Červené Poříčí

Ráda bych Vás pozvala na jeden zámek, který nepatří mezi ty, které jsou často navštěvovány a kde rozhodně nemusíte dlouho čekat na prohlídku. Z jeho historie a i z fotografií se dozvíte, proč vypadá v současné době omšele. I když i tady se začíná blýskat na lepší časy, jak dokládaji dvě následující fotografie. 

Jedná se o zámek Červené Poříčí, který jsme navštívili v srpnu 2018. 

Vstup do zámku - 11. srpen 2018

Vstupní prostor po rekonstrukci 13. července 2020.

Zdroj fotografie: Internet - stránky zámku na Facebooku

Zámek Červené Poříčí je ojedinělou dochovanou ukázkou stavby ve stylu saské renesance. Nachází se ve stejnojmenné obci v okrese Klatovy, na dohled vodního hradu Švihov. 

První zmínka je datována rokem 1318, kdy v těchto místech stávala tvrz a statek, patřící Jaroslavovi z Poříčí. Byl spřízněn s rodem Černínů a Švihovských. Po jeho smrti roku 1352 se zde střídali majitelé, jednu dobu byl majetek připojen k nedalekému Švihovu. V polovině 16. století je Poříčí uváděno jako samostatný statek v majetku vladyky Jindřicha Mladoty z Jelmanic, který roku 1569 prodal majetek Šicům z Drahenic, a ti, po požáru tvrze, nechali roku 1611 na jejím místě postavit renesanční zámek. Díky velké ploše střechy zámku, která svítila do dálky, získal zámek přívlastek „Červené“. Za účast na stavovském povstání ztratil Mikuláš II. Šic z Drahenic dvě třetiny majetku a Poříčí s třinácti vesnicemi koupil v dražbě roku 1623 císařský plukovník Filip Adam z Kronberku. Panství pak neslo označení Korunní Poříčí. Roku 1634 padl Filip Adam v bojích třicetileté války a jeho majetek přešel do rukou jeho syna hraběte Otty z Kronberku. Ten na zámku trvale žil a také zde roku 1692 zemřel bez mužského dědice. Jeho dcery roku 1709 prodaly panství císařskému generálovi Janu Jiřímu z Haubenu. Ten roku 1716 padl v tureckých válkách u Bělehradu a dědičkou se stala jeho dcera Františka, která byla provdána za bavorského šlechtice hraběte Maxmiliána Josefa Thörringa von Jettenbach. Za Thörringů byl zámek naposledy trvale osídlen. Roku 1763 koupil Poříčí bavorský vévoda Klement František, který v této době již vlastnil Zákupy a Kácov. Zámek nechal stavebně upravit, ale už se tu on, ani jeho nástupce trvale nezdržoval. Na základě rozhodnutí Vídeňského kongresu přešlo roku 1803 zákupské vévodství do majetku Habsburků. Bylo určeno pro vnuka císaře Františka I. a syna císaře Napoleona Františka Karla, vévodu zákupského, kterému se v Čechách říkalo Orlík. Po jeho předčasném úmrtí roku 1832 bylo panství v držení toskánského vévody Leopolda II. Ten jen držel do roku 1847. Poté byly ze zámku odvezeny cenné věci a zařízení a stalo se z něj sídlo správy velkostatku. Po vzniku Československa byl zámek zestátněn. Byl předán Ústřednímu ředitelství státních lesů a v jeho správě zůstal, s malými přestávkami, až do roku 1997. V této době došlo ke spoustě necitlivých zásahů do stavby zámku. Potom jej převzal Národní památkový ústav, který zahájil postupnou rekonstrukci.

Roku 2010 byl zámek prohlášen národní kulturní památkou.

Přijměte tedy pozvání na prohlídku:

Strop místnosti, které se říká "Velká tabulnice". 

Je zde k vidění necitlivý zásah do klenby, kdy místnost byla rozdělena na několik menších. 

Najdete zde sochy českých panovníků a bavorských kurfiřtů, 

které byly původně umístěny na zdi, obklopující zámecký park. 

Z původních 56 soch se dochovala polovina. 

I zde je vidět zásah do zdiva a podlahy.

Kaplová místnost. 

Zůstal jen výklenek ve zdi.

Jediným mobiliářem zámku jsou rekonstruovaná kachlová kamna.

Kdo by čekal klasické zámecké prostory s nábytkem a obrazy, bude zklamán.

Ještě jednou kaplová místnost s pozůstatky necitlivých stavebních úprav.

Zámecké komnaty byly rozděleny na byty pro zaměstnance lesního závodu. 

 

Vstup do velkého sálu

Strop velkého sálu, kde byly z části zachovány původní výmalby. 

Byl také rozdělen na byty vybudováním příček. 

Do zdí byly zasekány trámy a sníženy stropy.

Otvory po trámech jsou vidět dole na fotografii.

A pak bylo vymalováno válečkem.

Dnes restaurátoři odstraňují jednotlivé vrstvy a odkrývají původní výmalbu.

Díra ve stropě je "památkou" na komín od kamen.

Díky sníženým stropům je možno vidět zachovalé zbytky původní výmalby.

Jedna z mála dochovaných fresek.

Odkrývání vrstev nové malby na stěnách

Freska je nazývána "Astraea pax grata".

Rozhodně by si zasloužila zrestaurování.

Tato freska už tolik štěstí neměla.

Díra, která zde byla "vytvořena", způsobila zatékání. Viz vpravo dole.

Zde jsou pro ilustraci ponechány trámy, na kterých spočíval strop bytů lesní správy.

Za nimi je freska, která se jmenuje "Bohové na Parnasu".

Jedna z mála dochovaných fresek - "Paridův soud".

Krb netřeba - zazdíme ho.

Strop a okno v přízemí kaple.

Pohled z okna kaple na řeku Úhlavu.

Hospodářské budovy zámku z vnitřní strany.

Budova zámku a pětiboká zámecká věž.

Vstup do zámku, nad vchodem je letopočet jeho výstavby - rok 1611.

Jako první a nejdůležitější byly zrekonstruovány střechy.

Pohled do zámeckého parku

Z dálky zámek vypadá podstatně lépe než z blízka.

Gloriet v zámeckém parku, který má být také rekonstruován.

Zámecký rybník.

Plot okolo zámku původně zdobily sochy, které jsou dnes v tabulnici.

Gloriet

Zámek a hospodářské budovy.

Na boční straně zámku je ještě patrná původní fasáda.

Poslední pohled na zámecký park. 

Moje dojmy z návštěvy Červeného Poříčí? Ve své době to musel být klenot. 

Bylo mi však smutno z toho, jak si někteří, rádoby hospodáři, nevážili této památky a chovali se k ní macešsky a v podstatě ničili dědictví dřívějších generací. Bohužel k tomu přispěl i minulý režim, kdy byla šlechta prezentována jako ten nejhorší nepřítel. Spoustu dalších nepěkných věcí jsem už nefotila. 

Přeji Červenému Poříčí, aby rekonstrukce a obnova pokračovala a zámek se znovu mohl ukázat ve své původní kráse. 

Bude to trvat dlouho, ale věřím, že jednou tomu tak bude.