Italský deník 2023 - 9. část

 13. červen 2023 - dokončení

Po opuštění muzea jsme si na chvilku sedli v parku, dali si z batůžku tatranku a ledový čaj. Byl spíš ohřátý. Abychom se osvěžili, poseděli jsme pak chvíli v cukrárně na Via Mariani se zmrzlinou a odtud se pak vydali po Via Dante Alighieri k Dantovu hrobu. Před lety jsme na něj narazili náhodou, když jsme šli od Neonového baptistéria k bazilice sv. Apolináře. Bylo to pro nás překvapení. Zaujala nás  prostá mohyla porostlá břečťanem. 

Mohyla zůstala stejná, jen na ulicích už byly směrovky, díky kterým se turisté mohou orientovat a hrob je zakreslen i v mapce, kterou jsme dostali při koupi vstupenek do mozaikových monumentů. Dantova hrobka byla v roce 2021 zrestaurována a došlo k jejímu znovuotevření.. Stalo se tak u příležitosti 700. výročí jeho úmrtí

Zrestaurovaný hrob Dante Alighieriho, který zemřel v Ravenně roku 1321 je významná neoklasicistní památka, která má čtvercový půdorys a korunuje jí malá kopule. V průčelí je znak s erbem kardinála Gonzagy,  Dnes lze uvnitř chrámu obdivovat původní sarkofág z roku 1483 s reliéfem od Pietra Lombarda, který zobrazuje rozjímajícího Danta a cenné votivní dary.  Interiér hrobky je tvořen mramorem a štuky. Ze stropu je zavěšená votivní lampa z 18. století, která neustále hoří. Je plněna olivovým olejem z toskánských kopců. Každoročně, na výročí básníkova úmrtí, ho Ravenně věnuje Florencie. Na pravé straně je mramorová deska, na které jsou zaznamenány všechny dosavadní renovace hrobu. Stavbu doplňuje zvonice. 

Historie hrobu je složitá, je poznamenaná přesuny ostatků a také spory mezi Ravennou a Florencií, která už přes šest set let marně usiluje o přesun ostatků svého velkého rodáka. Ve florentském kostele Santa Croce je pouze prázdný monumentální náhrobek. Ostatky básníka se stěhovaly několikrát, byly ukryty v kostele San Francesco a i na dalších místech. 

Pod touto hrobkou odpočívaly Danteho kosti od 23. března 1944 do 19. prosince 1945 

- přeložený text

Okolí, zvané "Zona dantesca", zahrnuje zahradu s Quadrarco di Braccioforte, františkánské kláštery a Dantovo muzeum.

Zvonice

Quadrarco di Braccioforte - čtyřoblouk

Hrobka

Z ambitů františkánských klášterů jsou k vidění postavy z Božské komedie

Ještě jedno ohlédnutí

V současné době je hrobka národní kulturní památkou a kolem ní byla zřízena zóna klidu a ticha.

Kousek odtud je zahrada - Giardino Rinaldo da Concorezzo, s figurami odkazujícími na Dantovu Božskou komedii. Vzpomněla jsem si na svou maturitu, od které uplynulo už 51 let a toto dílo bylo součástí otázky, kterou jsem si tehdy "vytáhla". Jediné, co mně zamrzelo, bylo to, že zahrada je v úterý otevřená pouze do 13. hodiny. Třeba někdy příště – bude-li ještě nějaké příště. Celé okolí Dantova hrobu je krásně upravené. 

V těsném sousedství Dantova hrobu stojí bazilika San Francesco. Do článku z roku 2010 jsem umístila fotografie z publikace Ravenna od Gianfranca Bustanchiniho, na kterých byl vidět průsak spodní vody spolu s mořskou vodou do tohoto kostela. Není to jediné místo, kde k tomu dochází a kde voda působí devastaci památek. Ravenna je podobně jako Benátky postavena na laguně. Podle některých odborných studií hrozí městu poškození a možná i zkáza.   

Bazilika sv.Františka je významný katolický kostel s kořeny v 9.-10. století, historické místo konání pohřbu Dante Alighieriho v roce 1321. Původně byla zasvěcená apoštolům Petru a Pavlovi, přijala jméno sv. Františka v roce 1261. Kostel, charakteristický fasádou z obnaženého zdiva a zvonicí z 9. století, uchovává starověké nálezy, fresky a mozaiky, včetně pozůstatků baziliky Sant'Agata Maggiore. Pod presbytářem se nachází působivá krypta s mozaikami a sarkofágem biskupa Neona. Po důležitých restaurátorských pracích ve 20. století je bazilika dnes farním kostelem. Bazilika byla bohužel zavřená.

Po prohlídce jsme přes Piazza Garibaldi došli na Piazza del Popolo. 

Poslední pohled na Tomba Dante z náměstí Giuseppe Garibaldi

Piazza Garibaldi

Piazza del Popolo - Lidové náměstí, nebo Náměstí lidu

Sloupy San Vitale a San Apolinare na Piazza del Popolo, 

v pozadí Benátský palác

Vedle radnice s hodinovou věží stojí krásný barokní kostel Santa Maria dell Suffragio - Panny Marie Vyvolené.

Byl postaven v letech 1701 až 1728 podle projektu Francesca Fontany a pyšní se fasádou z istrijského kamene, bohatě zdobenou sochami a oktogonálním interiérem s kaplemi zdobenými štukaturami a díly místních umělců, jako byli Giovanni a Celio Toschini. Návštěvníky zaujmou varhany Mascioni z roku 1967 a obraz Narození Panny Marie nad hlavním oltářem Krásný interiér a dechberoucí kaple nás zaujaly. 

A pak jsme vstoupili do malé kaple vlevo od vchodu, kde na třech stěnách byly fotografie těch, kteří odešli v důsledku covidu. Stovky fotografií, mezi nimi děti i hodně mladých lidí. Padl na mně smutek. Ne, tohle se nemělo stát.

Cestou od kostela jsme se zastavili v Městské tržnici, ze které se stala přehlídka restauračních zařízení. Před lety, kdy jsme tu byli, to byla ještě tržnice v pravém slova smyslu. Došli jsme na Via Cavour a odtud pokračovali, tak jako před lety, k Porta Adriana. 

Porta Adriana - v roce 2009 jsme tudy vešli do historického centra, v roce 2023 ho opouštíme.

Pomalu jsme se vraceli k parkovišti, „pokecat“ si s automatem. Chtěl po nás 9€, ale stále mi bankovku vracel zpátky. Paní, která stála za mnou mně upozornila, že jsem si neoznačila způsob placení a ejhle, už to bylo o 10 centů dražší. Že bych ten automat přemlouvala tak dlouho? Možné je všechno a čas prostě nečeká. Z Ravenny jsme, až na jedno špatné odbočení, vyjeli v pohodě.

Už cestou do Ravenny jsem si všimla v lesíku po levé straně vysoké kostelní věže a budov. Domnívala jsem se, že jsou to pozůstatky nějakého města, možná snad nějaký historický objekt. Dohodli jsme se, že se tam cestou zpět zastavíme. Tedy pokud to nemineme. Od Comacchia jsem sledovala krajinu, abych manželovi včas řekla, aby odbočil a zastavil. Zapamatovala jsem si, že za historickým objektem s věží byla nějaká výrobna vína, pro mě orientační bod. Dočkala jsem se a zaparkovali jsme před zemědělským objektem. Manželovi přišlo hloupé parkovat osaměle u hlavní silnice, tak trochu popojel a a auto jsme nechali za budovou na prašné kamínkové cestě. Odtud pak vedla cesta, která se vinula mezi poli. Byla označená pro cyklisty a pěší. Nikde ani živáčka. Vydali jsme se polní cestou a orientovali se podle vysoké věže. Mnohokrát jsem vysypávala kamínky z bot. 

Orientační bod

Jsme v deltě Pádu - jeden z kanálů, které zavlažují celou oblast

Došli jsme k zamčené bráně a oplocenému pozemku se statkem. Tak tudy tedy ne. Věž byla za zdí statku. 

Foceno skrz vrata statku - ještě nejsme v cíli

Vrátili jsme se a po pěšině jsme přišli zadem k zavřené restauraci a odtud došli před krásný kostel postavený v románském slohu s monumentální věží. Dostali jsme se k benediktínskému opatství Pomposa. To, co se jevilo ze silnice a jedoucího auta jako pozůstatky nějakého města, bylo nádhernou a hlavně opravenou románskou stavbou. Cedule u vstupu nás odkazovala na pokladnu, která byla umístěna v nízké budově, ve které sídlí muzeum. To už zavíralo, zůstávala otevřená jen pokladna. Chvilku po nás přišel z druhé strany manželský pár a stejně jako nám, tak i jim připadalo dát 7€ na osobu, za vstup pouze do kostela, hodně. Takže jsme všichni jen nahlédli dveřmi dovnitř.

Dočkali jsme se, jsme u cíle

Budova muzea

Opatství Pomposa v obci Codigoro, založené v 9. století, bývalo benediktinským klášterem a patřilo k nejvýznamnějším v severní Itálii. Bylo proslulé karolínskými rukopisy, které byly uchovávány v bohaté knihovně. Nejstarší zpráva o něm pochází z roku 874. Až do 14. století spravovalo majetky po celé Itálii. Vlastnilo rozsáhlé pozemky a bylo také mimo jiné vlastníkem salin u pobřeží Comacchia. Roku 1650 se mniši přestěhovali do San Benedetta a do Ferrary a opatství zůstalo opuštěné. V 19. století ho získala italská vláda. Kostel Santa Maria je trojlodní bazilikou s arkádovými loděmi. Trámy v něm pocházejí z 7 – 9. století. Zdobí ho mozaika z kamenné dlažby a fresky od Vitale da Bologna. V kapitulní síni jsou fresky z počátku 14. století z dílny Giotta. Stavba zvonice byla započata roku 1063 a byla dokončena během několika desetiletí. Je vysoká 48 metrů. Udělala jsem si několik fotek a potom jsme se stejnou polní cestou vraceli zpátky k autu.

Detaily fasády kostela

Toto jsme mohli vidět. 

Zdroj fotografie: https://zemesveta.cz/klaster-pomposa/

A pak jsme ze silnice zaregistrovali, že se dá k opatství přijet pohodlně z druhé strany, že je tu i parkoviště, ze kterého je to opravdu jen kousek. Tak třeba někdy příště, až bude více času a nebude zavřené muzeum. Dodatečně mě opravdu hodně mrzelo, že jsme do kostela nešli. To až když jsem si v apartmánu našla na internetu, kde jsme to vlastně byli a co všechno jsme mohli vidět. 

Cestou do Rosolina Mare jsme se ještě zastavili v diskontu. Rajčata už byla jen za 1,50€, tedy podstatně levnější, než předchozí den na trhu. A navíc tam nevypadala moc dobře. Koupili jsme tedy i papriky a pak se ještě podívali po salámu. Bude lečo! Salám jsem našli, ale připadal mi podezřele levný. Půjčila jsem si od manžela brýle a dočetla se, že je z části sojový. Nakonec jsme koupili tři poctivé německé masové buřty. Pak už jen cesta k dočasnému domovu. Při vjíždění na dvorek se manželovi „povedlo“ udělat šlinc na dveřích a promáčknout blatník. Železný závěs vrat prostě neuhnul. Když jsem ho na to upozornila, řekl jen „Nojo“. Tak tohle zaleštit nepůjde. Udělala jsem teplou večeři, po ní jsme zůstali sedět na balkoně. Od mladých manželů, se kterými jsme si pravidelně povídali na pláži a kteří bydleli v protější rezidenci, jsme se dozvěděli, že v Rosolině pršelo celé dopoledne. Když se začalo šeřit a také ochlazovat, šli jsme dovnitř. Shodli jsme se, že jsme docela unavení, takže jsme si dali sprchu a před desátou si šli lehnout.

Pokračování příště