O hřbitovech

     Hřbitovy bývají nazývany "místem posledního odpočinku", ale o odpočinku jako takovém by se dalo polemizovat. Je to odpočinek? Možná pro někoho ano, už ho nic netrápí, nic nebolí....

Samotné slovo hřbitov je ponuré, ale některé hřbitovy ponuré nejsou. Venkovské hřbitůvky hýří barvami, obklopené bílými zdmi a protože se tu každý s každým zná, jsou hroby upravené. Další působí majestátným dojmem, aleje stromů zastiňují mnohá umělecká díla. Staré hřbitovy jsou tajemné, jako třeba Malostranský hřbitov, na kterém se už dávno nepohřbívá.

     Jako malé dítě jsem chodívala na hřbitov často, babička bydlela kousek od něj a mě brávala sebou, když šla za tím svým Václavem. Pobíhala jsem mezi hroby, čímž jsem babičku zlobila. Vždycky říkávala, "Kdybys Václave tu holku viděl, jak tu lítá a chvilku nepostojí". A pak mu vyprávěla, co celé dny dělá a jak se jí daří.

     Mnozí vrstevníci a kamarádi měli ze hřbitovů strach. Vzpomínám si, jak si moji spolužáci kdysi chodili hrát do otevřené a opuštěné hrobky a já byla jediná holka ze třídy, která se tam šla také podívat. Ostatní holky se bály a já si tehdy vzpomněla na slova babičky, která říkávala: "Mrtví, ti už neublíží, živých se boj".

     Asi budu vypadat trochu divně, ale já chodím na hřbitovy ráda. Ticho a klid, které zde panují, mě naplňují takovou posvátnou úctou. Chodím mezi hroby, čtu si jména na náhrobcích a hledám někoho známého. Vzpomínám, jakou "práci" mi dalo najít hrob Franze Kafky na Vinohradském židovském hřbitově. A pokud někdo zavítá na Vyšehradský hřbitov, nemusí hledat nic - co hrob, to slavné jméno. A Slavín sám o sobě je památkou na největší osobnosti naší minulosti.

V Paříži na známém hřbitově Pére-Lachaise jsem našla hrob nejslavnějšího mima Jeana Gasparda Debureaua, který byl původem z Čech a jmenoval se prostě Jan Kašpar Dvořák, nebo hrob slavného polského skladatele Fryderyka Chopina, či hrob Oscara Wilda.

Při svých toulkách po archeologických areálech chodím po nekropolích a přemýšlím o těch, kteří tu leží a kolik času už uplynulo.

     V mém rodném městě při procházce mezi hroby jsme kdysi objevili ve společném vojenském hrobě z I. světové války chlapce, kterého měla ráda moje babička, a který se jí v těch hrozných válečných letech ztratil. Padl tam na severu a my, i když jsme ho nikdy nepoznali, mu z piety chodíme o Dušičkách posvítit.

     Chodím na hřbitovy ráda. Dnes, když jdu na hrob svého tatínka, mnohdy se přistihnu, že už jsem jako ta moje babička. Říkám mu, jakou by měl radost ze svých pravnuček a že umřel strašně mladý. Jsem bohužel už ve věku, kdy kolem mě umírá stále víc lidí. Proti tátovu hrobu leží můj spolužák a jeden z nejlepších kamarádů, které jsem kdy na škole měla, ob dva hroby zase spolužačka.

     A co mi vadí? Pominu-li opuštěné a zanedbané hroby, vadí mi vandalismus, který je často vidět. A nemusí se týkat jen rozbitých hrobů a poničených pomníků. Vandalismem je i krádež kytek z hrobu.

     Co dodat. Zanedlouho budou Dušičky a to na hřbitovy zavítají i ti, kteří se sem z jakýchkoliv důvodů dostavují jen v tyto dny a možná na Vánoce. Hřbitovy jsou v těchto dnech vyzdobeny a rozsvíceny. Bylo by hezké, kdyby to bylo i v jiné dny.