Neděle za námi

Do našeho odjezdu na italský jih chybí pouhých deset dní. To nám to zase uteklo.

Začínám pomaloučku shromažd'ovat první věci, které sebou na třítýdenní pobyt povezeme. Spíš by se asi hodil výraz, že věci, o kterých si myslím, že by se mohly hodit, odkládám do pracovny. Pak ve finále jich stejně nechám polovinu doma, nebot' to, o čem si ted' myslím, že bude potřeba, bude nepodstatné.

Na zahradě jsou ještě dost velké nedodělky a čas se stal mým nepřítelem. Z práce jsem chodila po půl páté a budu chodit ještě později, protože nám v sobotu rozkopali Letnou a já budu muset cestovat po nábřeží. Cestou na sraz jsem přes Letnou jela a byl to opravdu hodně výživný zážitek. Takže nejen Libni, i Letné se vyhni - a to nejméně na tři měsíce.

Kromě času se staly mým nepřítelem i nemoci. Sužuje mě zánět dutin, se kterým bojuju už druhý týden. Dcera od svých holčiček chytila bacila, který jí způsobil spálovou angínu a snacha má zánět v prsu. Už když jsem plánovala v dubnu oslavy svátku Jiřího a dceřiny narozeniny, bylo to komplikované. Vždy se to někomu nehodilo, či do toho někomu něco přišlo.

V sobotu v noci jsem se vrátila z abiturientského srazu a na neděli jsem měla naplánovanou rodinou sešlost, abychom mohli předat holčičkám dárek ke Dni dětí, dárek pro vnoučka předat jeho rodičům a konečně mohli popřát zet'ovi ke kulatým narozeninám, které měl před týdnem. Oslavy jsme kvůli nemocem odsunuli. Sejdeme se tentokrát všichni?

V pátek jsem zakoupila krkovičku na grilování a v sobotu po návratu jsem - samozřejmě - zapoměla vyndat kuřecí maso z mrazáku, protože ne všichni krkovičku jedí. To nám to hezky začalo. Probudila jsem se po šesté ranní a naklusala k mrazáku, abych zachránila, co se dá. Kus zmrzlého kuřecího masa jsem položila do dřezu a šla si ještě na chvilku lehnout. Je neděle, mohla bych si přispat. Mohla, ale... mou hlavou táhly myšlenky na to, co je potřeba ještě do doby odjezdu udělat a hlavně ta odpolední sešlost. Neusnula jsem, tak jsem v půl sedmé vstala a po snídani vyrazila na zahradu. Zaklekla jsem u záhonku a snažila se v plevelu najít zbytky petržele, které nestačil vyhrabat drozd při hledání něčeho do zobáčku. Je zvláštní, jak ten plevel roste. Potřebovala jsem ještě do truhlíků dosadit nové muškáty, místo těch, které zlámal vítr. Šramotit v bytě se mi nechtělo, muž ještě spal. Notnou chvíli jsem se hrabala v zemi a pak, když mi začínala být zima, vrátila jsem se do bytu, abych zkontrolovala, zda maso trochu povolilo. Bylo půl deváté a maso bylo netknuté. Jako kus Antarktidy. Co ted'? Mám ho namočit do vody? Manžel vstával a já se mu "pochlubila" a ukázala. co se mi nepovedlo. Nojo, blondýna. "Hele víš co? Strč to zpátky do mrazáku a já pro něco zajedu po snídani do Kauflandu." Rozhodla jsem se, že pojedu raději s ním, nebyla jsem si jistá, zda by koupil správné maso. Vzpoměla jsem si, jak koupil hovězí zadní a chtěl z něj řízky.

Po nákupu jsem se pustila do marinování masa na odpolední grilování a do přípravy oběda.
Muž se zatím činil na zahradě a udělal "protikrysí či protipotkaní" opatření. Doufám, že hlodavec byl vyrušen hlukem vrtačky a opustil kanalizační rouru včas. V opačném případě dopadl jako Rath.

Rat je vlastně anglicky krysa - takže svůj k svému. Možná máme také svého vězně.

Syn nám telefonicky oznámil, že nepřijdou. No prima a já naložila masa jako pro regiment vojáků. Ještě tak, aby si to rozmyslela dcera a já půjdu namalovat plakát a pověsím ho ke Karlovarské silnici - "Dnes grilujeme". Avizovaných 19 - 20°C se jaksi nekonalo a Slunce zůstalo skryté za mraky. Opatrně jsem zavolala dceři a ta sdělila, že určitě přijdou. "Vezměte si něco teplejšího na sebe, není tam moc hezky."

Po obědě jsem začala připravovat věci ke grilování a když jsem nesla první várku do altánu, zjistila jsem, že prší. No, nazdar! Naštěstí déšt' neměl dlouhého trvání a než přijela dcera s manželem a našimi zlatíčky, bylo po dešti.

Maso se povedlo, všem chutnalo, dost nám toho zbylo. Od zahradního krbu bylo příjemné teplo.

Holčičky vyzkoušely na zahradě dřevěné golfové hole, které dostaly ke Dni dětí a chtěly také vyzkoušet i nový nafukovací bazén. To jim neprošlo. :-D Mladí odjížděli až krátce před sedmou hodinou večerní. Oběhla jsem s konví a později s hadicí zahradu a končila jsem, když začalo drobně mžít. Zbytečně jsem zalévala, ale po předchozím suchu, které panovalo, raději dvakrát, než vůbec.

Večer jsem seděla a přemýšlela, jak je složité něco naplánovat. Syn říkal, že je snaše už lépe, ale prý má strach, aby malý něco nechytl od holčiček, když se "plácaly" opakovaně se spálou. Prý ještě nemá všechna očkování.

Má cenu něco plánovat?

Ráno jsem vstávala do deště, cestou k tramvaji jsem se usmívala, v umytém vzduchu se mi krásně dýchalo. Po více než týdnu se mi začíná konečně vracet čich. Snad se dutiny uzdraví do našeho odjezdu. V tašce jsem si nesla do práce pořádný flák grilovaného masíčka. Bylo to nakonec příjemné, že zbylo.

Odpoledne jsem konečně dosadila do okenních truhlíků nové muškáty, místo polámaných. Snad po odpolednech, do konce týdne, zvládnu dodělat zahradu tak, aby po našem odjezdu s ní měla dcera co nejméně práce.

Jahody zrají, rybíz začíná červenat. Krásně vše začíná kvést a je radost se na kytičky dívat.

Neděle je za námi a další je před námi.

Následující už budeme trávit v Puglii. Měla bych opravdu začít chystat věci na náš každoroční pobyt na jihu.

Tentokrát nikoho nepozvu. :-)