Jsem doma?

V noci na dnešek jsem se probudila, vstala, udělala pár kroků a narazila do skříně. Probrala jsem se natolik, abych si uvědomila, že už jsem zase doma. Tam, kde máme skříň, byly ještě v sobotu dveře do koupelny.

Jsem doma? Fyzicky ano, ale myšlenkami jsem stále tam dole, na jihu.

Nejen myšlenky a vzpomínky na nádherné místo, ale i technika a opět naprostý nedostatek času mi nedovolily, abych se dostala na blog.

Takže až ted'.

Práh bytu jsem překročila v neděli v půl desáté večer. Ověšená taškami, stejně tak jako manžel. Ještě několikrát jsme odpochodovali do garáže a vyndavali další a další věci z auta. Chvilku jsem dokonce koketovala s myšlenkou, že zavolám kolegyni a vezmu si ještě na pondělí dovolenou. A pak jsem si řekla, že už je to naposledy, kdy půjdu hned po návratu z dovolené do práce. Stihla jsem jen vyndat věci, které by se mohly zkazit z cestovní do velké ledničky a rozhodit na šňůry na půdě ručníky a další prádlo, které neuschlo.

Bylo půl jedenácté a já konečně zapnula počítač. Aktualizace se stahovaly po celou dobu, kdy jsem se sprchovala a já se stihla pouze podívat na to, kdy mi jede ráno tramvaj do práce. Prázdninové jízdní řády, ty já opravdu miluju.

V pondělí jsem vstala, šlo to hodně těžko. Na chodbě jsem překročila dvě tašky a obešla kufr, ukrojila si chleba, který nám naštěstí dcera koupila, přidala k němu jednu ze zbylých paštik a z domova vyrazila v šest hodin ráno.

Tramvaj z Bílé Hory jela přesně podle jízdního řádu, ale pak jsem čtvrt hodiny čekala na Klárově, než přijela ta, kterou mohu pokračovat dál. Za tu dobu od nás přijely další čtyři tramvaje. Asi jsem si tu dovolenou měla vzít.

Do práce jsem přišla samozřejmě pozdě. Ke svému zděšení jsem zjistila, že před firmou už parkuje šéf. Jako naschvál. Do práce přicházím výjímečně pozdě a on se většinou v pondělí objevuje kolem desáté. Čekal na mě, aby mi předal jeden spis ke zpracování. "To jsem rád, že už tady jste", pronesl a já se málem posadila.

Celý den jsem se nezastavila, práce tu na mě čekala kupa a já měla hodně pomalé tempo. Sledovala jsem hodinky a těšila se na odpoledne.

Odpoledne jsem "naládovala" první pračku a pak přijela dcera s holčičkama. "Babí, jak jste se měli v Itálii?", zeptala se Sára. "Báječně beruško", odpověděla jsem jí. "Babí a já jsem celá obebíčkovaná", řekla Ema a ukazovala mi odřená záda, rozbitá kolínka a lokty. "Co jsi dělala?" "No, já jsem upadla v bazénu a pak na tábože do potoka a taky v lese jsem upadla." "Holky moje, kdybyste věděly, jak já se na vás těšila."

Předali jsme dárky a odpoledne jsme byli s holčičkama a dcerou na zahradě.

Holky si chvilku hrály, potom pomáhaly dědovi umývat auto a později se mnou zalévaly kytičky. Je to snad úplně poprvé, ale letos žádná kytka nezahynula. Ono stačilo jaro, kdy jsem sčítala ztráty.

Po jejich odjezdu jsem naplnila další pračku a pověsila první várku prádla. Pak jsem se pustila do vybalování tašek, které byly na chodbě. Počítač jsem ani nezapínala s tím, že se na něj podívám druhý den v práci.

Včera jsem přišla do práce včas a jako na potvoru tu šéf nebyl. :-) Já totiž opravdu nechodím do práce pozdě.

Monitor počítače byl černý. Zapnula jsem ho a podařilo se mi vytisknout pokladnu za pondělí a pak počítač znovu "spadl". Po několika pokusech, kdy stále "padal", pro změnu zamrzl. Zavolala jsem našeho IT, který si s ním také nevěděl rady a jen mi řekl, že počítač už podobně zlobil minulý týden. Zavolal proto firmu, která má naše počítače na starosti.

Během půl hodiny přijel odborník a já mu zvědavě nahlížela přes rameno. Když odmontoval boční desku pronesl, že už je mu to jasné. Ventilátor počítače byl vypadlý, kolečko s vrtulkou smutně viselo na drátech. Namontoval nový ventilátor, zapnul počítač a na monitoru se objevily bílé tečky. "To je divné, tam ještě něco bude", pronesl a strčil do počítače CD. Znovu ho nastartoval a na monitoru se místo teček objevila rýže. Počítač znovu rozebral, položil ho na bok a zjistil, že kvůli nefunkčnímu ventilátoru se roztavily kondenzátory. "Budu to muset vzít do dílny, bude to tak na hodinku." Odjel, na stole mi zůstaly dva šrouby a o stůl opřená boční strana počítače. Raději jsem se preventivně přihlásila na počítač své kolegyně, abych mohla pokračovat v práci. Co kdyby někdo během té hodiny přišel. Po uplynutí asi 4 hodin jsem se nesměle zeptala svého IT kolegy, jak to vypadá s mým počítačem. Prý se musí vyměnit celý procesor.

Tak se ze mě stal turista. Seděla jsem na své židli v pokladně, když přišel zákazník, zeptala jsem se ho, jak bude platit a odešla jsem za recepční pult, kde jsem zadala data do počítače. Vzhledem k tomu, že je u něj pomalá jehličková tiskárna, tiskla jsem na laserové u kolegy na příjmu. S doklady jsem se vrátila do pokladny a po odchodu zákazníka jsem se znovu vracela na recepci, abych potvrdila, že transakce proběhla v pořádku. A tak pořád dokola. Slyšela jsem hlášky o triatlonu, o veverce v bubnu, o poletujících vlaštovkách a občas i "drzý dotaz", jak to prý je s tím mým počítačem. Kolikrát já si během dne sáhla na myš, abych "oživila" svůj monitor.

Odpoledne po práci jsem sebrala suché prádlo, pověsila další pračku a dala prát novou várku. Tři týdny jsou holt tři týdny.

Manžel přijel na kole z práce, dal si sprchu a vyrazili jsme k synovi s dárky a hlavně podívat se na malého Jiříčka, kterého jsme čtyři týdny neviděli.

Je už to pěkný cvalík, za tu dobu přibral kilo.

Po návštěvě jsme navštívili obchod, abychom doplnili zásoby. Chléb, který nám dcera koupila v neděli, už byl téměř snědený, stejně tak i paštiky, které s námi absolvovaly cestu tam i zpátky.

Ze skříně jsem vytáhla šanon a začala se probírat starými pracovními smlouvami, v podstatě jsem rekapitulovala svůj "pracovní život". Minulý rok, v době, kdy jsem zvažovala odchod do předčasného důchodu, jsem si nechala poslat ze sociálky předběžný výpis a z něj jsem zjistila, že mi chybí 10 let. Tedy, spíš chybí sociálce. Vše mám pedanticky založené, takže jsem vytáhla doklady k oněm chybějícím rokům, přiložila ofocené rodné listy svých potomků a vše v deskách preventivně strčila do kabelky, abych to ráno nezapoměla.

Další várka prádla byla dopraná a já po zbytek večera žehlila a skládala prádlo.

Dnes jsem se konečně dočkala svého opraveného počítače. Až na starou schránku, mám prý úplně nový a hlavně rychlejší počítač. "Hrála" jsem si s nastavením asi dvě hodiny, než jsem vše uvedla do původního stavu.

Z práce jsem odešla dříve, využila jsem toho, že do dneška byly v práci obě kolegyně a moje nepřítomnost nezpůsobila větší problém a odjela na sociálku.

Mám sepsanou žádost o důchod!

Zbývá už jen pár detailů - stavit se v bance, aby mi potvrdili, že mám u nich účet, na který mi bude chodit důchod, požádat naší účtárnu o evidenčák za prv
ní pololetí a o potvrzení, že nemám exekuci či srážky z platu. Na sociálce jsem strávila téměř hodinu. Paní, která se mnou vše sepisovala, byla velice příjemná a doplnila mi ty chybějící roky. Pražská stavební obnova se totiž jaksi neobtěžovala poslat cokoliv na sociálku.

Po příchodu domů jsem opět sebrala suché prádlo, pověsila další a pak jsem šla pracovat na zahradu. Rajčata jsem nevyštipovala, rovnou jsem boční výhony stříhala. Když jsem se tím pralesem proklestila, vše jsem zalila. Prý mělo dnes pršet. Asi jsme přivezli suché počasí, protože to bylo letos úplně poprvé, kdy během dovolené ani nekáplo - nepočítám-li čtvrtek před odjezdem.

Večer jsem pověsila další prádlo :-) a pak jsem, pro změnu, upekla bublaninu s višněmi, které jsem včera dostala od kamarádky.

"A ted' jdu konečně na blog", oznámila jsem manželovi.

Tak tu ted' sedím, klovu do klávesnice a snažím se uspořádat myšlenky a zrekapitulovat ty okamžiky po návratu domů.

Jsem doma?

Fyzicky ano, myšlenkami zatím nikoliv.

Vzpomínám na zatím nejkrásnější a nejčistší moře, u kterého jsme kdy byli. Vzpomínám na projížd'ku na lodi, na nádherná a malebná města a městečka a na dny, ve kterých teplota stoupala až ke 40°C i na noci, kdy málokdy klesla pod 30°C. Vzpomínám i na prima lidi, které jsme během našeho letošního pobytu v Karibiku Středomoří, potkali a poznali.

Belle Salento, grazie.