Ulice

Ne, neděste se, nebudu psát o známém seriálu TV Nova. Na to jsou jiní odborníci.

Budu psát o té naší ulici.

Přistěhovala jsem se do ní v roce 1974. Přiznám se, že jsem si tu od samého začátku připadala mnohem víc na venkově než tam u nás doma. Vilky, občas dvojdomky, sem tam procovská vila. Pro holku z činžáku to byla změna. A ač v Praze, naše ulice (ale i ty okolní) mi evokovaly venkov.

To, co je dnes naprosto běžné, bylo v roce 1974 naprosto nemyslitelné.

Maminka mého manžela byla však moderní žena, která měla dlouholetou kamarádku ve Vídni a tam se už nikdo v těch letech nikterak nepozastavoval nad tím, když spolu bydleli dva nesezdaní lidé. Dodnes jsem jí za to vděčná. Byla to ona, díky níž jsme se poznali natolik, že jsme do manželství vstupovali nejen připraveni, ale i rozhodnuti, že spolu chceme opravdu být. Díky společnému soužití jsme znali nejen své klady, ale i nedostatky, či zlozvyky.

Soužití dvou svobodných lidí však přinášelo svá úskalí. To, že se manželovi rodiče stali terčem pomluv a drbů, házela maminka za hlavu a pronášela větu "Psi vyjí, karavana jde dál".

Já byla vychována v tom, abych zdravila starší lidi. Tak jsem zdravila, ale část obyvatel ulice, pro upřesnění sbor místních bab, mé pozdravení okázala ignorovala. "Třeba se přeslechly", napadalo mě. Zkusila jsem to podruhé, potřetí .... a pak už jsem kolem procházela se sklopenou hlavou. Bylo mi jasné, že klan místních drben mi opět vypere prádlo.

Po mém nastěhování mi bylo sděleno, s kým rodina mluví a s kým ne. "Tyhle nezdrav, s těma už deset let (dvacet, od začátku) nemluvíme." Nechápala jsem ty zvláštní "nevztahy" mezi lidmi. Jsem extrovert, mám lidi ráda, takže jsem občas pozdravila i někoho, koho jsem asi zdravit neměla. Pobytem tady v naší ulici jsem vypozorovala, že to nezdravení se a ignorování sousedů patří k jejímu koloritu. Tihle nemluvili s tamtěmi, další si i škodili

V roce 1975 jsme se vzali a já, několik dní po svatbě, jsem šla z práce, tak jako pokaždé naší ulicí. Přicházela jsem k chumlu drben, které stály na svém obyvklém místě a sklopila hlavu. Když jsem procházela kolem nich, ozvalo se z hloučku: "Dobrý den, mladá paní, tak jsme slyšely, že byla svatba." "To jste slyšely dobře." Pokračovala jsem ve své cestě k domovu a myslela si něco o pokrytcích.

Druhý den jsem zkusmo pozdravila a sbor místních bab mě odpověděl. A ejhle! Stačí kroužek na prstu a už nejsem "ta kurva, co bydlí u H....ů", či něco jiného, kým jsem byla až do minulého týdne.

O obyvatelích ulice jsem si nedělala příliš velké iluze. Výjimkou byla moje báječná kolegyně z práce s jejíž dcerou jsme se hned spřátelily.

Po narození dětí jsem navázala několik kamarádství, která jsem si pro sebe nazvala "kočárkové známosti". Během mateřské, kdy jsem byla doma, jsem poznávala obyvatele naší ulice stále víc a snažila se "rozklíčovat" ty podivně pokřivené vztahy. Do něčeho mě zasvětila manželova maminka, další mi objasnily kamarádky:

"Tihle spolu nemluví už třetí generaci, protože jeden udal za války toho druhého, že poslouchá Londýn."

"To máš těžké, tihle nemůžou mít děti, tak jim vadí dětský křik z vedlejší zahrady."

"Tihle záviděj sousedům lepší auto (motorku, kolo, nádobí.....)."

"Jo tihle? No tak těm sousedé před lety otrhali broskve, které visely přes plot."

"Jo, tenhle udal souseda, že stavěl z ukradeného materiálu."

"Vadí jim, že každej rok seženou příslib a můžou jet do Jugošky, protože oni jezdí jen na Lipno."

"Támhleti v tom dvojdomku jsou příbuzní, ale proč spolu nemluví, to nikdo netuší."

Opravdu pokřivené vztahy, závist a nenávist.

Vzpomínala jsem na domov, kde jsem s něčím podobným nesetkala. Ne, ani tady nebyli lidé jako beránci, i tady se dokázali pohádat. Ale aby tu byla mnohaletá zášt', přenášená z generace na generaci, to jsem opravdu nezažila.

Nemluvení a intriky se samozřejmě nevyhnuly ani naší rodině. O tom, co jsem způsobila svým "svobodným pobytem", jsem se už zmínila. Sousedka obvinila mého tchána, že "vyfoukl" zlepšovák jejímu manželovi. Dalším vadil náš pes, který štěkal. Soused udal manžela, že zaparkoval "služební multikáru" v ulici. Po příjezdu policie muž prokazoval, že má povoleno jezdit s ní domů, protože na Bělohorské před firmou není pro ní parkovací místo. Někdo z dalších nás udal, že máme před domem složenou fůru písku a že jsme nepožádali o zábor veřejného prostranství. Písek nám bohužel složili o dvě hodiny dříve, než bylo dohodnuto. No a o babě, která je sama o sobě zlo a která mě přesvědčila, abych pokácela strom, aby nás následně udala, jsem už psala. V podstatě je ted' ona jediným člověkem, se kterým v té naší nenávistné ulici opravdu nemluvím. A nejsem sama!

A proč jsem se rozhodla psát o naší ulici?

Dnes je to přesně měsíc, kdy měla začít její rekonstrukce. Tedy - ona v podstatě začala.

Ulicí obcházel inženýr z úřadu městské části a lidem vysvětloval, jak bude ulice vypadat. Místo stávajícího tankodromu s propadlými chodníky a záplatami po plynofikaci, elektrofikaci a dalších kopáních se z naší ulice stane obytná zóna se zámkovou dlažbou a malými záhonky u plotů. Hlavně bude uděláno její odvodnění žlabem v dlažbě, aby tu po každém dešti nezůstávaly na několika místech obrovské louže vody.

Pak v pondělí přijely stavební stroje, bagr vytáhl ze země prvních šest obrubníků a .... do ulice vjelo auto bývalého obyvatele a současně také bývalého politika. Skryta za záclonou jsem pozorovala to divadlo, které se odehrávalo. Řev, gestikulace, krčení ramen připravených dělníků, nechápavé kroucení hlavou. Vedle na balkóně stála sousední baba, která řvala jako na lesy, v brance naproti visel na berlích otec zmíněného politika. Ulicí běhal rozběsněný politik a mával rukama. Kdyby měl místo nich křídla, na sto procent by létal. Po třech hodinách bagr vrátil obrubníky k místu, kde je vytáhl, zhruba dvacet lidí, připravených pracovat odešlo a na závěr odjelo auto s kontejnerem na stavební sut'. Jen baba na balkoně a starý pán v brance zůstali a pokračovali v invektivách.

Druhý den jsem pracovala s manželem a malým Jiříčkem na zahradě. Přišel znovu pan inženýr z úřadu a podával mi pozvánku na veřejné projednání. Chvíli jsem se s ním bavila a pak se ho zeptala, zda máme také přijít, když s rekonstrukcí souhlasíme. "To bych byl moc rád, je potřeba, aby si tam lidé vyříkali všechno."

Příští týden byla schůze. Všichni jsme měli možnost prohlédnout si plány, jak by měla naše ulice vypadat. Vyslechli jsme si zástupce městské části, poslechli jsme si architekta a dopravní policistku, která vysvětlila, kde se může a kde nesmí parkovat.

A pak vystoupil bývalý politik, který stavbu před týdnem svým řevem zastavil. Plamenným hlasem citoval nějaký starý článek a trval na tom, aby se ulice nechala v původním stavu a jen se opravila. Bylo mu vysvětleno a nejen jemu, že ulice, která vznikla před více než osmdesáti lety už neodpovídá předpisům, nevyhovuje šířka chodníků a
obytná zóna je v podstatě jediným řešením. Lidé vznášeli námitky a připomínky, jiní s rekonstrukcí souhlasili. Ti nesouhlasící hájili své zájmy a vadilo jim, že bude menší počet parkovacích míst, dalším vadilo, že se jim bude hůř vyjíždět z garáže, když bude vedle parkovací místo, jiní nesouhlasili jen tak tiše. S kamarádkou a našimi manželi jsme přemýšleli proč? Já pronesla, že se asi bojí, aby jim po rekonstrukci ulice nezaslepili roury na vodu, kterými mají odvodněné střechy a pozemky. "To asi bude ono! Jinak to fakt nechápu", řekla sousedka.

Dva dny po schůzi jsme byli mužem na velkém nákupu a u vedlejší pokladny byla jedna ze sousedek. Starší paní, lékařka, která k našemu překvapení patřila také k těm, kteří nechtějí novou ulici. Nabídla jsem se, že jí domů vezmeme autem, pokud bude chtít. Musela by se trmácet s taškou na kolečkách tramvají a pak kus pěšky. Ráda souhlasila. V autě se zeptala, co říkáme na tu ulici. "My jsme rádi, vždyt' ta ulice vypadá hrozně. Už je na čase, aby se s ní něco udělalo." Smutně pokývala hlavou a pak se nás zeptala, jak máme vyřešenou svodovou vodu. Muž jí vysvětlil, že jižní strana je svedena okapem do přepouštěcí nádrže a odtud je pak odváděna do kanalizace a ta severní je od jara do podzimu vedena do sudu a v zimě je přes pozemek vedena do příkopu u Karlovarské. Opět se smutně podívala a pak si povzdechla. Když vystupovala, poděkovala za svezení. Podívala jsem se k jejich plotu a bylo mi jasné, proč se zařadila mezi protestující. Roura na vodu je vyústěna do ulice.

V té naší nenávistné ulici došlo ke změně.

Začali se spolu bavit ti, kteří si po několik generací nemohli přijít na jméno a kteří se ignorovali. Ti, kteří před lety zmlátili místního udavače, se s ním ted' radí co a jak. Jakoby obyvatelé byli vhozeni do pomyslného pytlíku, tam zamícháni a vysypáni na jiné pozice.

Ulice se rozdělila. Na jako dlouho? Nebo už trvale?

V pondělí nám byl vhozen do schránky lístek s razítkem z úřadu městské části. Rekonstrukce bude opakovaně zahájena v pondělí 11. května. Včera jsem zaregistrovala dopravní značení, které zakazuje vjezd na místo stavby.

Doufám ve tři věci - tou první je, že se změna na obytnou zónu opravdu uskuteční a že se zlepší životní prostředí, tou druhou je, že kverulantům protestujícím proti stavbě dojde, že nová, rovná a hlavně odvodněná ulice je lepším místem pro život a že se konečně přestanou hádat a obcházet domy s peticemi pro a proti a tou třetí je: Doufám, že nebude zase přerušen telefonní kabel, který je veden chodníkem, u kterého už před měsícem byly vyndány obrubníky. To bych byla zase bez internetu.

Děkuji všem za případné komentáře a za to, že na mně nezapomínáte. Nebyla jsem tu kvůli poruše linky, kterou vystřídala nemoc, po které ještě nejsem úplně v pořádku. Ale už od pondělí funguju. Jde to sice pomalu, ale nikam nespěchám.

Nevím, kdy se sem zase dostanu. Za chvíli pojedu do Košíř, pak s Emou na balet a večer převezmu holky, které budeme mít až do neděle. Jejich rodiče se účastní "Bitvy národů" na Petříně. Zet' bojuje, dcera se akreditovala a je tam s ním. Podivný sport, ve kterém jde podle mně někdy i tak trochu o život.