Čas od času mě moje cesta
zavede do rodného města.
Pak o životě přemýšlím
a v myšlenkách se ohlížím.
Byla jsem hodně zvláštní tvor,
poslouchala jsem tranzistor,
ladila rádia, jako byl "laxík"
a byla nadšená, hrál-li saxík.
A myšlenky své rozervané duše
jsem pilně, aniž někdo tuše
sdělovala jen papíru.
Prostě jen tak, či z plezíru.
Plakát Delona na stěně.
Dívala jsem se zasněně
na blankytnou modř jeho očí.
I dnes se z ní má hlava točí.
A platonické lásky muka,
když poznala jsem toho kluka,
co oči jako Delon měl
a modří svou mě prohlížel.
Psala jsem verše roztoužené
a čekala pak co se stane.
Ve škole jsem se trápila
v prospěchu jsem se horšila.
S mou láskou však byl brzy amen,
když držel jinou kolem ramen.
Dnes už vím, že potřeboval víc,
mě bylo čtrnáct. Co na to říct.
Stála jsem před pultem v obchodě
a snad i možná díky náhodě
si všimla, jak se na mě díval,
chlap, který tady také čekal.
Díval se na mě, jako by mě znal,
mě jeho pohled přitahoval.
Pak jsem si všimla očí Delona
a podlomila se mi kolena.
Z bývalé krásy jen oči zbyly,
mužovu tvář už vrásky kryly.
Jsi to ty?" se mě potom zeptal.
I na mě čas už stopy nechal.
Povídali jsme si vesele
vzpoměli na časy minulé.
"Prosímtě, kolik už je to let?"
"Představ si, že už šestačtyřicet".
Za tím vším spadla opona.
Milovala jsem Delona.
