, ale pak jsem to vzdala.
Budu si muset nejen utřídit myšlenky, ale i zpřeházené listy deníku.
Stejně tak budu muset vytřídit i fotografie.
Zatím tedy jen malá ochutnávka:
10. června - den po úplňku
18. června - Jónské moře u Capo Spulico
19. června - pohled na Dolcedorma od Sibari
23. června - chrám bohyně Hery u Metaponto
27. června - i Jónské moře se dokáže rozbouřit
27. června - sestup do kaňonu řeky Raganello
28. června - východ slunce
1. července - západ slunce u Lago di Garda
Na dnešek v noci jsem se probudila a přemýšlela, kde jsem.
Až zavřené dveře u ložnice mě přesvědčily o tom, že jsem doma.
Skutečně?
Stále se cítím ještě v meziprostoru .....
Jé, vrátila se mi vypravěčka Večerníčků.
OdpovědětVymazatCo večerníčků, krásných zážitků z výletů. To si zase pošmáknu - tedy počtu. Už se těším, Alenko.
OdpovědětVymazatVrátila se, to je fakt. Ale slovy klasika: "Myšlenky mé, kde se touláte?"
OdpovědětVymazat[2]: Ruženko, musím vše zpracovat, utřídit a pak začnu psát. Jsem tři dny doma a až dnes jsem si konečně udělala chvilku na blog. Zjistila jsem, že jsi zveřejnila několik dalších dílů "Nového domova" a už se také těším, jak si počtu.
OdpovědětVymazat[4]:Takže z výletu rovnou do Domu pečovatelské služby, vlastně sociálních služeb- tomu teď říkají.
OdpovědětVymazatVítej doma a jak vidím, opět si musím udělat čas na zevrubnou prohlídku fotek i čtení textu. Letos to bude jak vidím dobrodružnější
OdpovědětVymazatTedy to to uteklo! Ani bych neřekla, že jsi byla tak dlouho pryč! Fotky jsou moc pěkné, moře je prostě moře. 1200 není na takovou dobu moc. To dokážeme udělat za jednodenní výlet. Měla bych se krotit! Návrat domů do práce, to je pěkné bum na zem. Zahrada prostě nečeká a řve! No a probuzení ze snu je také do tvrdé reality. Jinak těším se na další pokračování.
OdpovědětVymazatFotky jsou naprosto úžasný, holt, všechno jednou končí.
OdpovědětVymazatPředkrm vypadá fantasticky...
OdpovědětVymazatTs, ts, ts .... toto uteklo jak blázen! Nedivím se, že jsi se ještě neusadila v realitě. Mě stačí být jeden den mimo a zvykám si týden že už jsem zase na vsi....
OdpovědětVymazatVýchodovky jsou báječné.
OdpovědětVymazatAlenko, vítej doma!
OdpovědětVymazat[5]: Už se na to těším.
OdpovědětVymazatAlenko, ty tvoje reportáže i fotky jsou vždy tak překrásné, a návrat..., říká se přeci, "všude dobře, doma nejlíp", ne?
OdpovědětVymazatAlenko, ten čas neuvěřitelně letí. Já si myslela, že jsi stále v Itálii. Ty jsi spadla rovnou do reality. To noční pátrání při probuzení - kde jsem, v lázních a nebo doma jsem měla stejné. Jo, doma a rovnou hlídací babi . Už se těším na nové Deníky, moc zdravím a přeji postupné navrácení do všedních dnů.
OdpovědětVymazatjeje tak už ste späť Už sa veľmi teším na článočky a fotočky z ciest. Ked tak vidím Herin chrám a to more, chcela by som tam žiť pred pár storočiami. Keby šiel vrátiť čas
OdpovědětVymazatJe to trochu šok, vrátit se z takového výletu a hnedle do práce. Ale ty zprávné vzpomínky ještě doznívají a snad doznívat budou.
OdpovědětVymazatNa tvém blogu a nad tvými fotografiemi se člověk jako já krásně zasní. Pěkně popisuješ, jak jsi se probrala od moře do reality.
OdpovědětVymazatTak vítej doma, tulačko
OdpovědětVymazatZ toho množství fotografií a jejich zpracování mne tak trochu jímá hrůza. Podle té první fotografie si dovedu představit jak vypadá zatmění.
OdpovědětVymazatVítej a připravuji se na mučení fotografií moře
OdpovědětVymazatAlenko, že je Itálie Tvoje srdeční záležitost je naprosto jasné. Fotky opět nádherné, ale pro mne nej jsou západ a východ slunce Počet ujetých kilometrů mě dostal
OdpovědětVymazatTakže už jsi týden doma a pomalu si zvykáš na vnitrozemské klima.
OdpovědětVymazatTo by jako předkrm šlo na výbornou.
OdpovědětVymazatOmlouvám se za opožděnou reakci na komentáře, ale měli jsme (už zase) problémy s internetem.
OdpovědětVymazatten osamělý kámen a měsíc za černými mraky to chytne za srdce. I ostatní fotky jsou pěkné...
OdpovědětVymazat