Pan Droždí a rybízový koláč

Dovolte, abych se představil.

Jsem Pan Droždí.

Ne, nesmějte se, každý se přeci nějak jmenuje.

Já dostal jméno Pan Droždí a daly mi ho dvě cácorky Sára a Ema, které tráví prázdninové dny u babičky na Bílé Hoře. Už ani nevím, která z nich to byla, ale nasmály se u toho obě i s babičkou.

Ale přiznejme si, to jméno je přeci jen trochu směšné.

"Babí, zase ti ten ptáček žere rybíz", ozvalo se z koutu zahrady.

"A jak se ten ptáček jmenuje?"

"Je to drozd."

"Cožéééééé?"

"Drozd zpěvný, tedy spíš ještě drozdík, protože má krátká brka na ocasu."

"Cože? Droždí?"

"Ne, drozdík."

Babička se rozesmála a vzpoměla si, jak loni, mladší z cácorek Ema, při prohlížení obrázků v dětské encyklopedii, zavolala:

"Jé, tuhle rybu já znám, to je paštika."

Chudák štika, ke svému jménu přišla podobně, tak jako já k tomu svému.

Jsem prostě Pan Droždí.

Dokonce už i babička mě tak oslovuje.

V týdnu jsem nebyl jen na tom lahodném rybízu, ale pokoušel jsem se sebrat nějaký hmyz, či vydolovat žížalu ze záhonu s růžemi. Babička Alena ty růže večer postříkala nějakým prevítem, který sice růžím svědčí, ale nám ptáčkům?

Viděla mě, jak se v záhonku lopotím a křikla: "Nežer to ty blbče, bude ti zle." Holčičky se rozesmály a soused na druhé straně ulice zvedl významně obočí a asi přemýšlel nad tím, proč babička tak ošklivě mluví s cácorkami. Mne, Pana Droždí, si určitě nevšiml.

Na zahradě se mi moc líbí, babičky a dvou cácorek se vůbec nebojím, protože vím, že mi neublíží. Babičce občas zapózuji, aby si mě mohla vyfotit.

Dokonce mě ani neodhání z rybízu, prý je ho letos hodně.

Sice keř po mém hodování vypadá takhle, ale babičce to zjevně nevadí. Rybízu je letos spousta a já už se těším na to, až dozraje i ten, který je za plotem u sousedů.

Ale trochu se na ní přeci jen zlobím. Zakázala mi jedno ovoce, na které jsem se opravdu moc těšil. Borůvky se začaly modrat a já už se moc těšil na to, jak si na nich budu pochutnávat. Přeci jen ten rybíz se trochu přejí.

Představte si, že na borůvky a nad ně navěsila nějaké takové lesklé placičky a ty mě hodně děsí. Borůvky jsou pro mě zakázaným ovocem. To už tam rovnou mohla pověsit ceduli "Zákaz vstupu". Ovšem nevím, zda bych si jí přečetl.

Ještě, že nejsou ty placičky nad malinami, tam se mi občas povede nějakou ukořistit, i když .... cácorky bývají rychlejší.

Dny na zahradě a dny prázdnin plynou. Cácorky se cachtají v bazénu, malují si a zaměstnávají babičku Alenu tolik, že nemá na spoustu věcí vůbec čas. Stíhá toho sice dost, ale aby si sedla večer k počítači, to už se jí několik večerů nepodařilo. Asi to bude tím, že cácorky spí v místnosti, kde má babička počítač.

Když jsem nedávno hodoval na rybízu, všiml jsem si, že babička si něco v altánu zapisuje do sešitu. Možná si zaznamenává postřehy z Itálie. Sice jsem seděl blízko, ale písmenka byla tak malá, že jsem je na tu dálku nemohl přečíst.

Tento víkend má babička hlídací volno, tak dohání to, k čemu se v poslední době nedostala. Viděl jsem, jak se dnes celé odpoledne věnovala svým kytičkám a plela záhonky. Po dlouhé době si sedla ke klávesnici počítače a omlouvá se, že zanedbává své blogové kamarády.

Tuhle jsem si všiml, že si na zahradu přinesla něco velikého bílého. Přihopkal jsem blíž a přemýšlel, co to může být. Nic kloudného jsem nevymyslel. Babička Alena si povídala s cácorkami a s tím velkým, bílým něčím, stále něco kutila. Pak odpoledne, když se vrátil domů dědeček, zjistil jsem, že babička šije stříšku k altánku. Cácorky byly střídavě v bazénku, či na dece pod deštníkem a babička s dědečkem zkoušeli tu bílou stříšku, jak bude k altánku pasovat. Seděl jsem na rybízu a poslouchal, co si spolu povídají. A pak jsem to zjistil. Babička bude mít narozeniny, přijde víc lidí a kdyby náhodou pršelo, budou se před deštěm schovávat tak, jako se schovávám i já.

Včera večer jsem zapoměl na ty lesklé placičky. Slétl jsem na plot, díval se na modré zrající borůvky a hledal správnou větvičku, ze které bych mohl hodovat. Foukl vítr. Fuj, to jsem se lekl. Málem jsem spadl z plotu. Cácorky se živily rybízovým koláčem a smály se mi. To se mi vůbec nelíbilo. Navíc se mi ještě smála babička s dědou a návštěva, která seděla u nich v altánku. Dokonce jsem zaslechl i něco o drzých drozdech. Zakázané ovoce a ještě smích! Urazil jsem se a letěl jsem k sousedům. Seděl jsem na skleníku a všechno, všecičko, jsem jim tam vyzpíval. Pak jsem se vrátil zpátky a sedl si na rybíz. Když ho můžou jíst oni, dám si ho taky.

Rybíz všem chutnal a návštěva se ptala na recept. Babička ho diktovala a já jsem si ho poslechl. Měl jsem trochu, obavu, zda do koláče také nepatří droždí. Co kdyby se někdo spletl? Mé obavy se rozplynuly, nikdo mě neohrozí, droždí v koláči není. Ted' ještě vymyslet, jak se dostat na ty borůvky. Na ty zakázané borůvky!

Než to všechno vymyslím, podělím se tu o recept:

50 dkg polohrubé mouky

25 dkg tuku (Hera, máslo)

2 celá vejce

20 dkg cukru

špetka soli

celý prášek do pečiva

5- 6 lžic cukru a hrubé mouky na žmolenku

Všechny sypké ingredience se smíchají v míse, přidá se změklý tuk a vejce a vypracuje se těsto.

Do vymazaného a hrubou moukou vysypaného pekáče se pak z větší části těsta udělá vanička, do které se
dá rybíz. Do zbylého těsta se přidá hrubá mouka a cukr, udělá se žmolenka a tím se ovoce posype.

Babička potom ještě návštěvě prozradila, že tento koláč dělá s jakýmkoliv ovocem, které právě na zahradě uzraje. Lahodný je s meruňkami, jablky či ostružinami.

Ale ty zakázané borůvky nezmínila. Já na to však ale přijdu, jak se k nim dostat. Jsem přeci chytrý, mazaný a hlavně - jsem Pan Droždí.