Notnou chvíli jsem přemýšlela nad názvem.
Když rekapituluju uplynulý víkend, mohla bych článek nazvat také "O třech poutích", ale to zní tak trošku jako název pohádky.
I když tři poutě to byly.
Původní význam slova pout' je cesta za určitým cílem, povětšinou náboženským. Zástupy veřících putujících k poutním místům, ke kostelům zasvěceným patronům určité obce, se konají stále. Jako malá holčička jsem šla kdysi se svou katolickou babičkou v procesí. Dnes už přesně nevím, kam přesně to bylo, snad do Brandýsa, ale tehdy to pro mě bylo hodně daleko.
Na konci však tehdy bylo to, čemu se dnes říká pout'. U kostela byly tehdy dva kolotoče. Jeden řetízkový a druhý s koňmi, které se při jízdě houpaly. Vzpomínka je spojená s babičkou, která byla ve slavnostních černých šatech, na hlavě bílý šátek a která mi tam tehdy koupila opičku na gumě. Jak je to dávno .....
První
Byla domluvená už několikrát, ale pokaždé z ní sešlo. Až letos se konečně uskutečnila.
Pořádala jí maminka našeho zetě a její cíl byl v Hudlicích. A proč? Důvodem je to, že celá rodina nese příjmení jako český buditel Josef Jungmann. A tak jsme putovali do Hudlic. Jungmannovi a spol. Cesta to nebyla daleká už vzhledem k tomu, že s námi putovaly i naše dvě malé cácorky a starší tetička. Vzdálenost jsem ocenila i já, už kvůli pondělnímu pádu ze schodů a lehce pohmožděnému kotníku. Počasí nám vůbec nepřálo. Byla mlha, drobně mžilo. Prostě pravý sychravý podzim. Cestou lesem z nás mnozí sešli z cesty ve snaze najít ještě houby. Někteří našli, zejména Sára, která kráčela v mých stopách a sbírala houby tam, kudy já prošla. "Teda babí, tys jí zase neviděla." Když už jsem tuto větu zaslechla poněkolikáté, vrátila jsem se pokorně na cestu a fotila si raději stromy. Pokud je šero, houby nevidím. No vlastně, já je nevidím mnohdy i když je hezky. Musí na mě hezky zavolat, nebo zamávat, abych si je vzala sebou. Houby tentokrát nemávaly. Naší pout' do Hudlic nám trochu zpestřili hašiči z Nového Jáchymova, kteří cestou, po které jsme putovali, projížděli, ve snaze najít býka, který utekl z ohrady. To by nám ještě scházelo, abychom potkali býka.
Cílem naší pouti do Hudlic byla návštěva rodného domu Josefa Jungmanna. Čekala tam na nás už i babička Mařenka, kterou do Hudlic přivezl jeden z jejich vnuků. Pout' by pro ní byla už hodně náročná.
Štěstí, i přes celodenní nepřízeň počasí, nám přálo. Déšt', který přišel, padal v době, kdy jsme všichni byli skryti pod střechou při prohlídce domu.
Lidi, kam jdete? Zmoknete. (a nebo - Vemte me sebou?)
Moje cesta skončila na dlažebních kostkách
Mlžné Křivoklátsko
Mlžný les
Mohyla v lese
Krušná hora - místo, kde se ještě v 60. letech dobývala železná ruda
Část výpravy
Hasiči patrájící po uprchlém býkovi
Hudlice
Vstupní brána
Památník
Rodný dům Josefa Jungmanna
Manželská postel u které můj muž pronesl: "To se nedivím, že měli tolik dětí, v tak malé posteli se k sobě museli pořád tisknout."
Dětská kolébka, která prý plní přání
Černá kuchyně
Pohled na kostel od památníku
Druhá
Tak trochu neplánovaná.
Už při sestupování z kopce jsme zaslechli hudbu. Zněla jako od kolotočů. Na návsi před kostelem sv. Tomáše byla pout'. Holky samozřejmě zatoužily po tom, aby se šlo na pout'. Dokonce na ní chtěly jít ještě dříve, než jsme došli do cíle. "A proč tam nejdeme?" Vysvětlete dvěma malým holkám, že se jdou podívat do rodného domu buditele, který se zasloužil o český jazyk, když jejich touha je svézt se na kolotoči. Holčičkám jsme všichni slíbili, že se na pout' půjde, až si prohlédneme cíl cesty.
Řidiči, kteří putovali do Hudlic odjeli po prohlídce autem, které sem dovezlo babičku Mařenku pro další vozy a my se vydali na pout'.
Vše mokré, prolité nedávným deštěm. Na dětském kolotoči jezdil na traktoru malý chlapeček. Nikdo jiný, jen on sám. Když kolotoč zastavil, holky mu dělaly při další jízdě společnost. Pak ještě dětský vláček, kde jezdily samy a bylo hotovo. Ostatní atrakce už byly pro ty naše dvě cácorky veliké. Obešli jsme stánky s laskominami, koupili si sojový suk, žužu, někdo turecký med. Počkali jsme pak na návsi na odvoz. Odpoledne a večer jsme pak trávili v příjemně vytopené chatě v chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, odkud jsme na pout' vyšli.
Pout' nešlo nevidět a hlavně neslyšet
Kostel Sv. Tomáše - dominanta Hudlic
Jedéééém
Dvě mašinfírky
Poslední záběr na kostel
Třetí
Pravidělně chodíme do Břevnova na pout'. Tedy tady by se spíš hodil název Břevnovské posvícení. Ale vysvětlujte dvěma malým holkám rozdíl mezi poutí a posvícením, když kolem sebe vidí kolotoče, houpačky a jiné pout'ové atrakce. Ze stánků se line vůně svařáku, či pečené husy. Támhle voní skořicí trdelník a hned vedle se točí cukrová vata. Hluk sílí zejména při procházení kolem pódia, na kterém se činí jakási rocková kapela.
Se Sárou jsme do Břevnova začali chodit když jí byly dva roky a ona od té doby miluje video, na kterém jezdí na kolotoči.
Emu jsme přibrali o dva roky později a naše výdaje se tím pádem zdvojnásobily.
Sára se těšila už od prázdnin, od doby, kdy byla u nás v době, když Ema marodila. Četla jsem jí tehdy na zahradě knížku a na obrázku byl kolotoč. "Babí, já bych chtěla jít na pout'." "Půjdeme, až na podzim, až bude zase v Břevnově." "A to bude kdy?" "Až budeš znovu chodit do školky." Během prázdnin se na pout' ptala několikrát a od začátku září mi otázku kladla s neúprosnou pravidelností.
Tak konečně!
Břevnovské posvícení začalo v pátek. Jeli jsme kolem večer při návratu od snachy, které jsme byli přát k narozeninám. Kolotoče i přes prudký déšt' svítily a točily se.
Holčičky a dceru jsme vyzvedli u nich v Košířích v neděli po obědě a autem dojeli do Břevnova, ve snaze někde zaparkovat. Marnost nad marnost. Nakonec muž rozhodl, že zaparkuje až u Kauflandu a na pout' pojedeme tramvají. Přesvědčila jsem ho o tom, že je blbost, abychom jeli všichni až ke Kauflandu, vysadil nás tedy na Vypichu a my "holky" se vracely dvě stanice tramvají pěšky dolů k Břevnovskému klášteru. Alespoň trošku jsme naplnily původní podstatu pouti, tím že jsme k ní putovaly. "Mami, nevíš po kolika letech sem jdu já?" Začaly jsme s dcerou vzpomínat, kdy ona tu byla s námi naposledy. Nepřišly jsme na to, ale už tu bude hodně let. Telefon jsem si dala do zadní kapsy u kalhot, protože mi bylo jasné, že ho v tom hluku nemám šanci slyšet zvonění. Když zavibroval řvali jsme na sebe s mužem, abychom překřičeli hluk a abych ho navigovala tam, kde jsme. Našli jsme se a dál putovali všichni společně. Tady už nebylo tak volno, jako včera v Hudlicích. Napomohlo tomu také krásné a prosluněné počasí. Jen koberce na bahnité zemi dokládaly, že tu už od pátku lilo. I přesto, bahna bylo všude víc než dost. Holky si posvícení užily, byly na mnoha atrakcích. Moje peněženka si užila také, ale pro změnu průvan. S tím jsem však počítala a měla na to vyhrazený fond. Jednou za rok to jde. Na Matějskou nechodíme, do Břevnova ano.
S dcerou jsme porovnávaly ceny v Hudlicích s těmi tady. Došly jsme k poznání, že v Praze, je nejen blaze, ale i draze.
Nejlevnější atrakce pro děti 30 korun, některé až 60. O cukrovinkách nemluvě.
Už abych začala šetřit na příští Břevnovské posvícení.
Tentokrát vyšlo počasí a my jedeme vláčkem
Na kolotoči - je hezky, maminka nám dovolila sundat si bundy
To letadlo se opravdu zvedlo, mami
A já mám růžové, héč
Jsem velká holka, jezdím na velkém koni
I já jezdím na velkém koni
Sice nedosáhneme do třmenů, ale koně máme rády
No tak, kdy už ten řetízkáč pojede?
Už jsou z nás zase manšinfírky, ale už jsme si musely obléct nejen bundy, ale i čepice
Na houpajdě
Jedeme k autu, tedy spíš čekáme na tramvaj
Při pohledu na tuto atrakci jsem zavzpomínala na své dětství, na malované kolotoče s houpajícími se koňmi, na řetízák, který byl vrcholem odvahy (co kdybych ulétla?) na lochnesku či zvonkovou dráhu. Také jsem dělala rodičům průvan v peněžence. Dnes už se na to vše jen dívám.
