Italský deník 2023 - 11. část

 Pokračování předchozí části 

Sobota 17. června 2023

Muž se probudil kolem páté, protože musel. Probudil tím i mně. A zatímco po návratu do postele okamžitě usnul a začal pochrupávat, mně už se usnout nepodařilo. Vydržela jsem to tři čtvrtě hodiny a pak jsem vstala. Sluníčko už svítilo a vypadalo to na hezký den. Na balkoně bylo po noční bouřce boží dopuštění. Nechtěla jsem moc šramotit, tak jsem jen zametla kus před vchodem, pověsila ven plavky a po ranní hygieně se pustila do deníku. Když muž vstal, uklidila jsem balkon, dosucha utřela židle a stůl a posnídali jsme venku. Vzpomněla jsem si na maminku, bylo to 99 let, kdy se narodila. Po snídani jsme se vydali na pláž. O něco dříve, než obvykle. Důvodem bylo to, že je sobota a pláže se zaplní těmi, kteří se přijíždí o víkendu rekreovat. Navíc se udělalo konečně hezky a lze tedy předpokládat, že pláže budou plné. Malou chvilku po nás dorazili plážoví sousedé. Ptali jsme se jich, jak to včera zvládli. Maminka s malými dětmi zůstala schovaná v obchodě a táta šel v dešti pro auto, aby je odvezl. Říkal, že na něm nebyla nit suchá. 

Naše úvahy byly správné, pláž se hodně rychle zaplňovala. Moře bylo klidné a překvapivě i teplé. Jako kdyby žádná bouřka nebyla. Kolem jedenácté jsme se chystali k odchodu do apartmánu a naši sousedé také. Rozhodli jsme se, že necháme lehátka a deštník na pláži. Sousedé tak činili už pár dnů. Červík pochybností ve mně trochu hlodal. Cestou přes pláž jsme zaregistrovali, že takových lidí, kteří přes poledne pláž opouští a nechávají tu své věci, je víc. Navíc muž pronesl, že by chtěl vidět toho, který by se s našimi lehátky chtěl dřít. Jsou poctivá, bytelná, koupená v Lidlu. Ale těžká tedy jsou. Pro jejich transport jsme používali podvozek od tašky na kolečkách. I ten jsme tam nechali pod lehátkem. Jen popruhy na připoutání zůstaly v batohu. Dala jsem si sprchu, abych spláchla ze sebe slanou vodu a pak se pustila do přípravy oběda. Po siestě a kávě jsme šli v půl třetí zpátky k moři. Lehátka byla na svém místě a lidí, kteří přišli na pláž tu bylo ještě mnohem víc, než dopoledne. Moře, které bylo dopoledne klidné jako Tálinský rybník, hnal ostrý vítr k pobřeží. Vysoké vlny s pěnivými čepičkami naznačovaly, že moc plavat nepůjde. Zvedaly se už daleko v moři. Vítr zesílil, několikrát nám obrátil deštník. Další deštníky létaly po pláži. Tak jako většina lidí, i my jsme preventivně deštník zavřeli. Výsledkem bylo to, že jsem si trochu přismahla přední část těla. Ač jsem byla poctivě namazaná, bylo to málo. Možná kdybych nelezla do vln a nebo se po každém návratu z vody znovu namazala, dopadlo by to lépe. Sluníčko a ostrý vítr, to je zrádná kombinace. Nestalo se mi to poprvé. Po návratu domů jsem se osprchovala a pak si postižená místa natřela Panthenolem. Totéž jsem udělala i v noci, když jsem šla na záchod. Večer jsme opět tradičně hráli žolíky a spát šli v jedenáct hodin.

Neděle 18. června 2023

Probudil mně štěkot psa pod oknem ložnice. Včera jsme dostali nové sousedy. Místo dvou mladých Němců, přijela italská rodina se dvěma psy. Všeobecně je tu hodně psů. Shodli jsme se s mužem, že u nás jich tolik není. Už jsme to zaregistrovali loni. Prý je to důsledek přísných covidových restrikcí, kdy lidé nesměli vycházet ven a jedinou výjimkou bylo venčení psa. Mnozí si tedy pořídili čtyřnohého miláčka, aby se vůbec dostali ven. Před covidem jsme tolik pejsků nevídali. Po snídani jsme se vydali, jak jinak, opět k moři. Na pláži byla už spousta lidí a to ještě nebylo devět hodin. Přilehlá parkoviště se zaplňovala a davy lidí mířily k moři.. Oproti včerejšku, kdy se střídaly turnusy rekreantů, tu bylo lidí podstatně více. Obrazně řečeno, kdybych natáhla nohy, určitě do někoho neúmylsně kopnu. Opět foukal ostrý vítr a já dopoledne trávila pod deštníkem v plavkách vcelku, abych nedráždila přismahnutou kůži. Navíc natřená krémem s tím nejvyšším faktorem, který jsme sebou měli. Bylo to preventivní opatření pro případ, že bychom opět museli kvůli větru zavírat deštník. Do moře jsem nešla. Odrazovaly mně vysoké vlny a také to, že mně nelákalo ležet ve stínu v silném větru, navíc v mokrých plavkách vcelku. S mužem, který se opaluje snadno a v životě se nespálil, jsme se shodli, že to dnes zabalíme už kolem poledne. Muž přiznal, že je mu v mokrých plavkách opravdu zima. Navíc jsme se ráno rozhodli, že vyrazíme na malý výlet. Po návratu do apartmánu jsem udělala oběd, potom jsme si dali kávu a kolem půl čtvrté jsme vyrazili. Všude ve městě, na všech ulicích a i na kruhových objezdech byla zaparkována auta. Parkoviště u pláží prostě kapacitně nestačila. 

Výjezd směrem k laguně byl také do posledního místečka plný. 

Auta byla i podél laguny a odtud je to k moři poměrně daleko.

Mapa cesty vedoucí lagunou

Shora je řeka Adige, dole jedno z ramen Pádu - Po di Levante

Našim cílem byla Delta Pádu. V plánu bylo projet si Via delle Vali a podívat se na plameňáky, pokud tam budou. Před čtyřmi roky jsme na ně měli štěstí. Udělali jsme si několik zastávek, ale ptáků zpočátku moc neviděli. V místě, kde jsme na plameňáky narazili při naší první návštěvě, nebyli. Asi se opravdu přesunuli do laguny u Chioggie, kde jsme je viděli při příjezdu. Viděli jsme labutě, volavky, kachny a zejména racky. Došlo tu i ke změnám, či zlepšením. Během těch čtyřech uplynulých let tu na vyvýšených místech byly vybudovány pozorovatelny a umístěny informační tabule. Pravděpodobně bylo na ptactvo moc velké horko, nebo jsme zvolili špatnou denní dobu?  Před těmi čtyřmi roky jsme tady byli po ránu. Tenkrát ale moc dobře fotit nešlo, bylo to většinou proti slunci. Proto jsme tentokrát jeli v pozdním odpoledni. Zdaleka se nepovedlo vyfotit všechny ptáky, které jsme viděli. Z jednoho prostého důvodu - Via delle Vali je uzká a míst, kde se dá zastavit a vystoupit z auta je málo. Využili jsme je všechny. Hodně fotek bylo foceno za jízdy, tudíž nám hodně ptáků "ulétlo".

Via delle Vali

Pohled z valu na lagunu Caleri. 

Pás země za ní je poloostrov, na kterém leží Rosolina Mare

Jedna z informačních tabulí

Moře, pak laguna a rybářský revír - vale da pesca

Ano, jsme v přírodní rezervaci.... 😥

Tak trochu zklamaní jsme dojížděli na konec cesty lagunou. A konečně se dočkali. Oproti laguně u Chioggii jich tu bylo podstatně méně a většina byla hodně daleko od cesty. Ale byli tu!

Fotky se moc nepovedly, plameňáci byli většinou hodně daleko.

A ty blízké jsem nezaostřila.

Dojeli jsme pak k jednomu z ramen Pádu – Po di Levante a odtud jeli směrem na Via Romea, neboli silnici 309, či také značenou jako E55. Zastavili jsme se v diskontu Lando v Rosolině. Koupili jsme zeleninu a pečivo a hledali prostředek proti vodnímu kameni, který se nám vytváří ve varné konvici. Našli jsme prostředek do pračky, do myčky a dokonce i do žehličky, který byl navíc s vůní, ale do varné konvice nikoliv. Netušila jsem, zda se kámen vytváří z balené vody, ze které vaříme kávu a čaj, nebo z vody z kohoutku, ze které vaříme polévky a používáme jí na přípravu dalších jídel. Je pitná, ale lehce slaná. Problém je, že konvice má italskou zástrčku a redukci, kterou máme, je opačná. To znamená, že přes ní lze zapojovat spotřebiče s českými zástrčkami. Italskou koncovku na konvici máme proto, že si při našich cestách a přenocování v kempech můžeme uvařit kávu, nebo polévku do hrnečku. Doma konvici nevyčistíme, ledaže by manžel odpojil italskou zástrčku a namontoval českou. Po opuštění diskontu jsme se vydali zpět do Rosolina Mare. Proti nám jela souvislá kolona těch, kteří se byli koupat a kteří předtím parkovali na všech možných i nemožných místech ve městě a blízkém okolí. Mezi auty se proplétaly motocykly, jedoucí dost často v protisměru. Někdy jely v koloně a vytvářely si vlastní středový třetí jízdní pruh. 

Doma jsem pak zjistila, že ač jsem se natřela antikomářím prostředkem, vynechala jsem místo vzadu na rameni a ti malí bzučivý šmejdi tam našli svůj cíl. Měla jsem tam parádní klovance. Já těm zmetkům evidentně opravdu chutnám. Na druhou stranu jsem se však přesvědčila, že vlhčené ubrousky proti komárům, koupené v Chioggi fungují. Příště se musím natřít pečlivěji. Pak jsem zjistila, že stejně postižené mám vzadu i druhé rameno. Chtělo to natřít se před oblečením trička. To mám pro příště. Postižená místa jsem ošetřila Tea Tree olejem. Muž po večeři ladil televizi, aby mohl sledovat závod F1 z Kanady. Já si vzala své oblíbené osmisměrky a na balkoně jsem je luštila. Jejich tajenky byly takové prostoduché, ale to nevadilo. Neslouží to ke vzdělání, ale je to pro zábavu. Když se začalo šeřit, šla jsem dovnitř a chvíli se s mužem na F1 dívala. Občas se obraz sekl a objevil se nápis „Nessun signale“, ale po pár vteřinách to zase naskočilo. Kanada je holt daleko. Dlouho jsem nevydržela, šla jsem si dát sprchu, natřela si znovu ramena a místa, která jsem si den předtím osmahla, znovu Panthenolem. Už to vypadalo dobře. Zalezla jsem do ložnice. Muž přišel chvilku po mně, řekl mi, jak závod dopadl. Noc byla tropická, spalo se mi špatně a často jsem se budila.

Pondělí 19. června 2023

Probudila jsem se v šest hodin a do sedmé se převracela v posteli v marné snaze znovu ještě usnout. Nepovedlo se. Po sedmé se probudil muž. Zda ho vzbudilo mé převracení se, či to byl výsledek toho, že jsme si šli lehnout dříve než obvykle, netuším. Vstala jsem a po ranní hygieně uvařila kávu ke snídani. K ní jsme si dali pistáciový rohlíček, který jsme včera zakoupili v Lando. Pak jsme se vydali na Strada Sud na trhy. Ne, že bychom něco potřebovali, ale návštěva trhů k našim pobytům už tak nějak patří. Nota bene, když se konají v podstatě za rohem. Nějaká eura jsme utratili a měli radost, že se nám podařilo sehnat zástrčku do té evropské z italské. Ve všech obchodech, kde jsme se po ní dívali, měli jen tu „obrácenou“. Takže budeme moci po návratu domů vyčistit varnou konvici od vodního kamene, Pídili jsme se i tady po čistícím prostředku, viděli jich spoustu – na pračku, na žehličku... ale na konvici bohužel ne. Po návratu z trhu jsme zvažovali, zda jít před obědem na chvíli k moři, abychom posléze naznali, že by to bylo pro jednu cestu tam a pro druhou zpátky. Avizovaných 200 metrů od pláže se totiž nekoná, ale na to jsme si za ty roky, co jezdíme do Itálie už zvykli. Trochu jsem poklidila, zametla balkon a schody dolů a pak se pustila do přípravy oběda. Po obědě jsem si sedla na balkon s deníkem, zatímco muž umýval nádobí. Je zlatej. Kolem třetí jsme šli k moři a vydrželi tam až do sedmé hodiny. Večer jsme chvilku seděli nad průvodcem Benátkami a pak hráli na balkoně žolíky. Spát jsme šli v půl jedenácté, ráno se bude vstávat o něco dříve. 

Pokračování příště