Italský deník - 2. část

Pokračování předchozí části

12. června 2016

Probudili jsme se do prosluněného rána. Stan přes noc uschl, takže jsem z něj okartáčovala nějaké zbylé nečistoty a pak jsem zametla terasu. Bylo na ní dlouhé borovicové jehličí, květy oleandrů a bouganvileí. Muž potom zabalil stan. Lenka s Danou ještě asi spaly a jediný, krom nás, kdo byl vzhůru, byly kočky. Seděly pod terasou a čekaly. Loňské staré známé a k tomu další, nové. Ze skříňky jsem vytáhla jednu velkou paštiku a dala jí do placu. Bylo to jako plivnout do moře.

Až pak jsem udělala snídani pro nás. Po snídani jsme se převlékli do plavek a vydali se k moři. Prosluněná neděle, všude spousty lidí, kteří využili krásného počasí a přišli, či přijeli se vykoupat.

"Tak kam půjdeme?"

"Na Jalilĺo."

Malá pláž mezi útesy nás loni okouzlila a my na ní trávili téměř všechna dopoledne. Odpoledne jsme chodívali na hlavní pláž, na kterou svítilo slunce celodenně. To jen mezi útesy býval stín.

Tolikrát prošlá cestička...

Mezi útesy je z části vydlážděný nebo vybetonovaný chodníček, který se zvedá a kopíruje skálu. Pak klesá a pokračuje kus rovně, aby znovu vystoupal do výšek. Prvních pár kroků nahoru, potom krok dolů. Chodníček posypaný jemným pískem podklouzl.

Jako, kdyby mi někdo podtrhl koberec.

Nezadržitelný pád v pořadí zadek, záda, ruka, která se marně snažila zmírnit následky pádu, a pak hlava.

Muž kráčející přede mnou se otočil a jen pronesl:

"Co děláš?"

To bych taky ráda věděla.

Udělalo se mi zle.

Ruku jsem opatrně vytáhla zpod těla a všimla si, že malíček mám kolmo k ostatním prstům. Povytáhla jsem ho a podařilo se mi ho zařadit do řady. Bolelo to příšerně. Ruka byla sedřená do krve a já s ní zkusila zahýbat. Bolelo to, ale zlomené to nebylo.

Opatrně jsem se převracela na bok, abych se mohla z té potupné pozice zvednout. Muž mi podával pomocnou ruku.

Podala jsem mu automaticky pravou a zařvala bolestí.

"Nech mně, já se zkusím sebrat sama."

Zvedla jsem se a svět kolem mně tančil. Ruka byla odřená a bolela. Nejvíc bolel naražený zadek. Bodalo to i při drobných krůčcích, kterými jsem se snažila zmizet z dohledu. Přemýšleli jsme, zda se raději nevrátíme zpátky do apartmánu. Nakonec jsme to zavrhli a pokračovali na Jalillo. Zula jsem žabky a nebyla schopná se pro ně ohnout. Muž je zvedl, vzala jsem je do levé ruky a belhala se podél útesů.

Vžívala jsem se do pocitů Malé mořské víly, kterou také bolel každý krok. Stoupání na nejvyšší bod chodníčku bylo bolestné. Nebyla jsem schopná zvednout pravou nohu. Vypadala jsem opravdu jako ortopedický pacient. Bosa jsem vykročila levou a pravou opatrně přisunovala.

Sestup dolů byl méně bolestivý.

Místo činu. Když se tak dívám na fotku, říkám si, že jsem měla štěstí.

Mohla jsem spadnout hlavou na kámen

Chodník podél útesů, který pak stoupá nahoru

Na Jalillo téměř nikdo nebyl, nepočítám-li obsluhu baru. Proti minulému roku si z pláže moře ukrojilo značný kus a voda šplouchala do míst, kde jsme loni mívali ležing. Opatrně jsem sundala šaty a belhala se k moři. Po kolena ve vodě a co mi bolest dovolila, jsem se ohnula a umyla si zkrvavenou ruku. Moře léčí. Pamatuji se, jak jsem se před lety ošklivě řízla a během tří dnů se rána v mořské vodě vyléčila. Máčela jsem si ruku a chvílemi si masírovala hřbet a malíček. Kdybych se nebála, že nevstanu, asi bych si v ten moment sedla a chladila si bolavý zadek.

Tak tady jsme loni mívali lehátka

Muž se vydal na obhlídku pláže a já se belhala za ním. Moře opravdu odneslo notný kus země. Ostré útesy, před kterými se loni chodilo pískem, byly zalité slanou vodou. Chvilku jsem šla za mužem, pak jsem se otočila a vracela se zpátky. Necítila jsem se moc dobře a představa, že si znovu "ustelu" na špičatých a ostrých výčnělcích, nebyla příliš lákavá.

Loni byly útesy pod nánosy písku a dalo se tu projít suchou nohou.

Moře je obnažilo

Ani sběrači slávek tu ještě nebyli

Jen racek nám dělal společnost

Vlekla jsem se zpátky pláží, rozhodnutá, že zkusím rozložit lehátka a budu relaxovat. Když jsem se blížila ke skále, u které jsme nechali ležet plážovou tašku a opřená lehátka, nohy mi přelila voda. Odrazila se od skály a vracela se zpět. To, co jsme tam nechali, bylo mokré. Nebyla to první vlna, která se tudy proběhla. Odnesla jsem věci na nejvyšší místo Jalilla.

"Hele, moře se na nás přišlo podívat", zahlaholil vracející se muž.

"No muselo nás přeci po roce přivítat. Jdu otestovat vodu".

Změnila se nejen pláž, ale i mořské dno. Loni plynule klesalo a letos? Klesání bylo prudší. Voda působila na moje namlácené tělo víc než příjemně. I plavat šlo, bolelo to méně, než chůze. Plavala jsem do moře a najednou se ocitla na mělčině. To, co moře odneslo, bylo asi třicet metrů od břehu. Postavila jsem se a vystoupala na dunu. Měla jsem moře po kolena. Tedy jen v případě, když šly vlny ke břehu. V tom druhém jsem měla moře po kotníky. Muž na mně z vody nevěřícně koukal. Připlaval a vylezl na dunu vedle mě. Tak tady je ta naše pláž. Vzpomněla jsem si na francouzského kapitána, jehož lod' určitě bude opět kotvit v přístavu, který mi před lety vyprávěl, že v Nice se dá podobným způsobem plavat a jít po dunách několik kilometrů od břehu.

Přešli jsme dunu a plavali ještě kus dál. Na další dunu jsme nanarazili. Vraceli jsme se a když jsme měli pocit, že drhneme břichem po dně, přešli jsme dunu a pak pokračovali v plavání ke břehu. Namlácený zadek mě ve vodě bolel podstatně méně. Ruka byla oteklá a začala modrat. Muž rozložil mokrá lehátka a na jedno se
natáhl. Stála jsem nad ním a přemýšlela, zda si mám také lehnout a hlavně, zda potom budu schopná vstát. Nakonec jsem si lehla a dokonce se mi povedlo se i otočit, ale bolelo to hrozně.

Před polednem jsme naše ležení sbalili a a vraceli se zpátky. Výstup nad útesy byl bolavý. Celou dobu jsem šla bosa, i když vybetonovaná stezka pálila. Než riskovat další uklouznutí a pád, raději si připálím chodidla. Nad Peschici se objevily mraky a já si vzpomněla, že jsem se doma dívala na italský meteoweb, podle kterého mělo v neděli pršet. Možná ta předpověd' vyjde.

Mírné stoupání od pláže k rezidenci docela šlo, ale schody z dolního dvorku k apartmánu, žádná sláva. Pravou nohu jsem nemohla zvednout. Takže jsem opět stoupala levou dopředu a pravou přisunout. Pověsila jsem plážové osušky a dala sušit lehátka. Muž se sprchoval a já přemýšlela, jak budu sedět.

Když jsem se chystala do sprchy, venku zahřmělo. Byla to rána jako z děla. Muž přenášel sušák s osuškami dovnitř a já stěhovala lehátka. Začaly padat veliké kapky deště. Předpověd', na kterou jsem se ve čtvrtek večer dívala, se vyplnila. Lenka s Danou šly kolem do svého apartmá a říkaly, že Mambo, což je ten obrovitý černoch z minulého roku, tvrdil, že bude pršet do půl čtvrté.

Vlezla jsem do koupelny a tady nastal další problém.

Nejen se posadit, ale hlavně zvednout se ze záchodu. Nakonec jsem to zvládla, vysprchovala jsem si bolavé tělo a dokonce pak s bolavou rukou udělala oběd. Venku lilo jako z konve. Na sezení jsem si vzala ze skříně polštář, apartmám byl pro tři lidi, takže k dispozici byly krom třetího lůžka i lůžkoviny. Po obědě jsem seděla za stolkem, který muž přemístil dovnitř u otevřených dveří a četla si. Bolelo mě snad úplně všechno.

Vybarvuju se

Pršet přestalo dvě minuty před půl čtvrtou. Mambo měl pravdu. Ale dnes už nikam nejdu.

Opatrně jsem se zvedla, vzala si prášek na bolest a zalehla. Spala jsem skoro dvě hodiny a cítila se lépe. Z postele jsem lezla jako krab, hlavně si nesednout na bolavou půlku. Povedlo se. Terasa byla po dešti opět plná borovicového jehličí a opadaných květů. Vzala jsem si koště a oschlé jehličí odmetla.

Pak jsem šla dělat večeři.

Kočky se dostavily v plném počtu.

Otevřela jsem jim velkou paštiku a nakrájela kousek sýra. Sedli jsme si k večeři.

A pak se to stalo. To malé přítulné kotě, které se ke mně včera lísalo, začalo rodit. Hezky u nás na terase.

Muž si myslel, že koná velkou potřebu, tak kotě z té terasy vyhnal.

"Jirko, to kotě rodí".

Porodila před naší terasou a starší kočky stály kolem ní, jako by jí hlídaly. Zvláštní společenství. Dokonce i zrzek, který loni nechodil na horní dvorek, tu byl. Bála jsem se, aby čerstvě narozenému kotěti neublížil a snažila se ho odehnat. Povedlo se, i za cenu, že mi sežral skoro celou mojí večeři. Můj muž, když začala kočička rodit, zalezl do apartmánu.

Pískající kotě si vzala malá kočička do zubů a zmizela po schodech někam na dolní dvorek.

Pak zmizely i další kočky.

Zbyla jen krev na chodníku.

Oplachovala jsem chodník, když přicházely Lenka s Danou. Vysvětlila jsem jim důvod svého zvláštního počínání a Lenka jen zkonstatovala, že tohle už fakt není chov koček, a že na to Luigi kašle. Dana se dokonce rozhodla, že půjde panu Lugimu vynadat. Měl štěstí, že tam nebyl.

Luigi se objevil asi za hodinu. Řekla jsem mu, že to malé kotě porodilo. S širokým úsměvem mi řekl:

"È la natura".

Já vím, že je to příroda, ale toho kotěte mi bylo líto a i těch ostatních koček, které byly oproti minulému roku nějak zanedbanější. Dana s Lenkou zaregistrovaly, že se bavím s Lugim a přišly také na kus řeči. A po chvilce se připojila i žárlivá Maria, která si Luigiho hlídá. A tak jsme se dozvěděly, že zrzek se jmenuje Titus a kočka, kterou jsem si loni pojmenovala jako Maminu, nosí hrdé jméno Kleopatra a je matkou všech starších koček.

Ostatní kočky se nejmenují. A když jsme se ptaly, kolik těch koček vlastně mají, oba se nějak nemohli dopočítat. Osm nebo devět? A Maria pak řekla, že ještě dvě kot'ata, která jsou malá, mají doma.

Usoudila jsem, že budou asi od trojbarevné kočky Majdy. Já si je na rozdíl od Lugiho pojmenovala už loni.

Ano, jsem kočkomil. Stejně tak i Lenka s Danou, které obě měly doma kočku a obě jí zajistily řádnou péči, než se vrátí domů. Shodly jsme se, že tohle už opravdu není chov koček, to je nekontrolovatelné množení.

Kočky nás provázely a staly se naší součástí na následující tři týdny.

Dovolte tedy, abych vás s hlavními protagonisty seznámila blíž:

Kleopatra, matka starších koček. Loni jsem jí začala říkat Mamina, protože čekala kot'ata.

Přítulná kočička, která vždy počkala, co na ní zbyde. Hlavně, když se nají ty mladší

Titus - oblíbenec pana Luigiho, který se loni neodvážil sem nahoru a vládl dolnímu dvorku.

Jeho konkurent Prašivec, který míval tento rajón pro sebe, už tu letos nebyl

Twiggi - krásná, štíhlá mourinka, starající se o dvě nezbedná kot'ata

a březí kotě

Majda - pojmenovala jsem si jí podle zbarvení (tříbarevná, májová)

Plachá kočička, která měla u domácích také dvě kot'ata

Modroočka - kotě, které mělo kot'ata a které se ještě občas chodilo napít ke své mámě Mamině Kleopatře.

Nejpřítulnější a mazlivá kočička, která dostala jméno kvůli modrému víčku

Bezedná - tohle jméno jsem jí dala proto, že byla schopná vyhnat všechny kočky od jídla a sežrat všechno sama.

Bylo mi jí však líto, chybělo jí oko.

Skupinové foto - Mamina, březí Modroočka hrající si s kotětem, druhé kotě a Twiggi

Ano, přiznávám se bez mučení - jsem kočkomilka. :-D

V deset večer přišla další bouřka. Musela být těsně nad námi, hromy se odrážely o pobřežní skaliska.

Noc byla bolavá, na jednom boku šlo ležet, ale na zádech a tom druhém to opravdu nešlo.

Pokračování příště.