Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pondělí 15. května 2017

Italský deník - 6. část


Pokračování předchozí části


19.6.2016

Probudila jsem se po sedmé. Spíš by se hodilo napsat: byla jsem probuzena sousedy a jejich šoupáním nábytkem. Jméno Šoupálkovi jim opravdu sedí jako přišité.
Skrz žaluzie jsem zaregistrovala Maminu, která se mě snažila hypnotizovat.

"Tak co, už jste vzhůru?"

Vyšla jsem ven, abych se podívala, jak tam je. Drobně pršelo a na terase byl obvyklý nepořádek z oleandrů.
Po chvíli dorazilo "jeho kočičí veličenstvo" Titus. Kde se v něm ta odvaha bere? Loni se na horní dvorek neodvažoval.
Do misky jsem dala čistou vodu a do další nasypala granule. Pak jsem si všimla, že přišla zmoklá Twiggina kot'ata. Do třetí misky jsem dala mléko. Samozřejmě, vychlastal jim ho Titus, holomek jeden. Ke kočkám se chová jako gentleman, ale na kot'ata žádné ohledy nebere. A nebo je vůně mléka pro něj tak omamná, že neodolá? Když odešel, naplnila jsem misku znovu mlékem. Titus se vrátil. Druhou misku už ale nezvládl, takže se dostalo i na kot'ata a zbytek vylízala Mamina.

"Teda kočky, to je vám dobrota!"

"Už fakt nemůžu, bříško mám plné a půjdu si někam zdřímnout."

"Ještě, že ten zrzoun odešel."

Stále drobně pršelo a teploměr ukazoval 19°C. To je takové ideální zahrádkářské počasí, ale na rekreování to moc není.
Když se probudil manžel, nastěhovali jsme stolek a židličky dovnitř. Naštěstí jsme je večer prozíravě sklopili, takže mokrý byl pouze stůl.
Po snídani jsme zvažovali, co podnikneme. Na koupání to dnes rozhodně nebude.
Uděláme si výlet! Ale kam?
Zvažovali jsme, zda se nestavíme za Lucií a Petrem Žáčkovými na jejich základně Mash na Lesině, kam nás už v únoru zvali. Pak jsme se shodli, že by bylo asi vhodnější se předem domluvit. Mohlo by se stát, že mají nějaké plány, nebo plno hostů a přijet tam "jen tak z voleje" není to "pravé ořechové". Navíc počasí, které panovalo, by znamenalo prosedět celou návštěvu někde uvnitř a ještě by pro nás musela Lucie přijet lodí. V dešti?
A navíc jsme měli v plánu tuto návštěvu spojit s výletem do San Marco in Lamis, tedy pokud vyjde čas.

Nakonec jsme se rozhodli jet na jih. Pokud se počasí neumoudří a nedovolí nám nějakou pěší procházku, skončíme v Manfredonii, kde poobědváme a kde můžeme zajít do nákupního centra. Tam déšt' vadit nebude. Dcera mě včera telefonicky prosila, zda bychom se nemohli podívat po plavkách vcelku na Sáru, protože bude chodit celé první pololetí místo tělocviku plavat. Už se prý dívala u nás, ale nic vhodného neobjevila. Takže další důvod navíc.

Vybaveni lahví s pitím, sušenkami v batůžku a fot'ákem jsme se vydali k autu. Zaregistrovali jsme, že kousek od nás parkuje auto s českou SPZ. Takže tu nejsme jedinými Čechy.

Vyjeli jsme směrem na jih a jeli vnitrozemím. Už tolik nepršelo, jen drobounce mžilo. Třeba se to ještě vybere. Směrník kousek před Vieste odkazoval na Manfredonii jak vpravo, tak i vlevo. Tak kudy? Zvolili jsme odbočku vpravo. Manžel jen tak nadhodil, zda se nechci podívat do Foresta Umbra. "Proč ne?" Myslela jsem to v nadsázce, moje oblečení a obutí nebylo právě to nejvhodnější na procházku lesem. Jeli jsme do kopců po uzoučkých silničkách a oba byli přesvědčeni o tom, že se napojíme na nějakou hlavnější silnici do Manfredonie, ale na žádnou odbočku jsme nenarazili. Když jsme vjeli posléze do lesa, nabyli jsme oba přesvědčení, že vyjedeme na křižovatce u daňčí obory. Ale ani ta se nekonala.
Na žádnou jinou silnici jsme se nenapojili, naopak jsme jeli krajinou, která byla pro nás naprosto neznámá. Nikde žádný ukazatel směru, jen pár dopravních značek odkazujících na divokou zvěř. Občas jsme minuli lesní odpočivadlo se stoly a lavicemi. Provoz tady byl minimální, bylo tu více cyklistů, než motoristů. Chvilkami vykouklo i sluníčko a prosvěcovalo nádherné bukově lesy. Jeli jsme kolem nějakého lomu, když se vedle nás na silnici objevila růžová prasátka. Pochodovala po krajnici a nějaké auto je nemohlo rozhodit. "Teda Ájo, já mám pocit, že jedeme někam do statku." Potom následoval opravdu statek a znovu les. Ale žádná cedule, kderá by nám naznačila, kde jsme. Silnička se kroutila, klesala a pak zase stoupala. A pak les skončil a my se ocitli na planině, kde mezi vysokou trávou kvetly známé i méně známé rostliny. Jen slunce tomu chybělo.
Silnička pokračovala a my vůbec netušili, kudy jedeme. Jedinou jistotou bylo, že jsme prostě někde na Garganu. Na jedné z křižovatek, dá-li se tak pojmenovat prašná a nezpevněná odbočka kamsi, stál konečně směrník, který ukazoval přímý směr do Mattinaty. Tam už jsme párkrát byli, ted' musíme být pravděpodobně někde vysoko v kopcích nad ní.
Měli bychom se nějak dostat dolů.

Po dvou kilometrech jsme na silničce narazili na další ceduli, tentokrát opatřenou navíc zákazem vjezdu a šipkou, kudy musíme jet. Po pravé straně se tyčil hřeben kopců, na kterých asi někde leží Monte Sant' Angelo. Silnička, která byla v daný moment jedinou cestou, tedy pokud bychom se nechtěli vrátit tam, odkud jsme přijeli, stoupala nahoru. Nikde nikdo. Uvědomili jsme si, že jsme za celou cestu potkali tři auta a něco cyklistů. Nikoho jsme nedojeli, nikdo nás nepředjel.
Pípla nám SMS, Dana a Lenka jsou už v pořádku v Praze. Odepsala jsem a poděkovala za zprávu. To nám ta cesta domů tak rychle utíkat nebude.

Dojeli jsme na vrcholek kopce a já poprosila manžela, aby zastavil. Nepršelo, sluníčko bylo za tmavou oblohou a bylo mlžno. Přesto byl odtud krásný výhled. Podobně jako na louce u lesa tu kvetly různé rostliny a voněl planý kopr. Pod námi v údolí ležela Mattinata. Fotila jsem si moře v mlžném oparu, město pod námi a kopce jimiž se vinula silnice, na kterou jsme nesměli. Škoda jen toho počasí.

Pohled shora na moře v oparu, na útesy a město pod námi byl krásný

Mattinata

Na louce se hojně vyskytoval Janovec metlatý, který roste běžně i u nás.
Přídomek získal díky tomu, že se z něj vyráběla a možná ještě i vyrábí metly.

Moře - rozdíl mezi jeho hladinou a oblohou není moc patrný

Po úbočích kopců se vine silnice, která byla uzavřená

Kde končí moře a kde začíná obloha? Pod nám na útesu se bělal velký dům, nebo hotel

Divoce rostoucí louka a občas keřík nebo jehličnan

Divoká louka plná vonících květin, bylin a plazících se šlahounů ostružin

S touto rostlinou se běžně setkáváme i na našich loukách.
Jmenuje se Čertkus luční

I další z květů známe z domova - Čekanka obecná

Hvozdík karouzek - planě rostoucí karafiát.
Moje babička této květince říkávala "slzičky Panny Marie"

Mattinata, kopce a nad nimi další hradba mraků

Poslední pohled dolů ...

... a pak návrat k autu pod osamělou borovicí

Na kopci jsme zůstali asi půl hodiny a za tu dobu kolem nás projelo jedno auto. Když jsme se nabažili té krásy kolem, nastoupili jsme do auta a sjeli dolů k Mattinatě. I tady to pro nás bylo neznámé. Až na další křižovatce jsme se zorientovali. Tady to už známe!

Pokračovali jsme dál do Manfredonie. Už nepršelo, ale stále bylo pod mrakem a obloha hrozila dalším deštěm. Bylo něco po jedenácté hodině. Na oběd brzy a na procházku městem nás to v tomhle počasí příliš moc nelákalo. Nehledě na to, že už jsme tu několikrát byli a město máme prochozené v krásném a slunečném počasí.

Z parkoviště jsem si vyfotila Monte Sant' Angelo, o kterém jsem už psala tady.
Je odtud vzdálené asi 12 km po silnici, která je samá serpentýna

Mraky nad námi opět hrozily

Akácie perská, jejíž název znám jen díky VendyW.
Na parkovišti před nákupním centrem jich byla spousta

Zaparkovali jsme u nákupního centra. které je největší na Garganu. Aut tu byla spousta a lidí uvnitř také. Objevili jsme obchod, který tu loni nebyl a tím byl Globo. Textil, obuv, sportovní vybavení a to na obrovské ploše. Ceny velice přijatelné, navíc spousta slev. Objevili jsme i plavky na Sáru. Přesně podle instrukcí, nic moc pestrého a hlavně vcelku. Cena odpovídala značce Arena. Manželovi se to zdálo hodně v porovnání s plavkami, které jsem si koupila předchozí den za 8€ v Peschici: "Za ty prachy bys měla skoro troje plavky." "Já vím, ale jsou parádní a určitě by se jí líbily. Nehledě na to, že je příští rok může mít na plavání Ema." "Jdeme se podívat ještě jinam, tyhle nám neutečou", rozhodl muž.
Šli jsme tedy do hypermarketu Conad, abychom se podívali i tady. Plavek tu měli spousty, ale i když byly za menší peníze, nebyly tu žádné, které by se hodily. Udělali jsme alespoň nákup. Koupili jsme obrovskou Nutellu pro obě mladé rodiny. Byla v akci a stála méně, než ta, kterou jsme koupili v pátek v místním diskontu cestou z pláže a která navíc měla poloviční obsah. Pak ještě nějaké pečivo, balenou vodu a další kočičí krmení. Fronty u pokladen byly obrovské. Stejně jako nás, i další lidi vyhnalo počasí z pláží do nákupních center.
Muž pak odjel s vozíkem k autu a já mu řekla, že mě najde v obchodě Manganaro, kde se také prodává textil. V obchodě stejného jména jsem si loni koupila úžasné triko s plátěným předkem a obrazem od Picassa. Občas v něm "honím vodu".
V Manganaru byla snad půlka Itálie a dětské plavky vcelku neměli. A já neměla chut' mačkat se u regálů se zbožím, prát se o ramínka s oděvy a nedej bože stát frontu před kabinkami. Ta jsem obchod opustila a stála před výlohou, aby mně muž našel. "Ty nejsi venvnitř?" "Tak se tam podívej, je to tam o život." Podíval se a pochopil.
Pak mi ještě oznámil, že venku leje jako z konve.
Zastavili jsme se v Oviese, pak ještě v dětském textilu, abychom se vrátili do prvního obchodu. Plavky jsme za ten, podle manžela za "nekřest'anský peníz" koupili. Doma jsem se pak po návratu dívala na ceny stejných plavek u nás a muž musel, ač nerad, přiznat, že jsme je koupili za báječnou cenu. V obchodě jsme koupili ještě botičky pro Bětušku a Jiříka. Sladké starorůžové z jemné kůže
a ty druhé se Spidermanem.


JE MI LÍTO, ALE Z ČLÁNKU, NA KTERÉM JSEM PRACOVALA NĚKOLIK HODIN, JE PUBLIKOVÁNA JEN PŮLKA.
ZAJÍMAVÉ JE I TO, ŽE PŘES TO, ŽE BYL Z ČÁSTI PUBLIKOVÁN, ZŮSTAL I V ROZEPSANÝCH.

S BLOGEM SE ZASE NĚCO DĚJE A JÁ SI OPRAVDU NEJSEM JISTÁ, ZDA BUDU MÍT DOST ELÁNU NA TO, ABYCH VŠE PSALA
ZNOVU.

* * * * * * * * * * *
DÍKY DORCE SI TO, CO ZMIZELO Z BLOGU, MŮŽETE PŘEČÍST TADY.

22 komentářů:

  1. Dorko, je toho bohužel jen půlka. Nevím, co se děje s blogem, ale něco je někde špatně.

    OdpovědětVymazat
  2. [2]: Jelikož jsem prominent, stihla jsem článek ještě celý (to zmizelo tedy až po několika min.), mám ho otevřený v Opeře a z Firefoxu píšu koment...

    OdpovědětVymazat
  3. [3]: Tak to máš obrovské štěstí, protože mě úplně zmizel. Nevím, zda budu mít chut' to psát znovu.

    OdpovědětVymazat
  4. Dej mi mail - pošlu ti to, teď to tady stahuju a ukládám.

    OdpovědětVymazat
  5. Ali, je mi líto, že se ti toto děje. I jinde si lidi stěžují. Já preventivně raději pleju a sázím, abych nepřišla k článkové úhoně. Jsem dnes jako přeražená a to jsem nestačila obejít všechny hluchavky. I ty v zahradě slil liják, který mě odehnal k "Prostřeno". Zítra už budu jen sázet a ve středu asi vyjedu na výlet autobusem do vzdáleného města, kde dostanu recept a pojedu za pár minut zpět. Tam si odpočinu.

    OdpovědětVymazat
  6. Nebo vlastně spíš přes prohlížeč stáhnout celý soubor - pak si to můžeš po částech nakopírovat. Co ty na to?

    OdpovědětVymazat
  7. [5]: To bys byla hodná a vytrhla mi trn z paty.   email: signoraa@seznam.cz

    OdpovědětVymazat
  8. [7]: Přiznám se, že nejsem moc zdatná, co se techniky a hlavně té počítačové týče, takže budu vděčná za cokoliv. Stačil by asi jen text, fotky můžu pak vložit sama.

    OdpovědětVymazat
  9. [10]: Tak pro ty problémy se zasláním, ti to tedy raději dám do Wordu. Vydrž.

    OdpovědětVymazat
  10. [11]: Máš můj obrovský dík, povedlo se.

    OdpovědětVymazat
  11. Akácie vypadá moc hezky. A je to dobře nafocené.

    OdpovědětVymazat
  12. Zajímavé, kolik je tam květů, ze vzdáleného pohledu to vypadá jako vyprahlá, neúrodná planina.

    OdpovědětVymazat
  13. Tak tuto část mm přečtenou a jdu na druhou. Moc se mi kromě ostatních  záběrů líbil ten Čertkus, připadá mi jako fraktál.

    OdpovědětVymazat
  14. [13]: Akácie je úžasná a já děkuji za pochvalu.

    OdpovědětVymazat
  15. [17]: Ten paradox se mi líbí! Už se těším na ten důchod! (Pokud se ho někdy vůbec dožiju).   

    OdpovědětVymazat
  16. Ta akácie je bomba zdálky není vůbec vidět, že by tam něco rostlo, natož kvetlo

    OdpovědětVymazat
  17. [18]: Má to své výhody, ale i určitá omezení. Šla jsem přesně v den, kdy mi vznikl nárok a nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala. Muž se odchodu do důchodu bránil, ale zvykl si velice rychle. Než šel, tak tvrdil, že důchod je "konečná". Ne, není, je to jen další etapa života a pokud je to jen trochu možné, měla by se prožívat naplno.

    OdpovědětVymazat
  18. Maruška-Fukčarinka25. května 2017 v 0:27

    [20]: Alenko, měla bych reagovat na článek, ale dávám ti za pravdu.S odhodem do důchodu jsem to měla trochu jiné, ale nelituji - je to opravdu další etapa života. Záleží na každém jak jej prožije.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤