Určitě to znáte všichni.
Den, kdy vám vše padá z rukou, kdy se nedaří, nic vás nebaví - prostě den blbec.
Ve středu jsme byli s manželem v divadle. Báječné představení, ze kterého jsme dorazili domů hodně pozdě.
Včera ráno jsem si přivstala. Vstávala jsem s manželem krátce po šesté a svezla se s ním k obchodu, abych si ušetřila jednu cestu. Přiznám se, že mi ani nevadilo, že jsem spala podstatně méně, než je u mně v poslední době zvykem. Dnes už nechápu, jak mi mohlo v dobách, kdy jsem chodila do práce, stačit pět až šest hodin spánku.
Po nákupu jsem se vrátila domů, uvařila si čaj ke snídani a pak zasedla k počítači, abych napsala o tom báječném divadelním představení. Článek byl téměř hotov, když začal monitor počítače podivně mrkat. Sakra! Vždyt' je ten počítač nový. Mrkal, mrkal a pak zhasl. Pro změnu jsem mrkala já.
Článek byl pryč.
Vzteky jsem počítač vypnula.
V kuchyni jsem si z mrazáku vyndala dvě jitrnice, do kastrůlku dala kousíček sádla, přikryla vše pokličkou a nechala na sporáku na nejnižší stupeň. K dozlatova opečeným jitrničkám jsem si ohřála lepenici, otevřela lahev piva. Prostě, byla to úplná nirvána. Ani se mi nechtělo vstávat od stolu. Bylo mi blaze a líno současně.
Vstala jsem, uklidila nádobí ze stolu, na chodbu odnesla pivní lahev. Pohledem na hodiny jsem zjistila, že mám téměř hodinu a půl času do odchodu z domova. Zapnula jsem počítač s obavou, zda na mně bude opět mrkat. Nemrkal. S odhodláním jsem se pustila znovu do článku o středečním divadle. Tupá hlava, neuspořádané myšlenky a opět to líno. Ne, článek by nestál za nic! Vypnula jsem počítač, sedla si v obýváku a do ruky vzala vyšívání.
Ani jsem se nemusela píchnout jehlou, jako Šípková Růženka.
Probudilo mě teplo. Slunce se opíralo do okna a já v ten moment nevěděla, kde jsem, co jsem. Co je vůbec za den?
Vyletěla jsem jako čertík z krabičky a zjistila, že do odjezdu autobusu mi zbývá celých 14 minut. Proběhla jsem bytem, do tašky naházela věci, které tu dcera zapoměla, když si o víkendu přijela pro Emu. Nojo Ema! Musím pro ní udělat pití do baletu. Sháněla jsem věci a v běhu jsem se převlékala.
Kabát jsem si zapínala až na ulici a k zastávce jsem téměř klusala. Autobus jsem stihla, naštěstí.
Ve školce jsem vyzvedla Emu, ona se v šatně oblékala a já si v duchu blahořečila, že jsem se naštěstí stihla vzbudit tak, abych byla ve školce načas. Co by mi to dítě řeklo, kdybych pro ní nepřišla? Ze školky jsme se vydaly na zastávku autobusu. Posadily jsme se dozadu, autobus se rozjel a mně došlo, že mi něco chybí. Taška zůstala ve školce! "Emí, musíme vystoupit, já nechala ve školce tašku." Na následující zastávce jsme vystoupily a vracely se ke školce. "Babi, ty ses mě ptala, jestli mám všechno, proč ses nezeptala taky sebe?" Ptala jsem se sama sebe a měla i odpověd'. Většinou nosím velkou kabelku, do které se v pohodě vejde nákup včetně půl bochníku chleba. A dnes mám malou kabelku a tašku jsem mínila po té, co přendám Emě v baletu pití do batůžku, nechat večer celou u dcery.
Navíc, Ema je dnes ve školce naposledy, následující den jde na oční vyšetření (prý by taky chtěla brýle jako Sára) a pak následují prázdniny. U dveří školky jsem zazvonila, znovu se představila jménem a pak dodala, že jsem nechala v šatně tašku. Do zvuku bzučáku u dveří jsem zaslechla smích paní učitelky. Ema počkala u vchodu, já sebrala tašku z místa, kam jsem jí položila a zrychleným tempem jsme zamířily opět na zastávku. V duchu jsem si blahořečila, že tady jezdí autobus v deseti minutových intervalech. To není jako u nás, kdy jede jeden za půl hodiny.
Stihly jsme to do baletu jen tak tak.
Ema zůstala v baletním sále, a já se vydala do nedaleké galanterie nakoupit věci na ozdobení šatiček pro princeznu. Ta naše bude mít 2. března šest let a moc si přála mít podobné šaty, jako má princezna Elsa z Ledového království. S košíčkem jsem procházela po obchodě, koupila nějaké flitry, něco plastových korálků a pak se pídila po pružné krajce, pokud možno ve stříbrném provedení. Stříbrných krajek měli, až mi oči přecházely, ale žádná nebyla pružná. Vysvětlila jsem mladé prodavačce co potřebuji. U šatiček by měl být pružný pas. Prošla všechny krajky, pak se zamyslela, přešla o dva regály dál a nabídla mi stříbrnou gumu. Zlatá ženská! Většinou se člověk setká s neochotou, či s tím, že v obchodě je místo prodavače maximálně podavač.
Nakonec se vše v dobré obrátilo.
Po třech nepříjemnostech v podobě mrkajícího počítače, téměř zaspání a zapomenuté tašky, jsem sehnala vše potřebné na dotvoření šatů.
I když?
Flitry jsem koupila ve směsi a večer jsem se rozhodla si je roztřídit. Donesla jsem si malé uzaviratelné sáčky, flitry vysypala na tác a začala je třídit.
Když jsem se probudila, byla jsem posypaná stříbrem. Flitry zdobily koberec, gauč i stolek.
Vstala jsem, nahrubo ten élent po sobě uklidila.
Další jsem uklízela až dnes a zbytek spolykal vysavač.
