Krakov - 4. část

Pokračování předchozí části

Den druhý - 3. díl

V předchozím díle jsme skončili na Hlavním rynku, u kostelíka sv. Vojtěcha.

Naše další cesta pokračovala dál ulicí Grodzka, podobně jako před tím. Chvíli pod deštníkem, chvíli bez něj.

Grodzka

Cítila jsem se tam jako doma, protože Krakov připomíná Prahu a navíc se tu lze bez problémů domluvit. Naše jazyky jsou si podobné, i když rozdíly se také najdou. Mezi výklady obchodů a různými názvy restaurací mě pobavilo Chlopskie Jadlo. Přemýšlela jsem, zda tam také chodí ženy.

Došli jsme na jakýsi předěl Starého Města a tím jsou tramvajové koleje, které ho protínají na jedné straně na Náměstí Všech svatých a na druhé na Dominikánském náměstí.

Dům na rohu Grodzké a Dominikánského námětí, kterému se říká Antoni Suski

Vydali jsme se nejprve vlevo, abychom si prohlédli Dominikánský kostel a klášter sv. Trojice.

V kostele byla mše, což mě nepřekvapilo. Co mě ale překvapilo, byl mladý muž, vypadající jako bankéř, nebo vysoký úředník, který klečel ve vchodu. Abychom mohli projít, lezl po kolenou v evidentně drahém obleku. Později jsem ho ještě zaregistrovala na tramvajové zastávce a zjistila, že jeho oblek naštěstí nedoznal žádné újmy.

Gotický portál v zádveří

Detail vnitřních dveří

Jak už jsem se zmínila, uvnitř kostela jsem nefotila kvůli mši. Abych vás však neošidila o jeho interiér, našla jsem na internetu tyto dvě fotografie:

Hlavní lod', autor fotografie Jan Mehlich

Zdroj: INTERNET

Varhany, autorka fotografie Jennifer Boyer

Zdroj: INTERNET

Dominikáni přišli do Krakova v roce 1221 z Bologni na pozvání tehdejšího biskupa Iwa Odrowaze, který jim předal románský kostel sv. Trojice, který byl pravděpodobně nejstarším farním krakovským kostelem. Po tatarském vpádu a zničení původního kostela v roce 1241 začala výstavba nového kostela a kláštera. Původně trojlodní halový kostel byl na přelomu 14. a 15. století přeměněn na baziliku. Po požáru v roce 1426 byla zvýšena hlavní lod' a současně byly přidány stupňovité vrcholy zdobící fasádu. V roce 1850 byl kostel při tragickém požáru velmi poškozen, shořel jeho interiér a sesypal se téměř celý strop.

Ve 2. polovině 19. století byl opraven a novogoticky přestavěn. Patří mezi největší krakovské baziliky.

Pohled od Dominikánského kostela sv. Trojice

Od Dominikánského kostela jsme se vrátili na Grodzkou ulici, přešli jí a šli se podívat do Františkánského kostela. Cestou jsme minuli pomník Józefa Dietla, který býval profesorem a rektorem na Jagellonské univerzitě a později starostou Krakova. Zasloužil se o modernizaci města a o provedení regulace Visly.

Kousek od pomníku parkovalo červené Ferrari. Kabriolet skrápěly dešt'ové kapky. Majitel po nastoupení asi poněkud provlhne.

Pomník Józefa Dietla

Vzadu už je vidět Františkánský kostel

Cestou ke vchodu do kostela, jehož celé jméno je Kostel sv. Františka z Assisi, jsem si na druhé straně ulice, téměř v poklusu, vyfotila budovu Biskupského paláce, v jejímž okně byl velký obraz papeže Jana Pavla II. Jedná se o slavné "papežské okno", na které najdete upozornění ve všech průvodcích tímto krásným městem.

Papežské okno

Z tohoto okna papež zdravil věřící při svých návštěvách Krakova. Budova Biskupského paláce pochází ze 14. století. V 17. století byla přestavěna v raně barokním slohu a z této doby pochází i hlavní portál. Původní bohatě zdobené interiéry byly poškozeny požárem v roce 1850. Bydlel zde i pracoval kardinál Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II.

Déšt' mohutněl a my posledních několik kroků ke kostelu dobíhali. Jediné krátké zastavení mi dovolilo udělat poněkud nevydařenou fotku. Průčelí kostela je svými stupňovitými vrcholy trochu podobné kostelu dominikánskému.

První, co nás uchvátilo, byly vitráže. V kostele bylo šero. Asi tam bývá pokaždé, ale kvůli dešti bylo intenzivnější.

Až při psaní tohoto článku jsem se dočetla, že tento kostel je vhodné navšívit za slunečného dne, kdy vynikne krása vitráží.

Původní, ranně gotický kostel měl pravděpodobně tvar řeckého rovnoramenného kříže. Nechal ho založit kníže Boleslav V. Stydlivý, poslední představitel malopolské linie Piastovců, v roce 1237, kdy do Krakova přišli Františkáni z
Prahy. Stavba kostela byla dokončena roku 1269. Boleslav V. si přál být v tomto kostele pochován a po jeho smrti v roce 1279 se tak skutečně stalo.

Práce na kostele však pokračovaly dále.

15.února 1385 tu byl pokřtěn litevský velkokníže a budoucí polský i český král Vladislav II. Jagellonský. V polovině 15. stol. byl chrám rozšířen o větší loď a presbyterium. Byla také přistavěna kaple Umučení Páně. Během švédského nájezdu v roce 1655 kostel vyhořel a byl od základů znovu přebudován, tentokrát v barokním slohu.

Při katastrofálním požáru Krakova v roce 1850 shořel celý jeho interiér. Obnova interiéru v novogotickém slohu a konzervační práce trvaly až do roku 1912. Mezi roky 1897 - 1905 vytvořil Stanislav Wyspiański jedinečné secesní vitráže. Nejen na ně, ale i na interiér se můžete podívat tady: http://www.franciszkanska.pl/panorama/kosciol_sw_franciszka_transept.html

Přilehlý klášter s budovami kolem dvou nádvoří byl postaven v první polovině 15. stol. V gotickém ambitu s vchodem z Náměstí Všech svatých se dochovaly fragmenty polychromii z 15. století. Za pozornost stojí cenné gotické fresky. Je tu k vidění také galerie třiceti portrétů krakovských biskupů - od poloviny 15. do konce 18. století. Jsou zde také náhrobní desky a epitafy umístěné na stěnách.

Blahoslavená Salomea, sestra Boleslava V. Stydlivého

Moje fotky jsou ponuré, stejně tak bylo ponuré i počasí, které panovalo. Proto připojuji fotografie, jako důkaz toho, že Františkánský kostel je barevný.

Vitráž Bůh otec Stanislva Wyspiańského, autor fotografie Jan Mehlich

Zdroj: INTERNET

Hlavní lodˇ, autor fotografie Zygmunt Put

Zdroj: INTERNET

Kaple Matky Boží bolestné, autor fotografie Zygmunt Put

Zdroj: IMTERNET

Kostel jsme prošli a pak dveřmi uprostřed, které byly pootevřené, jsme se dostali do klášterních ambitů. Zažívali jsme zvláštní pocit, že jsme vlezli někam, kam se nesmí. Trval však jen chvíli a to do té doby, než vchodem na boku vstoupili do ambitů další lidé.

Ambity jsme prošli a pak zkusili boční vchod. K našemu překvapení jsme se octli na náměstí u sochy Józefa Dietla.

Lilo jako z konve.

Tento pohled se nám naskytl z místa, kterým jsme vyšli ...

... a které je vchodem do klášteních ambitů

Kousek od kláštera stála nová budova a my si všimli, že je na ní cedule, upozorňující na informační centrum. Muž šel dovnitř a já, trochu chráněná před intenzivním deštěm stříškou nad vchodem a samozřejmě deštníkem, jsem si fotila protější budovu. Je to Palác Wielopolskich, sídlo Úřadu města Krakova, soudu a dalších institucí.

Palác Wielopolskich

Muž se dlouho nevracel, proto jsem vešla dovnitř. Byla tu spousta lidí, kteří se tu skrývali před deštěm. Požádali jsme o nějaké informační materiály a mimo jiné jsme "vyfasovali" mapu historického centra. Mapy, ty mám moc ráda.

Budova byla průchozí. Chvilku jsme se ještě zdrželi, ale déšt' neustával. Přeci nebudeme trávit den skrytí pod střechou. Odhodlaně jsme vyšli do deště druhou stranou, než tou, kterou jsme vstoupili.

Ocitli jsme se zpět na Grodzke ulici.

V dešti jsme pokračovali stále směrem k Wavelu a na levé straně si všimli dalšího kostela.

Vydali jsme se tedy Poselskou ulicí a prohlédli si kostel sv. Josefa.

Kostel sv. Josefa

Interiér kostela sv. Josefa

Strop klášterní kaple

Barokní kostel byl postaven v letech 1694 - 1703 v místě zbouraného paláce Teczyńskich za finanční podpory sandoměřského guvernéra Michaela Warszického. Jedná se o jednolodní stavbu s přilehlou klášterní kaplí. Stejně jako mnoho dalších budov byl poškozen požárem v roce 1850, ale na rozdíl od ostatních se zachovala část jeho interiéru, zejména slavný obraz Josef s Kristem dítětem, který vznikl v Itálii v první polovině 17. století a který je na hlavním oltáři. Od roku 2006 probíhala generální oprava

Ženský klášter v jeho sousedství byl založen už v roce 1646.

Cestou zprátky na Gro
dzkou jsme šli okolo věhlasné restaurace Corleone. Podívala jsem se na muže a pak se ho zeptala, zda už náhodou nemá hlad. Občas dokáže, co se jídla týče, být docela protivný. K mému údivu mi sdělil, že nemá a když se podíval na vývěsku před restaurací, prý kdyby hlad měl, tak by ho přešel. Ale někde bychom se najíst měli.

No nic, počkám, až se manželův hlad dostaví.

Vraceli jsme se znovu na Grodzkou a všimli si, že vozítka pro turisty, která nám nabízel Jerzy, jsou obalená ze všech stran igelitovými plachtami, aby byli cestující v suchu. Vypadalo to jako pojízdné pařníky. Aby bylo vidět, nesmělo by se v nich dýchat. Muž to komentoval neslušným výrazem: "Vidíš to, kdybychom se nechali zlákat, stejně by jsme viděli h...o". Dala jsem mu za pravdu.

Po levé straně jsme viděli věže kostela sv. Ondřeje a když jsme se přiblížili, všimli jsme si, že před ním, tak trochu "utopený" je další kostel.

Kostel sv. Ondřeje a vlevo, kousek před ním sochy, dvanácti apoštolů

Zde už je vidět část kostela sv. Petra a Pavla

Kostel svatých apoštolů Petra a Pavla je prvním chrámem vybudovaným v barokním slohu v Polsku. Byl postaven mezi roky 1597 - 1619 za vlády krále Zikmunda III. Wasy pro jeziutský řád. Král na jeho vybudování dokonce věnoval potřebné prostředky. K jeho vysvěcení došlo až v roce 1653, protože stavba neprobíhala hladce. Teprve až třetímu architektovi se podařilo zastřešit kostel kopulí a vytvořit impozantní fasádu osázenou dolomitovými bloky. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 se kostel dostal do správy Jagellonské univerzity. Od roku 1786 v něm sídlil řád Cisterciáků. V roce 1832 se stal farním kostelem.

Interiér kostela je monumentální. V půlkruhově uzavřeném presbytáři je na oltáři obraz znázorňující předání klíčů sv. Petrovi. Autorem štukové výzdoby klenby je Giovanni Battista Falconi.

Jako zajímavost mohu ještě uvést, že v tomto kostele se nachází nejdelší Focaultovo kyvadlo na území Polska. Jeho délka je 46,5 metru a každý čtvrtek je kyvadlo uváděno do pohybu, znázorňujícího pohyb Země kolem své osy.

My tam byli bohužel v úterý.

Při focení v interiéru jsem si všimla, že to, co fotím, je rozmazané. Dívám se totiž do hledáčku, na displej fotím minimálně. Ubrousky na optiku jsem neměla, vyndala jsem z tašky na fot'ák čistý kapesník a vyleštila objektiv. Asi špatně, došlo mi u další fotky. Znovu jsem leštila a se stejným výsledkem. Asi se mi do fot'áku dostala voda při dešti. A to jsem se ho snažila při chůzi otáčet tak, aby byl objektivem dolů. Ted' už s tím nic nenadělám. Vyšli jsme ven před kostel. Pršelo už méně.

Průčelí kostela trochu narušovalo lešení

Zde ještě jednou v detailu

Oplocení před kostelem se sochami dvanácti apoštolů pochází z roku 1722.

V těsném sousedství kostela se nachází Collegium Broscianum. Tyto budovy byly postaveny téměř souběžně s kostelem a sloužily jako kolegium. Dnes se tu místo jezuitských kleriků vzdělávají studenti Jagellonské univerzity.

Na malém náměstí Sv. Máří Magdaleny, naproti kostelu, stojí pomník Piotra Skargy, teologa, písaře, kazatele a zpovědníka krále Zikmunda III. Wasy, díky jehož přímluvám král věnoval prostředky na výstavbu kostela. Hrob tohoto jezuity je v kryptě kostela.

Pomník Piotra Skargy

Kostel jsme obešli i z boku a kromě jiného nás zaujaly zajímavě tvarované keře.

Kromě netradičně tvarovaných keřů si můžete povšimnout i děr po lešení, v nichž jsou volné cihly

V pravdě i v lásce

Collegium Juridicum, patří k nejstarším univerzitním budovám

V místech, kde se náměstí Sv. Máří Magdaleny spojuje s ulicemi Grodzkou a Kanovnickou bývalo v ranném středověku centrum osady "Okól u Wawelu". Dominantou a nejdůležitější stavbou byl kostel, kterému se říkalo "Dolní zámek". Tím "horním" byl nedaleký Wawel.

Kostel sv. Ondřeje je nejlépe dochovanou památkou románské architektury.

Je to trojlodní bazilika s krátk
ým transeptem a polokruhovým presbytářem. Byl postaven v letech 1079 - 1098. Masivní stavba z tesaného kamene sloužila nejen k církevním účelům, ale poskytovala také bezpečné útočiště obyvatelům osady při tatarských nájezdech. Na přelomu 12. a 13. století byl rozšířen a z tohoto období pocházejí pravděpodobně dvě osmiboké věže s typickými románskými dvojitými arkádovými okny. V roce 1316 převzal chrám řád klarisek, pro které byl později přistavěn klášter na jižní straně. Z tohoto období pochází gotické oratorium, dnešní sakristie.

Roku 1639 byly na věže přidány barokní helmy, které působí kontrastně ke strohé románské fasádě. Po roce 1700 došlo k přestavbě interiéru v barokním slohu, který byl vyzdoben bohatou štukaturou.

V ten moment mě zamrzelo, že je opravdu ošklivé počasí, protože kostel je jedinečný a navíc fotogenický.

Takto jsem jeho interiér vyfotila já ...

...a takto profesionál. Autorem fotografie je Zygmunt Put

Zdroj: INTERNET

Kostel je jako pevnost

Klášter klarisek

Je skoro po dešti a vyjely znovu kočáry

Pokračovali jsme po Grodzke a kousek za klášterem klarisek jsme objevili další kostel.

Oproti dvěma předchozím vypadal skromně.

Kostel sv. Martina byl postaven mezi roky 1637 - 1640 v ranně barokním slohu pro řád bosých karmelitánek. Vysvěcen byl v roce 1644. Na jeho místě původně stával románský kostel z 12. století. Důkazem středověkého původu stavby je jeho šikmá poloha, s presbytářem směřujícím ve směru Kristova hrobu.

Interiér oproti jiným kostelům je skromnější, odpovídá kánonu karmelitského řádu. Bílá štukatura působí něžným dojmem. Oltář zdobí obraz Ježíše utišujícího bouři a nad ním visí krucifix z původního kostela.

Nyní slouží evangelicko-augspurské církvi.

Další stavbou až na samém konci Grodzké a kterou jsme téměř přehlédli, protože se před námi otevřel pohled na Wawel, je gotický kostelík sv. Jiljí.

Byl postaven na začátku 14. století. Interiér byl zbarokizován a v portálu uzavřeného presbytáře jsou umístěny dvě gotické sochy, které vznikly kolem roku 1470. Zajímavé jsou i mramorové portály, které jsou sestaveny z prvků, pocházejících z pozdně renesančního náhrobku sv. Jakuba z dominikánského kostela.

Už jen pár kroků a před námi se objevil cíl naší cesty, kterým bylo Wawelské návrší.

Ale o něm, až v dalším pokračování.