Italský deník - 13. část

Pokračování předchozí části

Pátek 23. června 2017 - pokračování

Archeologický park Metaponto se nám líbil, ale ještě jsme neviděli vše, co jsme vidět chtěli.

Nastoupili jsme do auta a jeli za další částí Metaponta, které patří k nejslavnějším a také k nejnavštěvovanějším. Je, na rozdíl od dalších, zmiňováno v průvodcích a s fotografiemi se lze setkat téměř ve všech informačních materiálech Basilicaty.

Na první pokus se nám to nepovedlo, odbočili jsme o jednu silnici později. Vrátili jsme se a na druhý pokus zaparkovali ve stínu u budovy antiquaria. Byla zavřená, protože byla siesta.

Antiquarium

Parkem, lemovaným oleandry, jsme pak došli k dórskému chrámu bohyně Héry.

Místo, kde se chrám nachází, se jmenuje Tavole Palatine, což se dá přeložit jako stůl, či prkna, navíc palácová. Pověst o tomto místě vypráví, že tu hodovali obři. Chrám stojí na vyvýšeném místě nad pravým břehem řeky Bradano a býval spojován s mimoměstským útočištěm. Je postaven z místního vápence a je datován do 6. stol. př. Kr. Původní doměnka byla ta, že je zasvěcen bohyni Athéně, ale při vykopávkách v roce 1926 bylo na fragmentu vázy objeveno děkovné věnování bohyni Héře. V místech, kde stojí, bývala neolitická vesnice, kolem které vedla prehistorická cesta mezi Siris a Heracleionem. Chrám býval veliký, o čemž svědčí dodnes jeho patnáct zachovalých dórských sloupů s dvacetí drážkami. Deset sloupů je na severní, pět na jižní straně. Původně jich bylo třicetdva. Chrám býval dlouhý 34,29 m a na šířku měřil 13,66 m.

Z makety, kterou jsem ofotila v muzeu, si lze představit, jak asi vypadal.

Bývá přirovnáván k Parhenónu, neboli chrámu bohyně Athény na Akropoli

V 5. století př. Kr. byl pokryt střechou s jónskými dekorativními prvky a s kamennými chrliči, z nichž některé jsou také k vidění v muzeu.

Chrliče v muzeu

Chrám bohyně Héry jsme obešli celý kolem dokola, chvíli jsme poseděli ve stínu cypřišů na lavičce a pak se vydali parkem zpátky.

Zvolili jsme jinou trasu a narazili na staré hrobky, které tu jsou také k vidění.

Stačí jít jinou cestou...

.... a můžete si prohlédnout staré hrobky, stojící v trávě vypálené sluncem.

Je zázrak, že další rostliny jsou stále zelené

Park Tavole Palatine je dalším hodně zajímavým místem,

kde se dá nalézt alespoň kousek stínu

Co dál?

Náš původní záměr byl ještě navštívit Heracleion u města Policoro, ale byli jsme tak zdeptaní sluncem, že jsme se rozhodli tyto vykopávky vynechat. Navíc nám docházelo pití.

Nakonec jsme v Policoro zastávku udělali, nikoliv však u vykopávek Heracleionu, ale u nákupního centra Heraclea. Měli jsme v plánu se tu naobědvat. Byli jsme tu krátce před druhou hodinou odpolední, výběr jídel byl už minimální, místa k sezení v klimatizovaném prostoru se limitně blížila nule.

Náš oběd nakonec dopadl tak, že jsme seděli na předních sedadlech auta, v rukou plastové tácky a obědvali mortadellu, sýr provolone a panini, které jsme předtím nakoupili v hypermarketu. V tom horku se salám téměř rozpouštěl. Ale chutnalo nám náramně. Sice jsme se po obědě museli vrátit dovnitř a umýt si umaštěné ruce, ale co.

Cestou zpátky k autu jsem si všimla teploměru u vchodu, ukazoval 38°C.

Cestou do Villapiana jsme stihli vypít celou dvoulitrovou lahev vody, kterou jsme v Policoro koupili.

Převlékli jsme se do plavek a zamířili k moři. Už od vchodu na pláž jsme si
všimli, že máme otevřený deštník. Lehátka byla překlopená a poházená, a kolem bylo neskutečné množství vajglů. Andrea nám řekla, že na našich lehátkách vegetovali nějací uřvaní lidé. I když jim vysvětlovala, že lehátka jsou obsazená, pronesli, že je to nezajímá a že tu prostě budou oni. Pak jí dokonce poslali kamsi. Když jim řekla, že vedle nich spí ve stanu malé dítě, kterému kromě řevu vadí i ten cigaretový dým, schytala i pár sprostých slov na svou adresu.

Ty vajgly kolem mě vytočily. Jsem polepšený kuřák, dnes už spíš militantní nekuřák, ale v dobách, kdy jsem kouřívala svých 20 i více denně, jsem po sobě nikdy nenechala někde válet vajgla. Pronesla jsem několik peprných slov a kdyby ti dotyční byli v tu dobu na pláži, asi bych jim řekla i něco od plic. Hlavně o těch vajglech.

Chudák zahradník po nich bude muset uklízet.

S kým máme tu čest jsem zjistili až večer, protože ti lidé se opravdu chovali, jako by tu byli sami.

Někdy se fakt stydím za své spoluobčany. Ach, jo!

Večer jsme se šla projít, nejdříve jen s Nikolkou, pak se k nám připojila Andrea s Filípkem a nakonec nás dohnal i můj muž. Prý se ten řev nedá vydržet.

Když jsme se vrátli všichni zpátky, bylo už ticho. Tomáš nám pak řekl, že na ty uřvance přiběhl Francesco a vysvětlil jim, že pokud nebude klid, budou mít problémy.

Večer jsme opět trávili karbanem. Nejprve jsme s Nikolkou hráli tradičně prší. Pak jsem jí odvedla domů, aby jí vzápětí vystřídala Andrea. Žolíky jsme hráli až do půl dvanácté, kdy naší hru rázně ukončil Filípek svým pláčem.

A tady se obracím na znalce květeny, zda mi pomohou.

Keř, který jsem vyfotila v Metapontu, má listy podobné fikusu benjamin

a květy, které omamně voněly, mi připomínaly bezinku.

Znáte ho někdo? Pomůžete?

Detail květu

Všem znalcům flóry předem děkuji. Zkoušela jsem hledat na netu, ale neobjevila jsem nic.

Sobota 24. června 2017

Probudili jsme se po sedmé. Po snídani jsme zašli k sousedům, kteří se stěhovali do druhé části rezidence. Původně měli dnes odjíždět, ale pobyt si prodloužili. Věci z jejich mrazáku a lednice jsme přestěhovali k nám. Ještě, že máme velikou lednici. Nabízeli jsme pomoc, ale odmítli s tím, že to zvládnou sami. Vzali jsme tedy na pláž Nikču, cestou se rozloučili s ukrajinskými sousedy, kterým jsme pak ještě z pláže zamávali. A pak jsme chvilku pozorovali toho uřvaného člověka, který včera vyzdobil okolí vajgly. Nebyl tu ani jeden, chudák zahradník.

Ten člověk opět řval jako kráva. Když neřval, hlasitě se hystericky smál. Jeho žena mu zdárně sekundovala. Ve finále si prohodil deštník s číslem, aby mohl být v první řadě. Naše štěstí bylo, že vegetoval na opačném konci pláže. Ale slyšet ho muselo být až nahoře v pohoří Pollino. Pak jsem zaregistrovala, že mu společnost dělá parta lidí, kteří se objevili také včera na pláži, v řadě za námi a před kterými jsem pronesla své peprné výrazy.

Tak jen doufám, že mu to vyřídili.

Někdy si říkám, proč takoví lidé raději nezůstanou doma a proč dělají ostudu celé zemi.

Když dorazili Italové, kterým vyměnil deštník, chvilku na sebe štěkali. A pak přišel Francesco, tomu uřvanci něco řekl a konečně byl klid.

Dorazila Andrea s Filípkem a já se jí ptala, zda chce přenést věci z lednice. Prý je na to čas. Zdržela se jen chvilku, pak si vzala Nikolku a odešli. Máme se zastavit. My se po chvíli také zabalili a vydali se do rezidence.

Vzali jsme tašku z lednice a druhou z mrazáku a vydali se na návštěvu. Andrea byla hodně skleslá a ani Filípek se tentokrát neusmíval. Takhle vážného jsme ho ještě nezažili. Apartmán, kde ted' bydleli, byl menší, neměl zastřešenou verandu a ve sprše nebyla vanička, byla tu jen vydlážděná podlaha s kanálkem.

"Kde ted' budu koupat Fílu?"

Domluvili jsme se, že ho klidně může chodit koupat k nám, když tady to nepůjde. Viditelně pookřála. Zahrada před jejich aprtmánem byla celá zelená, z postřikovačů na ně padala vodní třísť a působilo to svěže.

Cestou zpátky kolem baru jsem se zdravili s Gaetanem a Veronikou, která se nás ptala, zda už jsme se byli, ted' už u bývalých sousedů, podívat. Slovo dalo slovo a já se zmínila o koupání Filípka. Veronika okanžitě zareagovala a řekla, že tohle jí nenapadlo. Pak dodala, že jim přinese vaničku po malé Giulii.

Po obědě a siestě jsme trávili čas opět s Nikolkou u moře. Přemýšlela jsem, kde ty děti berou stále tolik energie. Já byla unavená už jen z toho horka, které panovalo. A ta malá cácorka nedopustila, abych jen na okamžik zavřela oči.

Po návratu od moře jsme zaregistrovali, že máme už další nové sousedy, kteří obsadili oba apartmány po ukrajincích a třetí na kraji rezidence. Všichni o generaci mladší s pubertálními potomky. Jezdí sem pravidelně, už několik roků.

Večer jeli naši bývali sousedé na nákup a pak jsme byli domluveni, že po návratu u nich společně posedíme. Když pro nás Nikolka přišla, všimla jsem si, že Filípek není nějak ve své kůži. Nechtěl pít, plakal, což u něj nebylo obvyklé. Pak z Andrey vylezlo, že je Tomáš nechal v autě třičtvrtě hodiny a malý bude asi přehřátý. Venkovní teploměr ukazoval v tu dobu ještě 32°C. Filípek navíc i trochu pokašlával. Andrea se ho snažila uspat, ale bylo to marné. Ani u Tomáše nechtěl být a pobrekával. Nikolka už dávno spala. V jedenáct večer mu Andrea naměřila teplotu. Jak ochladit malé dítě? Nakonec se Fíla po jedenácté večer koupal ve vaničce s vlažnou vodou, která mu udělala dobře.

"Ještě, že tě tady mám, mně by to nenapadlo", řekla Andrea.

Filípek se pak napil, Andrea ho uložila a my se rozloučili a popřáli, aby noc byla klidná.

Než jsem usn
ula, přemýšlela jsem o malém Fílovi a doufala, že bude v pořádku.

Pokračování příště.