Pokračování předchozí části
Úterý 13. června 2023 - první část
Probudila jsem se po čtvrt na devět. Muž už byl vzhůru. Sice ještě ležel, ale probudil se dříve než já. Když jsem otevírala okenice, zjistila jsem, že venku prší. Proto se mi tak dobře spalo. Došlo mi také, že to byla klika, když jsme před spaním přenesli z balkonu sušák s osuškami a plavkami do kuchyně. Po snídani jsme zvažovali, co podnikneme. Jet lodí do Benátek? Na to už bylo docela pozdě a navíc představa, že sedím dvě hodina na lodi s deštníkem, nebyla moc lákavá. Rozhodli jsme se, že pojedeme do Ravenny, podívat se na mozaikové kostely. Tam třeba pršet nebude a chůze městem mezi jednotlivými památkami bude příjemnější, než plavba s deštníkem.
O návštěvě Ravenny jsem v roce 2010 napsala na blog článek. Pokud máte někdo zájem o historii města a bližších podrobnostech a památkách, můžete si kliknout na: https://dovrby.blogspot.com/2010/04/ravenna.html
Když jsme opouštěli Rosolinu Mare, déšť zesílil. A pak, když jsme pokračovali jižním směrem, ustával a obloha se začala protrhávat. Cestou jsme viděli nehezkou bouračku. Popojížděli jsme v koloně, která se každou chvíli zastavovala a pouštěla auta v protisměru. Proti jela dvě auta odtahové služby, která vezla hodně poničená auta. Kolona nebrala konce, chvilku se jelo, chvilku stálo. Příčinu jsme zhruba po půl hodině zjistili, když jsme dojeli k místu nehody. Na silnici stálo nákladní auto vezoucí plynové bomby, kterému praskla přední pneumatika. Bok auta byl pomačkaný a nesl stopy po kolizi s dalšími vozy. Dopravu u nehody řídili policisté. Za nehodou pak už byla doprava plynulá.
Dojeli jsme do Ravenny a zaparkovali na Piazza Francesco Baracca, na stejném parkovišti, jako v roce 2009. Tehdy jsme tu byli v sobotu a já nasypala do parkovacího automatu nějaké mince, abych po vytištění lístku zjistila, že nám parkování vyprší až v pondělí dopoledne. Tak to už budeme dávno oba v práci. :-D Nevšimla jsem si totiž, že o víkendu se tu parkovalo zdarma. Parkoviště se nezměnilo, jen ten původní automat tu už nebyl. Místo něj tu stál nový. Před námi u automatu stál pán, který se snažil přístroj „nakrmit“ mincemi. Pak zkusil papírovou bankovku. Vypadla stejně, jako mince předtím. Nešťastně se na nás obrátil a mě došlo, že nebýt on před námi, asi bychom si počínali podobně jako on. Na rozdíl od nás to byl Ital, který si určitě instrukce mohl přečíst detailněji. Pak mávl rukou a odešel. Já se snažila pochopit princip nového automatu. Nakonec jsem zadala naší poznávací značku a vzala si parkovací lístek, protože mi došlo, že se platit bude až při odjezdu.
Při našem příjezdu jsme si všimli věže kostela a rozhodli se, že tentokrát nevstoupíme do historického centra bránou Porta Adriana, ale půjdeme kousek dál. Zaslechli jsme totiž jednoho pána, který radil turistům, kudy ke katedrále. Vydali se na cestu, a my, jako ovce, jsme je následovali. Z předchozí návštěvy jsem si pamatovala, že bazilika San Vitale byla na druhé straně, ale zvědavost zvítězila a my v blahé nevědomosti doufali, že uvidíme pro nás neznámou katedrálu. No, neviděli. Věž, kterou jsme viděli z auta, patřila ke kostelu sv. Jana a Pavla, který byl navíc zavřený. Toto jsem o něm našla na internetu: Konventní kostel sv. Jana a Pavla, známý také jako kostel Andělů Strážných, se pyšní tisíciletou historií. Budova, opakovaně přestavěná od 5.–6. století, pochází v současné podobě z 18. století, ale zachovává prvky z minulých období. nejstatší dochovaná část je charakteristická zvonice z 9. století. Uvnitř jsou fresky od Prontiho, obrazy ze 17. a 19. století a socha Anděla Strážného. Barokní fasáda na via Cura a obdélníková apsida dotvářejí místo uctívání, bohaté na umění a spiritualitu.
Vydali jsme se od něj po Via Barbiani do míst, kde už jsme sice byli, ale kam se rádi podíváme znovu. Zhruba v polovině ulice jsme po pravé straně v zahradě viděli kostel sv. Eufemie. K návštěvě nás nalákal poutač na plotě, na kterém byla upoutávka na kamenné mozaiky, či spíš mozaikové tapety. Tak tady jsme tehdy určitě nebyli. Zaplatili jsme vstupné 4€ na osobu, já si koupila ještě leporelo a pak jsme se vydali do kostela. Chiesa Sant'Eufemia, se pyšní tisíciletou historií a podle legendy je prvním místem uctívání ve městě. Kostel je postavený na místě staršího paleokřesťanského chrámu a uchovává relikvie svaté Eufemie a svaté Agáty. K vidění jsou tu díla Burriniho a Capaciho.
Fotila jsem si zvenčí baziliku San Vitale a pak jsme sestoupili po schodech do jejího interiéru. Popravdě, vešli jsme východem, aniž bychom měli lístky. Ale to jsme ještě netušili. Nikdo nás nekontroloval a já nabyla přesvědčení, že máme správné vstupenky a že jen muzeum se osamostatnilo. Bazilika San Vitale v Ravenně je mistrovské dílo raně křesťanského a byzantského umění, zapsané na seznamu UNESCO od roku 1996. Postavena byla mezi lety 532 a 547, vyniká svým oktagonálním půdorysem a mimořádnými mozaikami, zejména těmi zobrazujícími císaře Justiniána a císařovnu Theodoru. Interiér, bohatý na polychromní mramory a dekorace, vytváří mystickou a opulentní atmosféru. Nachází se zde také významné varhany Mascioni, dějiště mezinárodních koncertů.
Vyfotila jsem si dechberoucí mozaikovou výzdobu a potom jsme vyšli, pro změnu vchodem a zamířili k Mauzoleu di Galla Placidia. Vystáli jsme frontu a až tam nám pán, kontrolující vstupenky, vysvětlil, že máme vstupenku platnou pouze ke vstupu do Domu kamenných koberců. Prý musíme mít tzv. Červenou vstupenku. Opustili jsme tedy areál a vydali se na Via Giulliano Argentario, kde je nejen knihkupectví, ale také prodejna vstupenek do památek, které spravuje Opera di Religione della Diocesi di Ravenna. Za 25€ jsme jsem si zakoupili vstup do pěti památek, jak říkají Italové „monumentů“, které jsou pod záštitou UNESCO. Do dvou menších jsme měli vyznačený vstup v určenou hodinu. Omezení je pro to, aby se tu v jeden moment nesešlo hodně lidí najednou. Navíc je tu i omezená doba na prohlídku. Zbylé tři lze navštívit až do jejich uzavření v 18:30 a platí nám až do 19. června. Před lety, kdy jsme tu byli, žádná časová omezení nebyla a pokud mě neklamala paměť, byly součástí vstupenky čtyři mozaikové kostely a muzeum a to vše tuším za 8,50€. Časy a ceny se mění.
Cestou zpět jsme se zašli podívat do kostela, který zvenku vypadal hodně nenápadně. Santa Maria Maggiore je historický kostel, situovaný v blízkosti San Vitale a Mausolea di Galla Placidia. Původně postavený v 6. století v paleokřesťanském stylu, byl upraven v 17. století do bazilikální podoby. Zachovává původní prvky jako apsidu a korintské sloupy, a také významná umělecká díla, například obraz Luca Longhiho a římský sarkofág. Charakteristická je také válcovitá zvonice pocházející z 9.-10. století.
Odtud jsme znovu zamířili jsme se zpět k Mauzoleu Galla Placidia, opět vystáli frontu a znovu byli u vytržení z nádherného interiéru. Mausoleum Galla Placidia je záhadný raně křesťanský monument z 5. století, vznikl mezi roky 425 - 430. Jeho původní funkce je nejasná. Možná to byla kaple, či martyrium nebo oratoř připojená ke kostelu Santa Croce. Mauzoleum je proslulé svými mimořádnými mozaikami, jedněmi z nejstarších ve městě, zobrazujícími biblické a symbolické scény. Světlo dovnitř proniká skrz alabastrová okna. Návštěvníky zaujme interiér s hvězdnou kupolí. Budova je spojována s císařovnou Gallou Placidií, ale ta je pochována v Římě. Budova tedy mohla sloužit k raně křesťanské liturgii.
V Ravenně jsou takto pojmenovány dvě baziliky, tato je označena jako nová. Sant'Apollinare Nuovo je původně ariánská a později byla zasvěcena sv. Martinovi. Uchovává nádherné mozaiky pocházející z různých období. Postavena byla v 6. století Teodorichem, následně pak byla upravena během byzantské vlády. Mozaiky vyprávějí scény ze života Krista, procesí mučedníků a panen a prezentují fascinující zobrazení paláce ostrogótského krále Teodoricha a přístavu Classe. Bazilika byla poškozena zemětřeseními a bombardováním během první světové války, ale dodnes si zachovává svou majestátnost a představuje důležitý příklad paleokřesťanské a byzantské architektury. Už při naší první návštěvě v roce 2009 jsem byla z její výzdoby unešená. Tedˇ tu rušivým elementem byla školní výprava. Ne, nebyli hluční, řvali jako … a teď nechci používat hnusné výrazy. Takže jsme počkali, až mládež půjde řvát jinam a znovu jsme si interiér prošli a kochali se tou nádherou.
Po prohlídce jsme pak vyšli do rozpálených ulic Ravenny a šli po Via Francesco Negri na Largo Firenze a odtud pak po Via Marino Gordini došli na Arcibiskupské náměstí podívat se do Neonového baptistéria, tedy křtitelnice. Cestou tam mi došla baterie ve foťáku. Za pochodu jsem jí měnila a k baptistériu jsme dorazili uprostřed časového rozmezí, které jsme měli určené pro prohlídku.
Odtud jsme zamířili do arcibiskupského muzea, kde se v jeho prvním patře nachází kaple sv. Ondřeje - Capella San Andreas. Ta před lety ještě nebyla zařazena mezi monumenty a nebyla součástí prohlídkového okruhu.
Katedrála Ravenna
Kromě nádherné kaple jsme si prošli i část muzea, ale další jeho část vynechali. Stejně tak i katedrálu, pravděpodobně tu, na kterou se na parkovišti ptali turisté a která je nejdůležitějším církevním stánkem města. Duomo di Ravenna, neboli Katedrála Vzkříšení, je hlavním kultovním místem ve městě a sídlem arcidiecéze. Současná budova, která je v barokním stylu, byla postavena v 18. století jako náhrada za starobylou basiliku Ursiana, založenou v 5. století a spojenou s přesunem hlavního města Západořímské říše do Ravenny. I přes následné restaurace a úpravy, včetně neoklasicistní kupole z roku 1780, si katedrála zachovává důležité svědectví minulosti, jako jsou architektonické a sochařské prvky z původní baziliky, včetně cenného ambonu biskupa Agnella. Dnes představuje významný příklad sakrální architektury a důležitý historický a umělecký orientační bod města. Později nás trochu mrzelo, že jsme nešli dovnitř. Posadili jsme se pak na chvíli na lavičku v parku na Arcibiskupském náměstí. Nohy už nás pěkně bolely.
A tady třináctý červnový den rozdělím, protože článek už je hodně dlouhý.
Opouštíme tedy úchvatné mozaiky Ravenny, které jsou pod záštitou UNESCO. Nejsou však zdaleka jedinými. Při hledání informací o památkách jsem narazila na další, ve kterých jsou mozaiky také, i když ne v tak velké míře.
S Ravennou se však ještě neloučíme.
Pokračování příště
