Dvanáctá cesta do Itálie

Už týden jsem doma, už týden vzpomínám na krásných 24 dnů, které jsme prožili během našeho putování za létem. Léto jsme našli na jihu a poradili mu, kudy se má vydat, aby u nás už konečně přestalo pršet a vysvitlo slunce.

Od svého návratu jsem stihla pouze stáhnout fotky, vyprat několik praček prádla a vytrhat ten největší plevel na zahradě. Ema marodila a já si v pondělí po návratu dojela do Košíř pro Sáru, aby se alespoň dostala na chviličku ven. Původní záměr byl, že jí večer přivezu zpátky, ale zůstala u nás čtyři dny. V její přítomnosti šlo vše stranou, veškeré mé plány skončily v "propadlišti dějin". Nelituju toho, užila jsem si vnučku denně 24 hodin. Jak dlouho to ještě bude? Za pár roků už babička s dědou (staří dinosauři), třeba nebudou už tak atraktivní. Počítač jsem zapínala, aby se holky viděly přes Skype. Ema se těšila, až bude zdravá, že bude také "bydlet" jako Sára na Bílé Hoře. Ve čtvrtek paní doktorka naznala, že Ema už je celkem v pořádku, jen je nutné dobrat antibiotika. Mladí odjeli alespoň na polovinu plánované dovolené a náš dům utichl.

A já ve čtvrtek večer konečně zasedla k počítači a začala psát tento článek.

Kdy ho dokončím? Nevím, jen každý den tak trochu poupravuji první větu.

Už čtyři, pět, šest ........ týden jsem doma.

Do Itálie jsme se letos s manželem vydali už po dvanácté. Je to téměř neuvěřitelné, ale je to tak. Dalo by se to napsat i tak, že už jsme v Itálii pobyli více než půl roku. Tedy - pokud bychom čas, který jsme tam trávili, sečetli.

A stále je co objevovat.

Tento rok jsme se vypravili o týden dříve, než obvykle.

Ubytování v nejvýchodnějším italském městě Otrantu jsme si zajistili už počátkem ledna, kdy jsme využili předsezónních cen a slevy za věrnost cestovní kanceláři, na kterou se již několik roků s důvěrou obracíme.

Otranto nás okouzlilo už v minulém roce, kdy jsme ho dvakrát navštívili.

Balení tentokrát proběhlo v klidu, spíš by se dalo říct, že jsem tak činila "levou zadní". Doháněla jsem práci na zahradě a skluz, který způsobilo hnusné počasí letošního jara. Stejně jsem nic nedodělala a spousta mých výpěstků zůstala nezasazena. Přitom jsem hlídala holčičky a navic jsem si usmyslela, že si do Itálie ušiju nové šaty. Nevím proč? Ema, která je malá parádnice, chtěla také nové šaty. Tak jsem ušila šaty i pro Emu.

Můj muž hřešil na to, že jsem v důchodu a tudíž budu mít spoustu času na to, abych vše připravila. Jeho hlavní prioritou bylo, aby si zajistil připojení na internet v Itálii. Když jsem si na toto téma postěžovala dceři, usmála se a pronesla: "Jsou všichni stejný. My když jeli loni do Chorvatska, musela jsem taky všechno připravit a zabalit. No a náš tatínek si pouze někde sehnal fot'ák na focení pod vodou."

Je to fakt, jsou všichni stejný!

Tašky byly zabaleny a společně se stanem na nocleh po cestě tam i zpátky, čekaly na chodbě. Já si odškrtávala položky podle seznamu a když jsem nabyla dojmu, že vše máme, požádala jsem manžela, zda by mohl tašky odnést do auta.

V pátek 7. června jsem přendala věci z ledničky do malé cestovní a krátce před sedmou hodinou ranní jsme vyjeli.

Klasicky po naší už tolikrát projeté trase.

Měla jsem trochu obavy, protože mi ve čtvrtek psala kamarádka, která žije v Bavorsku, že je spousta silnic a dokonce i dálnice kvůli povodním uzavřená. Na internetu jsem proto hledala a našla, že na naší trase je snad jen problém na Brenneru. ADAC před cestou tudy dokonce varoval.

Před Plzní jsem v autě nahlas přemýšlela, co jsem zapoměla.

"Nevzala jsem si stativ."

"Nebudeš ho potřebovat", ucedil můj muž. Mýlil se. Fotila jsem měsíc v úplňku, fotila jsem vzdálené albánské hory, které byly přes moře vidět, fotila jsem lodě, které proplouvaly Otrantským kanálem. Stativ by se hodil.

"Zapoměla jsem trekové hole."

"A kde jsou?"

"Visí na věšáku vedle stativu."

"Salento je rovina, nebudeme je potřebovat." Opět se mýlil. Na Lago Alimini, v bauxitovém dole, kde je kouzelné jezírko a na mnoha dalších místech, by se hole hodily.

"Zapoměla jsem vzít průvodce."

Podíval se na mě a pak pronesl: "No, to není dobrý, ten by se hodil, ale vracet se nebudeme." Tentokrát měl pravdu. Průvodců vlastníme několik, včetně Baedekra. Mnohokrát jsem si vzpoměla, jak by se nám hodily jakékoliv informace o místech, které jsme během pobytu navštívili.

Z Rozvadova jsem poslala SMS svým potomkům a sestře s tím, že překračujeme hranice.

Důsledky povodní byly patrné už od křížení německých dálnic A6 a A93. Naab, který bývá v těchto místech jen trochu větším potokem, byl rozlitý podél dálnice. Louky a pole kolem A93 byly v mnoha případech pod vodou.

V Regensburgu jsme "překročili" hodně rozvodněný Dunaj. Vzpoměla jsem si na procházku po jeho břehu před pár roky a na značky, které poukazovaly na povodně, které se Regensburgem prohnaly. Možná ta letošní značka bude hodně vysoko.

Z Mnichova jsme tak jako tradičně pokračovali na Garmisch-Partenkirchen a já si všimla, že je letos mnohem víc sněhu, než v minulých letech. Upozornila jsem na to manžela a ten jen stroze odpověděl, že jedeme letos dřív.

Skrz čelní okno jsem si novým fot'ákem fotila zasněžené alpské vrcholy. Vrchol Zugspitze byl chvílemi v mracích.

Starý a oblíbený fot'ák jsem měla položený v květnu na stole u dětského hřiště a Ema, která se přišla napít, omylem zavadila o popruh, který visel dolů. Mohla jsem si za to sama. Když jsem fot'ák zvedala ze země, bylo mi jasné, že bude muset do opravy. Pak později, když jsem zjistila, kolik by oprava stála, domlouvala jsem si s dcerou zapůjčení fot'áku na dovolenou. "Za ty peníze, který bude stát oprava, bude lepší koupit novej", pronesl můj muž a dodal, že bych ho pak ale neměla nechat válet v dosahu našich zlatíček. Zvolila jsem stejnou značku a v podstatě stejný aparát, jako byl ten rozbitý. Je jen o několik "generací" dokonalejší a musím přiznat, že se s ním stále učím.

V Ga-Pa jsme poobědvali a pokračovali na Seefeld a přes Zirl do Innsbrucku. A já cestou opět fotila tu spoustu sněhu kolem nás. Dokonce mi manžel na dvou místech zastavil, abych tu krásu hor mohla zdokumentovat.

Při výjezdu na Bergiesel jsem z okénka auta fotila Innsbruck, respektive hory nad ním. Před několika lety jsme byli v tomto městě začátkem dubna, ale nepamatuji se, že by hory byly tak krásně pocukrované.

Jako už několikrát jsme chtěli projet údolím řeky Sill a průsmykem na Brenner. Hlavním důvodem bylo natankování nafty do auta, protože mimo dálnici jsou ceny mnohem nižší. Sjeli jsme z Bergieselu a ejhle! Dopravní značky se zákazem vjezdu a navíc policista, který řídil dopravu, nás nasměroval na dálnici. Poplatek za průjezd Brennerským průsmykem byl zvýšen o 50 centů, změna proběhla určitě nedávno. Jednak tuto informaci nezaznamenal ani ÚAMK a navíc nová cena byla jen na papíře, který byl přilepen na "výběrčí budce."

Sníh v Brennerském průsmyku

Takže jsme tankovali na dálnici a můj muž podrážděně vrčel. "To kdybych věděl, tak jsem natankoval dole v Innsbrucku." To ještě netušil, jaké ceny za pohonné hmoty nás čekají v Itálii.

Tak jako tradičně jsme jeli po A22 Jižním Tyrolskem a Dolomity. Ideální byla i teplota pro cestování, která nepřekročila za celý den 23°C. Pak Pádská nížina a já si všimla hodně zajímavé věci. Pěstuje se tu totiž rýže. Vím o jejím pěstování v oblasti kolem Sibari v Kalábrii, ale tady jsem to viděla poprvé. V Pádu bylo neobvykle hodně vody, je vidět, že i v této oblasti vydatně pršelo.
Mosty, které v minulém roce poškodilo zemětřesení a kvůli kterým byla tehdy doprava svedena do jednoho pruhu, byly opravené a zpevněné.

Z A22 jsme sjeli na A1 a cesta probíhala v naprosté pohodě. Vzpomínala jsem, jak jsme se minulý rok prokousávali téměř dvě hodiny Bologní, než se nám podařilo najet na A14. Tentokrát býl průjezd Bologní, až na pár krátkých zastávek, téměř plynulý. Malé problémy pak byly u Imoly, kdy se dálnice několikrát a podle mě bez jakékoliv zjevné příčiny, zastavila.

Rozhodli jsme se, že pojedeme zhruba do půl osmé, pak dálnici opustíme a najdeme si nějaký nocleh. U sjezdu Cattolica jsem si vzpoměla na minuloroční hledání noclehu. Tak tady raději ne!

Z dálnice jsme sjeli v Marottě a po krátké době jsme v Cesanu narazili na první autokemp.

Může člověk někdy udělat stejnou chybu? Určitě ano.

A my jí udělali.

Manžela jsem poté, co před kempem zastavil, upozornila, že hned vedle vede železniční trat'.

"Pamatuješ, jak jsme v Riccione před lety prohlašovali, že jen pitomec si může postavit stan na nádraží?"

"Snad to nebude tak hrozný."

Šli jsme se zeptat na možnost noclehu. Milá paní, která měla na tričku vizitku se jménem Luisa nám ukázala ceník, kolik by jedna noc stála a pak řekla, at' si jdeme kemp projít a vybereme si piazzolu, což je místo určené pro stan či karavan. Pak jí máme říci její číslo. Vybrali jsme si hned druhou, na kterou jsme narazili. na vedlejší stál podobně velký stan, jako vozíme my. Vrátili jsme se a já Luise nahlásila číslo piazzoly a zeptala se jí, v kolik ráno můžeme zaplatit. Usmála se a řekla, že pokladna je otevřená od osmi, ale když přijdeme později, nic se neděje. Ještě nám řekla, že voda je "no carabile" a naznačila nám, že po jejím požití bychom mohli mít poněkud zrychlený metabolismus.

Manžel zaparkoval auto, vyndali jsme stan a židličky a já se dívala na projíždějící nákladní vlak, který byl naložen osobními auty a nebral konce. A hlavně jsem poslouchala ten příšerný hluk!

"Hele, nepodíváme se po nějakém jiném místě?"

"Ne, to vydržíme." No dobře, pomyslela jsem si, já se jen vezu.

Muž se na mě zahleděl a pronesl: "Podívej, tyhle tady kolem nás jsou tu na dovolený a když to tu vydržej oni, tak my tu jednu noc taky zvládnem."

Po druhé koleji kolem prosvištělo pendolíno. Během chvilky projel vlak plný traktorů, další vezl dodávky a mezi tím oběma směry projížděly osobní a rychlé vlaky. Nákladní vlaky, nebrající konců, jezdily neustále. Zřejmě v Anconě vykládali nákladní lod'.

Stan byl postavený, vytáhla jsem z ledničky bagety, které jsem doma připravila a pivo. Seděli jsme, večeřeli a dívali se na projíždějící vlaky.

"Dal bych si kafe", pronesl můj muž.

"Já jsem zapoměla doma tu flašku s vodou, ale dojdu jí koupit."

"Jdu s tebou a kafe si dáme v hospodě." Když jsme dorazili k baru v kempu, začínal fotbal. Hráli jsme my s Itálií. Pán v baru se zeptal, zda nejsme Němci. Když jsem mu řekla, že jsme Češi, nabídl nám, at' se podíváme na fotbal. Oči všech přihlížejících se otočily naším směrem.

"Tak si sedneme a dáme si to kafe, ne?"

"Dokážeš si představit, co bude, když dáme Talošům góla?", řekl můj muž.

Koupili jsme tedy jeden litr vody za pouhých 1,50 € a odnesli jí ke stanu.

"Chceš uvařit to kafe?"

"Už ani ne."

Vzala jsem si fot'ák a vydali jsme se na procházku k moři. Bylo citelné chladno, na břehu sedělo několik rybářů a obzor se růžověl sluncem zapadajícím do červánků.

Vlaky nebyly slyšet. Manžel zkonstatoval, že si měl vzít bundu jako já, že je mu zima. Ocenila jsem, že jsem se na cestu tentokrát vydala v dlouhých džínách, protože opravdu byla zima. Vrátili jsme se tedy ke stanu. Muž odešel na umývárnu a během chvilky se vrátil s tím, že tam vypadla elektřina a abych tam "vlítla" dokud je ještě trochu vidět. Tak jsem tam tedy "vlítla". Muž mě následoval a pak jsme zalezli do stanu. Nemohla jsem se vůbec zahřát a litovala jsem, že jsem se namočila. Deka vůbec nehřála. Když už se mi téměř podařilo zabrat, probral mě vlak. Vydržela jsem se klepat zimou asi dvě hodiny a pak jsem si všimla, že muž také nespí.

"Hele, kam jsi zabalila ty veliký plážový osušky, mě je hrozná zima."

Vylezli jsme ze stanu a já mužovi řekla, ve které tašce jsou. Samozřejmě, byla až vzadu. Klepajíc se zimou, jsme hrabali v tašce a z jejího dna "lovili" to největší - osušky.

Nevím, kdy se mi podařilo konečně usnout, ale probudila jsem se s hrůzou, že na náš dům padá letadlo. Není se čemu divit, na letišti v Ruzyni se opravuje hlavní dráha a od půlky května přes náš dům startují a přistávají letadla mnohdy v jeden a půl minutových intervalech. Pro milovníky letadel je ted' naše zahrada ideálním místem. A pak mi to do
šlo. Nejsem doma, jsem ve stanu. Není to padající letadlo, ten příšerný zvuk je vlak! Po zbytek noci jsem si při blížícím se hluku cpala do uší palce. V jeden moment jsem dokonce zvažovala možnost, že si otevřu auto a sklopím si sedačku, čímž eliminuju zimu a hluk od vlaků. Lenost znovu vstát a lézt ze stanu zvítězila. Moc jsem toho nenaspala a muž ráno přiznal, že on také ne.

Zopakovali jsme stejnou chybu, jako před lety v Riccione, protože jen totální pitomec (možno nahradit výrazem debil) si znovu postaví stan na nádraží!

Sobotní ráno bylo prosluněné.

Než jsem se vrátila z umývárny, manžel stihl zbourat a zabalit stan. A přitom ví, že si místa našich noclehlů pravidelně dokumentuji. :-D Tak jsem si vyfotila jen rozhrabané auto.

Džíny jsem složila do tašky a navlékla si sukni. Jedeme přece jižním směrem, bude tam tepleji. Na recepci kempu jsme zaplatili za pobyt, rozloučili se s paní Luisou a po pobřežní SS16 jsme vyrazili na jih.

V Senigallii jsme natankovali, přeci jen ceny mimo dálnici jsou o něco málo příjemnější, než na ní. Na dálnici A14 jsme se vrátili v Anconě.

Všimla jsem si, že na vrcholcích Apenin také ještě leží sníh. Nebylo se čemu divit, že nám byla v noci zima. Opět jsem zkusila skrz čelní sklo, přizdobené hmyzem, fotografovat zasněžené vrcholky v dálce. Míjeli jsme známá místa, kolem nichž jsme už tolikrát jeli. Tak jako pokaždé jsem se kochala nádherou rozkvetlých oleandrů, lemujících dálnici.

V Bari jsme z dálnice sjeli a pokračovali po "podpatku" směreme na Brindisi, Lecce až do cíle cesty - Otranta. Z minulého roku jsme si vzpoměli, že za Bari byly, oproti jiným místům, levné pohonné hmoty. Využili jsme toho a natankovali plnou nádrž.

Při průjezdu Lecce jsem poslala SMS, abych sdělila, v kolik hodin budeme na místě. Obratem mi přišla další, že už o nás vědí a budou na nás čekat.

Cestu do Otranta jsme měli z minulého roku "najetou", ale ouha. Silnice je ve výstavbě a my projížděli labyrintem objížděk a podle slunce jsme se několikrát vraceli. Tak s tím jsme nepočítali a bylo nám jasné, že přijedeme o něco málo později. Další problém nastal v samotném Otrantu. Plánek, který nám byl zaslán z cestovní kanceláře byl naprosto k ničemu, protože ulice, po které jsme měli přijet, byla jednosměrná, ovšem v opačném směru.

Protože jsem tak trošku pedant, doma jsem si před odjezdem vytiskla z Routerplanneru konec trasy, který jsem si zvětšila. Uličkami jsme se na třetí pokus dostali na Via Punta ke kostelu. Muž tam sice odmítal zajet, protože uprostřed cesty byl zákaz vjezdu, ovšem pod ním bylo od kdy do kdy, takže to ještě šlo. A pak byl konec. Uprostřed Via Punta stály veliké květináče a následovala pěší zóna, spíš zónička. "Zajdeme tam pěšky", rozhodl manžel. Před rezidencí parkoval Smart, z něj vystoupila sympatická paní a ptala se na naše jméno. Italové písmeno "H" nevyslovují, ale na to jsme si už zvykli. Když jsme jí potvrdili, že to jsme opravdu my, ptala se, kde máme auto. "U kostela a dál to nejde." Řekla nám, at' se ke kostelu vrátíme, že tam pro nás z druhé strany přijede a protáhne nás uličkami.

Konečně jsme byli i s autem na místě. Paní otevřela vrata, my vjeli do dvora. Řekla, at' si auto zatím necháme tady na dvoře a až si přestěhujeme své věci, máme si ho zaparkovat v garáži. Odemkla dům, dveře a uvedla nás do bytu, který se stal na tři týdny naším dočasným domovem.

První dojem z ubytování byl fantastický. Došlo mi, že možná koukám s otevřenou pusou. Luxusně zařízený byt, který byl větší, než naše obydlí. Nádherně a zvláštně to uvnitř vonělo. Paní otevřela první dveře a nám se z balkónu naskytl pohled na moře a historické centrum s katedrálou. Pak otevřela druhé, třetí a posléze čtvrté na druhý balkón, který vedl do dvora. Ložnice byla velká jako půlka našeho bytu. Nad postelí visel obraz se čtyřmi andělíčky. Muž se při pohledu na ně usmál a paní nám sdělila, že celý tento objekt patří Vatikánu a jejich agentura jim ho spravuje a v sezóně pronajímá. Vrátili jsme se do obýváku, paní nám potvrdila příjem doplatku za klimatizaci a poplatek za závěrečný úklid. Pak nás požádala, abychom v pondělí přišli do agentury s doklady, kvůli přihlášení a popřála nám příjemný pobyt.

Sedla jsem si na gauč a dívala se průhledem na luxusní kuchyňskou linku. Takovou mít doma. S mužem jsme se shodli, že takhle luxusní ubytování jsme ještě nikdy neměli. Za TOP bydlení jsme pokládali vilku v Toskánsku, ale tohle je ještě lepší.

Vynosili jsme věci z auta, přendali potraviny z malé ledničky do velké lednice. Po obhlídce kuchyně a vybavení jsem zkonstatovala, že je tu nádobí asi pro deset lidí. Uvařila jsem z vody za 1,50 € kávu, sedli jsme si na balkón a dívali se na historické centrum, které nás v minulém roce natolik uchvátilo, že jsme se už tehdy rozhodli v tomto městě pobýt déle.

Ošacení bylo ve skříni, ostatní věci na svém místě a my se rozhodli, že zajdeme do města. Hlavně koupit balenou vodu, protože jsme se zapoměli zeptat, zda voda v rezidenci je vhodná ke konzumaci. Za ty roky víme, že většinou nebývá.

Jako frajerka jsem si navlékla bílé kalhoty a tílko, manžel si vzal krat'asy a košili a vyrazili jsme. Pár kroků ke kostelu, po schodech dolů a byli jsme na pobřežní promenádě. První, čeho jsem si všimla, bylo to, že mnoho lidí má na sobě svetr. Proti nám prošla paní v kožené bundě a to už jsem začínala pocit'ovat chlad. Když jsme potkali další paní v prošívané bundě, by
la nám už pěkná zima. Z delší procházky sešlo. Vlezli jsme do obchodu s potravinami, koupili jsme nějakou zeleninu, vajíčka, pytlík těstovin a balenou vodu. Dvoulitrová lahev za 0,25 €, celý balík za 1,50 €. To je rozdíl - dvanáct litrů proti jednomu z baru - to vše za stejnou cenu. Můj muž rozhodl, že vezmeme celý balík. Cestou zpět mě na zádech "hřál" batoh s potravinami, muž se dřel s 12 litry vody. Jedna lahev by stačila, pro zbytek se mohlo zajet autem. "Nojo, ale myslíš, že pak trefíme zpátky?" Dala jsem manželovi za pravdu a navrhla, že si zítra projdeme trasu pěšky, abychom sem na místo autem trefili. Během pobytu se nám několikrát "zadařilo" ve spleti uliček trochu zabloudit. Až v posledním, třetím týdnu, jsme se autem trefovali už na první pokus.

A pak jsme objevili jednu vadu na dokonalosti ubytování. Sprchový kout byl tak malý a průlez do něj tak úzký, že i můj štíhlý manžel měl problémy, když do něho lezl. A co jsem pak měla říkat já, které příroda nadělila a jsem poněkud prostorově výrazná. Tam i zpět jsem si připadala jakou Houdini, který se obratnými triky dostával ze svého spoutání.

První noc v Otrantu byla chladná, ostatně i několik dalších, které následovaly. Dokonce jsem se několikrát probudila a zkonstatovala, že mi byla zima. Ale to ticho! Jen ráno se ze dvora ozýval zpěv ptáků.

A ty šaty, které jsem si do Itálie ušila?

Při příjezdu jsem je pověsila na ramínko do skříně a po třech týdnech je nenošené zabalila na cestu domů.