Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

čtvrtek 1. června 2017

Italský deník - 9. část


Pokračování předchozí části


23.6.2016

Krátce před druhou hodinou mě probudilo zahřmění. Vyšla jsem na terasu a dovnitř dala sušák s osuškami a plavkami. Přesně ve dvě se spustil liják. Hromy a blesky křižovaly oblohu až do třetí hodiny. Možná ještě i déle, ale to jsem zaspala. Muž neslyšel vůbec nic, protože se ráno při probuzení divil, proč je sušák uvnitř.

Uklidila jsem terasu, dala kočkám a byla ráda, že byl sušák uvnitř.
Po snídani jsme přemýšleli, co dnes podnikneme. Vítr stále foukal a po obloze se honily mraky. Na nějaký plážový ležing to dnes opravdu nevypadá.
Rozhodli jsme se, že se půjdeme podívat nahoru do Peschici, ale rozhodně ne po schodech z přístavu.
Šli jsme po chodníku podél silnice vedoucí nahoru, já si fotila vlny na moři a vlajky na rezidencích pod kopcem, které se třepetaly ve větru. Potěšilo mě, že tu byla i ta naše.

Na úpatí kopce, vlevo za vlajkou, jsme bydleli

Pohled na přístav


V přístavu bylo moře klidné, u pláže byly vlny

Vystoupali jsme nahoru, opět si prošli historické centrum a pak si dali zmrzlinu v asi nejdražší cukrárně města. Když jsme si jí u stolečku vychutnávali, šel kolem nás pan Luigi, kterého evidentně potěšilo, že nás tam vidí.




V Peschici je stále co objevovat

Věž bez kaparovníků vypadá nezvykle

Novější část města, za věží vlevo nahoře začíná historické centrum

Zpátky jsme se rozhodli jít jinudy.
Dá se zabloudit v Peschici? Evidentně ano.
I když o nějakém bloudění se asi mluvit nedá, protože jsme stále věděli, kde jsme. Každopádně jsme někde špatně odbočili a když jsme sestoupili do dolní poloviny kopce, zjistili jsme, že silnice odtud nepokračuje na pobřeží, jak jsme se domnívali, ale vede na vnitrozemní výpadovku do Vieste. Pokračovat po ní by znamenalo vracet se pak asi čtyři kilometry zpátky po silnici, kde samozřejmě nejsou žádné chodníky a kde je navíc poměrně hustý provoz.


Nová část města je také zajímavá


Uhádnete, z čeho je plot?

Mučenka modrá (Passiflora caerulea), u nás pěstovaná jako pokojovka

Pohled do vnitrozemí - a budeme se vracet

Takže jsme se otočili a znovu vystoupali nahoru. Muž vybral další zkratku a znovu jsme se vraceli. Tentokrát z parkoviště jednoho z místních hotelů. Cesta z něj dolů jaksi nepokračovala. Jak by také mohla, když nám stál v cestě plot.

Dolů po silnici, mezi zábradlím ještě níž ...

.... a znovu mezi zábradlí, pro změnu nahoru

Byly tam pěkné opuncie

Nakonec jsme šli po cestě, kterou jsme si prošli loni a která se pro mě stala nezapomenutelnou. Díky žabkám na nohách a příkrosti terénu, se mi parádně zařezávaly mezi prsty. Tentokrát jsem měla naštěstí vhodnější obutí.

Tady už to známe

Do rezidence jsme se vrátili notně utrmácení před jednou hodinou. Vystoupat nahoru do Peschici není úplně jednoduché, je to poměrně náročný výstup. My ho díky "bloudění" absolvovali téměř dvakrát.

Po rychlém obědě a siestě jsme přeci jen šli k moři. Vítr se neutišil, spíš naopak a vlny byly ještě vyšší, než obvykle. Nebýt vě
tru, bylo by krásně, teploměr ukazoval 29°C. Moc lidí tu nebylo a do moře lezli opravdu jen ti nejodvážnější. Já zůstala na lehátku, protože nemám ráda ten pocit, když mi ujíždí zem pod nohama. I přes vítr a létající písek jsme tu vydrželi poměrně dlouho.
Cestou k domovu na nás čekal mladý pán z České Lípy. Byl znovu rozčílený do běla a vztekle nám líčil, že než vylezl z moře, písek mu zavál ručník a on ho pak musel hledat.
Jako kdybychom za to mohli my.

Smutný Ouško, jeho hlavu "zdobí" šrámy z bitev

Podíval se na večeřící kočky a pak smutně odešel

Večer jsme seděli nad mapou a plánovali si další výlet. Podle předpovědi by totiž měly být zítra na Garganu bouřky.


24.6.2016

Probudila jsem se hodně brzy, už před šestou. Šoupálkovi zase stěhovali. Snažila jsem se znovu usnout, ale nedařilo se mi to. Muže jsem nechala spát a s deníkem a knížkou si sedla na terasu. Obloha byla azurově modrá, vítr nefoukal a ptáci prozpěvovali jako o závod. Dala jsem kočkám, udělala snídani pro nás a před půl devátou jsme se, vybaveni pitím, sušenkami a fot'ákem s kamerou, vydali na celodenní výlet. Vyjeli jsme po serpentýnách na Vico, tentokrát jsme neprozkoumávali neudržované silničky.

Svah v serpentýnách hořel

Proč ty serpentýny nemám ráda

Pokračovali jsme na Apriceno a San Severo, kde jsme (už poněkolikáté a dalo by se říci, tak jako obvykle) blbě odbočili a opět vjeli do centra. To město je snad pro nás prokleté. Vymotali jsme se a pokračovali na Foggii a odtud po příjemné čtyřproudé silnici až do cíle našeho výletu, kterým bylo Trani.

Orientovali jsme se podle šipek a povedlo se nám zaparkovat před hradem, nedaleko slavné katedrály. Ochotný alžírský chlapec nám ukázal místo, kde nechat auto a od paní, která odjížděla, převzal parkovací kartu, za kterou od nás chtěl 2€. Dali jsme mu je, i když jsme byli přesvědčeni o tom, že karta už byla minimálně jednou zaplacena odjíždějící paní, a možná i víckrát. Ale budiž, černoušek byl milý a vysvětlil nám, kde co je. Byl překvapen, odkud jsme a vůbec netušil, že nějaké Česko existuje.


Zvažovali jsme, kam se vydat a nakonec jsme se rozhodli, že hrad, před kterým parkujeme, nám neuteče a necháme si ho na konec.

Hrad v Trani

Vydali jsme se ke katedrále, která je naprosto unikátním stavebním klenotem. Leží na otevřeném náměstí na okraji starého města a díky své vysoké kampanile je nepřehlédnutelná.


Katedrála San Nicolo Pellegrino (sv. Mikuláš Poutník) byla postavena ve 12. století v normanském slohu a je tvořena třemi kostely nastavenými na sebe. Průčelí, které je jednoduché, zdobí krásné rozetové okno. Je dokladem románsko-apulijského slohu. Bazilika je trojlodní. Interiér byl postupně restaurován do původního normanského slohu, strohá hlavní lod' má dřevěný strop a v presbytáři jsou k vidění fragmenty středověké mozaiky. Z klenuté krypty se schází do dřívějšího kostela Santa Maria della Scala s antickými mramorovými sloupy, který je ze 7. století. Ještě níž, už pod úrovní moře, leží křest'anská podzemní svatyně Ipogeo di San Leucio ze 4. století. Jsou zde k vidění staré fresky, ale nejsou v nejlepším stavu. Budování katedrály, která stojí ve výšce pěti metrů nad okolním terénem, začalo roku 1099 a bylo dokončeno až po roce 1200. Vysvěcena však byla ještě před dokončením.
Stavební materiál pochází z Trani a jeho blízkého okolí a jedná se o tufový vápenec světle růžové až bílé barvy. Ke vstupu slouží schody na obou stranách portálu, které ústí na galerii u vchodu. Tady jsou partné arabské architektonické vlivy. Centrální bronzové dveře, které vytvořil v roce 1175 Barisano z Trani, byly v roce 2012 nahrazeny jejich věrnou replikou. Původní jsou vystaveny uvnitř katedrály.
Elegantní zvonice vedle průčelí, která je vysoká 59 metrů, byla postavena později než katedrála. K jejímu vybudování došlo mezi roky 1230 až 1239. Zadní část kostela je tvořena třemi apsidami.
Tato památka je uvedena na kanditátní listině pro zařazení mezi světové kulturní dědictví UNESCO.

Došli jsme před katedrálu a prohlíželi si jí se zatajeným dechem. Je naprosto jedinečná. Vystoupali jsme po schodech a jako první jsme navštívili prostřední kostel Santa Maria della Scala.





Udělala jsem si tady několik fotografií a potom jsme se ponořili ještě hlouběji až do 4. století. Křest'anská podzemní svatyně Ipogeo di San Leucio na nás doslova dýchla historií. Focení tu bylo dost obtížné pro nedostatek světla, ale pár fotografií jsem udělala. Stáří těchto prostor a skutečnost, že leží pod úrovní mořské hladiny, způsobuje, že z původních fresek už jsou jen torza.



Po hodně ošlapaných schodech jsme se potom vrátili do prostředního kostela a odtud pak vystoupali do toho nejvyššího.


ight="644" src="http://nd02.jxs.cz/827/375/524ca367a5_104239591_o2.jpg" alt="" />
Krypta sv. Mikuláše Poutníka, leží mezi horním a prostředním kostelem

Ač je interiér katedrály opravdu hodně strohý, je úžasný. Navíc je tu vynikající akustika. Na prohlídku všech tří kostelů jsme měli více než hodinu, protože ten se v půl jedné zavírá. Trávila jsem spoustu času tím, že jsem čekala před jednotlivými částmi kostela na to, až tam nebudou lidé. Nejdelší dobu jsem stála před originálem bronzových dveří, protože se tu stále někdo "motal". :-D Snažím se totiž fotit tak, aby tam nebyli lidé, i když to bývá hodně obtížné a mnohdy i časově náročné.

Pohled ze stoupání po schodech

Jednoduchý strop je dechberoucí

Oltář z boku

Varhany jsou obrovské, ale vzhledem k prostoru působí malým dojmem


Oltář

Mozaiky z roku 1170

Zdvojené sloupy má v Apulii jen tato katedrála

Původní dveře...

.. a jejich replika

Katedrálu jsme opouštěli krátce před jejím uzavřením a když jsem si z rampy před vchodem fotila detaily u vstupu, všimla jsem si, že se otevřely boční dveře a zaměstnanci nějakého květinářství dovnitř nosí spousty květin. Převládala bílá, což znamenalo, že se zde bude konat svatba.

Kamenná krajka

Čelo katedrály z rampy před vchodem

V objetí lva


Zavřené dveře


Boční pohled

Budovu jsme obcházeli dokola, abychom si jí zdokumentovali, já fot'ákem a muž kamerou, ze všech možných stran. Aby se mi vešla celá do záběru, došla jsem před budovu, kde sídlila snad nějaká kancelář a za jejímiž okny byli vidět lidé. Odtud jsem fotila.
A potom mi zrak sjel na veliké květináče před budovou. A já ho zase uviděla. Oleandr v červené barvě se žlutým středem. Tak to je přesně ten, po kterém už spoustu let toužím! Poprvé jsem ho viděla v kalabrijské Paole na náměstí a přiznám se, že mi bylo žinantní ho tam kousek utrhnout. Podruhé, o několik let později, byl jedním z mnoha dalších, v obrovských truhlících, lemujících restauraci v kampanském Paestu. Zády k němu seděl tělnatý pán v obleku a kolem něj početná rodina. Tehdy jsem si také netroufla. Ale chodila jsem kolem dlouho jako mlsný pes.
Fotila jsem si katedrálu a v mé hlavě zrála myšlenka na loupež. Podívala jsem se do oken budovy, ke které květináče patřily. A pak jsem se podívala ke katedrále a všimla si, že všichni, včetně mého muže, obdivují tu nádhernou památku. A tak jsem za zády nejen manžela, ale i ostatních, uloupla dvě větvičky. Z igelitky jsem vyhodila tričko, kterým jsem si v katedrále kryla ramena a oleandry do ní vložila. Rychle je dala do tašky na fot'ák. Vrátila jsem se k manželovi a ten si všiml, že jsem rozzářená.
"Povedlo se!"
"Co? Vyfotit katedrálu?"
"To taky, ale hlavně mám oleandr se zlutým středem."
"Ty jsi fakt úchyl."


Katedrálu jsme obešli a zdokumentovali ze všech stran a pak šli k autu. Ne, nechtěli jsme odjet. Potřebovala jsem udělat něco s těmi větvičkami, protože teploměr ukazoval 37°C a v igelitce jim asi nebude nejlépe. Vzala jsem si malou lahev s čajem a donutila sebe a manžela všechno vypít. Potom jsem si do lahve nalila vodu, kterou jsme měli sebou v chladící tašce. Do chladné měla hodně daleko. Vypláchla jsem lahev, nalila do ni znovu vodu a hrdlem prostrčila dovnitř větvičky. Pak jsem vytahala z tašky, to, co nebudeme potřebovat a umístila do ní lahev s oleandry. Muž sice navrhoval, abych je nechala v autě, ale odmítla jsem, protože tam by se uvařily.


Absidy zadní části



Z ochozu vedle katedrály jsem fotila i hrad

Čaj si žádal své. V jedné z uliček jsme našli nejprve muzeum, které bylo otevřené i přes to, že byla siesta. Chvilku jsme návštěvu zvažovali, protože uvnitř určitě budou záchody, ale pak jsme se rozhodli, že raději najdeme nějakou restauraci, kde se obědvá a tam ty záchody budou také. Obloha byla zamračená, hrozila deštěm a bylo příšerné dusno. V další z uliček jsme objevili veřejné záchodky za 20 centů. Byly čisté, udržované. Při odchodu jsem si všimla, že starý pán, který se o toto zařízení staral, má na stole blok map. Požádala jsem ho, zda by mi jednu mapu nedal. S úsměvem mi podal rovnou dvě a pak pronesl:"Per marito ha perso il." (aby manžel nebloudil) :-D
Na nedalekém náměstí Cesare Battista jsme objevili restauraci. Mladá číšnice stála v jejím vchodu a lákala nás dovnitř. Chvilku jsme váhali, ale pak naše rozhodnutí vejít umocnily první dešt'ové kapky. Co kapky? To byly obrovité pleskance vody, které při dopadu na rozpálenou dlažbu usychaly. Vešli jsme do klimatizovaného prostoru a zjistili, že jsme jedinými hosty. Už kdysi jsme si řekli, že do prázdných hospod nepolezeme. Kdysi v Manfredonii jsme čekali na pizzu skoro hodinu a půl. Zhasla jim tehdy pec a když jsem viděla obsluhu, jak nese k peci krabice, nabyla jsem dojmu, že jí stejně pekli na těch kartonech.
Tady jsme si ze všech nabízených jídel nakonec objednali také pizzu. Já si dala místní víno a manžel pivo, protože naznal, že v tomhle horku, které panuje, ho vypotí dřív, než dojdeme k autu. A navíc jsme ještě neměli v úmyslu vrátit se do Peschici. Servírka se s námi chvíli bavila, aby nám ukrátila čas čekání, než se pizza upeče.


Dočkali jsme se jí za úžasných 15 minut. Mezitím jsme se v prázdné restauraci bavili se servírkou.
Na rozdíl od černouška z Alžíru znala nejen naší zem, ale i Prahu. Už jsme se s tím setkali mnohokrát, že pro cizince, navštěvující naše hlavní město, je synonymem pro Prahu Franz Kafka. Poprvé nás to trochu překvapilo, později už ne. I servírka zmínila Kafku. Pak se nás ptala, kde jsme ubytovaní a pronesla, že to máme pěkný kus cesty. Kdysi prý na Garganu také byla, ale jen ve Vieste. Ona sama prý bude mít dovolenou až v listopadu, kdy skončí turistická sezóna a chystá se do Mexika. Trochu nám tím připomenula našeho pana domácího, který po ukončení sezóny jezdí na měsíc do Karibiku. Řekli jsme jí, jak je naše republika krásná a ona pronesla, že by se k nám znovu ráda někdy podívala.
Pizza byla obrovská a výborná a když nám jí servírka položila na stůl, přišli další hosté. Pizzu jsem nezvládla a kus dala ještě manželovi. Pak nám servírka přinesla účet, který i s copertem, což je automaticky připočítávaný poplatek za stolování a obsluhu, činil 18,50€. Dali jsme jí 20€ a ona chviličku nechápala, že ten zbytek opravdu nechceme vrátit. Byla mile pžekvapená a opakovaně nám děkovala. Vyšla s námi ke vchodu a popřála nám krásný den a št'astnou cestu zpátky.

Krásný den? Po dešti, který nás zahnal dovnitř nebylo ani památky.
Rozpálená dlažba a horký vzduch se staly našimi společníky.
Od restaurace jsme se vydali na procházku městem a orientovali se podle mapy, kterou nám dal starý pán. Objevili jsme další nádherný kostel a pak nás zaujala parádní plachetnice, kotvící v přístavu. Obešli jsme ho celý, objevili druhou nejvzácnější památku a odolali dalšímu lákání obsluh restaurací, kolem kterých jsme šli. Došlo nám, že se tu asi moc turistů nevyskytuje a proto se restauratéři snaží, aby u nich někdo pojedl.

Barokní kostel sv. Terezy (1754)

Víte, že jsem se v mládí věnovala jachtingu?


Kostel Všech svatých z první poloviny 12. století, byl součástí templářského špitálu.
Vyjímečně prý bývá otevřena jeho předsíň


Na druhé straně přístavu, před dalším z kostelů, který jsem si fotila, mě oslovil černoch, který se ptal, odkud jsem. Pokládal mě za Němku a když jsme mu řekla, že jsem z Česka, řekl, že je to také dobrá země. Že by naší zemi znal? Mluvil směsí angličtiny a italštiny a naznačoval, že by se nutně potřeboval oženit, aby mohl v Evropě zůstat. Naštěstí přišel manžel, takže jsem ho černochovi představila: "Mio marito", a on s nabídkami ke sňatku přestal. Když jsem pak cestou od kostela manželovi tlumočila rozhovor s černochem, smál se a pak pronesl: "No vidíš, ty bys ještě mohla udělat štěstí."

Kostel Carmine ze zač. 17.století

Byl od něj zajímavý pohled na katedrálu

Slunce pražilo a my ve snaze pořídit ty nejhezčí záběry katedrály přes vodu, došli po molu až k majáku. Zpátky už jsme se vyloženě vlekli a šetřili si zbytek čaje, který jsme měli sebou.


"text-align:center">Pohled od majáku stál za to

Šli jsme kolem velikého parku, jehož vrata byla směrem od přístavu uzavřená. Za ním se vypínal další kostel, který jsme viděli už od katedrály. Obešli jsme po rozpálené dlažbě blok domů a zjistili, že kostel prochází rekonstrukcí. Park byl však od kostela otevřený, vešli jsme do něj a chvíli poseděli ve stínu. Okolo nás, na sousedních lavičkách, spala spousta lidí. Navrhovala jsem manželovi, že se také na chvíli ve stínu natáhneme, ale řekl, že lavička je tvrdá. Park jsme prošli celý, objevili jsme pítka, doplnili lahev vodou a pak došli k jezírku, ve kterém byly želvy a spousta ryb. Tolik želv pohromadě jsme ještě nikdy neviděli a troufnu si napsat, že jich tolik nemá asi žádná ZOO.

Kostel San Domenico (1763)

Kotva v parku


Zrelaxovaní pobytem v parku jsme se vrátili do města a snažili se vyhledávat stín, kterého bylo pomálu. Z mapy jsme si vyčetli, že v Trani je i bývalá židovská čtvrt' a snažili se najít synagogu, která podle zobrazení na mapě vypadala velice hezky.

Uličky Trani

Nepovedlo se. Někde jsme se v labyrintu uzoučkých uliček zamotali a ocitli se znovu u přístavu. Tady nás oslovil starý námořník, který nás zval na kávu. Poděkovali jsme mu, protože představa horké kávy v horkém počasí nebyla moc lákavá. Ptal se nás, odkud jsme a když jsme mu prozradili, že z Prahy, rozzářil se snad ještě víc než sluníčko. V Praze byl, vzpomínal na Malou Stranu a Hradčany, které se mu špatně vyslovovaly, pak mluvil o Karlově mostě a o soše sv. Jana Nepomuckého. A nakonec zmínil Franze Kafku, mluvil o jeho domě i hrobě na Olšanech. Potom se rozpovídal o tom, jak je to letos v Trani špatné s turisty. Byli zvyklí na davy návštěvníků a ted' skoro nikdo nejezdí. Lidé se prý bojí. A je to nejen tady, ale v celé Itálii. Vzpomněla jsem si na večerní liduprázdného Rodi a dala mu za pravdu. Vždyt' ani my jsme tu moc turistů nepotkali, jen skupinu Němců v katedrále, kterou jsme potom ještě zaregistrovali při hledání synagogy. K autu jsme se pak už opravdu plouhali. Voda z parku nám došla, žádný obchůdek, kde bychom doplnili zásoby jsme neobjevili. Parkoviště před hradem bylo téměř prázdné. Z chladící tašky muž vyndal další lahev čaje, který zdaleka nebyl ledový, ale spíš teplý. Naštěstí se i takhle dá pít. Vypila jsem na jeden zátah půl lahve a došlo mi, že jsem asi fakt dehydrovaná. Chvilku jsme si na předních sedadlech odpočinuli a pak se vydali ke hradu, kde jsme doufali, že bude chladněji. Možná bylo, ale hrad byl uzavřený a z cedule jsme se dočetli, že se zavírá denně ve 12:30. Jedinou výjimkou je neděle, kdy je otevřeno i v době siesty a navíc až do 19:00 hodin.

Poslední pohled na katedrálu ozářenou odpoledním sluncem.

Ještě krátká zmínka o Trani.
Je to přístavní město, ležící na Jaderském pobřeží a bývá nazýváno "Perlou Jadranu". Jeho přesné stáří ovšem určit nelze, i přes to, že se na mysu Colonna našli vykopávky z doby bronzové. Zmínka o něm je i na staré mapě z doby vlády císaře Marka Aurelia. Původně řecké město Turenum bylo už v době Magna Grecia významným přístavem. Postupně bylo osídleno Lombardy, pak Byzantinci a později Normany. Prosperitu si získalo díky křižáckým výpravám, bylo křižovatkou národů a kultur Středomoří. Jeho život také ovlivnila početná židovská komunita, ochraňovaná normanskými králi. Až za vlády Karla III. došlo k jejímu potlačování. Četné památky jsou svědkem těch dob. Později se město stalo součástí Neapolského království a následně vyhlášené Neapolské republiky. Po její porážce se stalo majetkem Bourbonů a bylo jím až do roku 1861, kdy bylo vyhlášeno Italské království. Za 2. světové války se stalo několikrát terčem bombových útoků.
Současné Trani je městem kultury a krásných památek. Významný podíl na jeho prosperitě, kromě příjmů z turistického ruchu, přináší rybářství, zpracování místního kamene a zemědělství. Známý je olivový olej a zejména místní víno Moscato di Trani.
Má 56 tisíc obyvatel.

Kdo si hraje, nezlobí. Mám obyčejný kompakt a mrzí mě, že fotky nejsou tak prokreslené,
jako to, co vidím skrz polarizační brýle. Zkusila jsem fotit skrz tmavý pruh čelního skla auta.
To je výsledek.

Vrátili jsme se do auta a vydali se zpátky. Teploměr na čtyřproudé komunikaci ukazoval příšerných 44°C. Ještě, že má auto klimatizaci. Udělali jsme si zastávku v Manfredonii, kde jsme nakoupili na víkend, doplnili tekutiny a dali si zmrzlinu. Pak jsme osvěženi v klimatizovaném prostoru zašli do prodejny Globo a nakoupili nějaké dárky pro vnoučata. Domů jsme jeli po pobřeží a do Peschici dorazili po deváté večerní.
Zaregistrovali jsme, že auto z České Lípy zmizelo a apartmán je prázdný. Asi to tady nevydýchali a zkrátili si dovolenou.
Kočky už na nás čekaly.

10 komentářů:

  1. Teda nechtěla bych být oleandrem! To bych se před tebou vždycky třásla.

    OdpovědětVymazat
  2. To bylo přímo skvostné, jako bych tam byla......

    OdpovědětVymazat
  3. [1]: Oleandry se u mně mají jako v bavlnce, jsou opečovávány. Když jsem při prvním pobytu v Itálii viděla, že si na ně berou "plotostřih"....

    OdpovědětVymazat
  4. Ta katedrála je neskutečná.... nádherná stavba. Ovšem mučenka mne fáákt dostala. Já jí vždycky umučila, i když jsem se o ní starala, ale tohle tedy je fakt nádhera. Stejně jako ty buganvélie.

    OdpovědětVymazat
  5. A stejně mi to prostředí silně připomíná Sicílii, kde jsme loni byly. Silnice nad mořem, kopce, zatáčky. Jako bych tam byla. Říkáš obyčejný strop v kostele, ale já si vždycky říkám, jak tam tu střechu dávali, bez techniky, co je dnes, a kolik dělníků to odneslo na životech, že při stavbě slítli nebo se jinak vážně poranili.

    OdpovědětVymazat
  6. Já jen tiše žasnu, co krás stále objevujete, je to nádherné a tebe obdivuji, jak si to vše pamatuješ, i když vím, že to máš zapsané, ale stejně!

    OdpovědětVymazat
  7. Katedrála je opravdu skvostná! Stejně tak oleandr, ten svou krásu také hned tak neztratí

    OdpovědětVymazat
  8. Čtyřicet čtyři stupňů, to je opravdu příšernost, já snad nakonec přestanu mít ráda léto kvůli těm děsným teplotám, zlatá zima a snížek.    Všimla jsem si, jak je tím sluníčkem v Itálii všechno vyšisované a fotky jakoby postrádají barvy. Připadá mi, že domy nemají fasády, nebo jsou natřené na bílo. Chybí i bujná zeleň, na kterou jsme zvyklí u nás doma. Pravda i u nás jsou někdy vedra, že je  země spálená, ale to naštěstí nebývá tak často.

    OdpovědětVymazat
  9. [4]: Katedrálu jsem si chystala jako eso do "sakrálek".

    OdpovědětVymazat
  10. Doma jsme měli krásný růžový oleandr. Máma ho přes léto slunila a on nádherně kvetl.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤