Rok 2014 ve fotografiích - 2.pol.

Pokračování předchozího článku.

Červenec

Čas prázdnin je sousloví, které mě napadá, slyším-li červenec.

Coby dítě jsem pravidelně opouštěla prvního července své rodiště a odjížděla s rodiči a sestrou do Českého ráje. Věta, kterou jsem napsala zní tak, jako bychom jezdívali na letní byt. Dá-li se tedy "teletník" nazývat vilou a pobyt na táboře, kde můj táta dělal vedoucího a maminka vařila - ano, jezdívali jsme na letní byt. Tři týdny na táboře, po nichž následovaly další dva v podobě rodinné rekreace, pochopitelně stále ve stejném objektu. Každý červenec od mých ranných let až po práh dospělosti. Vždy 23. července jsem dostávala od rodičů čokoládu, v den svých osmnáctin jsem si tam, v Českém ráji, poprvé před nimi zapálila cigaretu.

Od doby, co jsem babičkou, se snažím věnovat se v červenci (a nejen v něm) co nejvíce vnučkám. Ráda bych, aby čas prázdnin prožily alespoň trochu aktivně a poznaly i kus naší krásné země.

Už jsem naznačila, že v tomto měsíci také slavím své narozeniny. I když slovo slavím je hodně nadnesené. Spíš tedy chystám, vařím, peču, griluju, hostím, kmitám... i když loni to bylo úplně jinak.

Nesmím se také zapomenout zmínit o fot'áku, o kterém jsem psala v kapitole věnované červnu.

První den po návratu z Itálie jsem si jela vyzvednout ten můj, který po pádu přestal ostřit. Nic jsem neplatila, prý bylo něco v softwaru. Podle papírů, které jsem k němu dostala, putoval na opravu až do Polska. A ten nový, náhradní? Reklamovala jsem ho v internetovém obchodě a vada byla pravděpodobně neodstanitelná. Po měsíci mi na účet byla vrácena plná cena. Dcera se tomu pochechtávala a říkala: "Teda mami, tímhle způsobem si půjčit na dovolenou fot'ák? To se ti fakt povedlo." :-D

Rytířka Sára

Nikdy nezapomenu na vyděšený výraz kluka o dvě hlavy vyššího a alespoň o pět let staršího, když Sára sundala přilbici:

"Ježišmarjá, já sem prohrál s malou holkou"!

Bílá paní Ema, která na rozdíl od své sestry s nikým nesoupeřila. To se pro dámu nehodí. :-)

Klerodendron, nebo také blahokeř (Clerodendrum thomsoniae), občas nazývaný "krvácející srdce",

začal kvést začátkem července

Nejen zábavou živ jest člověk.

Začínáme betonovat sloupky altánu, uvnitř jsou roxory, já je elegantně olepila zakrývací folií.

A zatímco děda míchá beton, holčičky v roli pomocnic donášejí vodu, aby měl beton tu správnou konzistenci.

Hortenzie v barvě modré

Hortenzie v barvě červené

Aby nedošlo k mýlce - fotografie jsou neupravované, protože to neumím

a navíc mám opravdu jen jeden jediný keř.

Vzhledem k absenci nejen času, ale i střechy u altánu, která by nás všechny mohla skrýt před slunečním

úpalem, či před nenadálým deštěm, jsem zvolila variantu restaurace. Nic jsem tentokrát nechystala.

Vše proběhlo v klidu, nikdo si na nic nestěžoval a věřím, že všem chutnalo. Příště to možná zopakuji.

Koncem července jsem jela do svého rodiště, rodiče měli oba koncem měsíce svátek.

Položila jsem kytičku, zapálila svíčku a chvilku si s nimi v duchu "pokecala".

A pak jsem jela do Německa koupit si svůj oblíbený "métský" salám a nějaké další drobnosti. Koupila jsem i krásně

barevné nafukovací balónky s tím, že se budou hodit při oslavě Sáruščiných narozenin. Krásné, barevné - bohužel

však nikoli nafukovací, ale na vodu. Holkám to vůbec nevadilo a v teplých dnech se s nimi docela vyřádily.

Srpen

Když se tak ohlížím za srpnem, říkám si, kde se stala chyba?

To, co se odehrálo tu nechci znovu detailně rozepisovat, protože je to nejen smutné psaní, ale i smutné čtení.

Toho veselého bylo od srpna nějak pomálu a já to navíc "korunovala" ještě otřesem mozku.

Pracovali jsme s mužem na střeše altánu, mnohdy až téměř "do padnutí". Stala jsem se počtvrté babičkou. Radost a dojetí z narození vnučky pak byly zadupány a my s manželem byli rodinou syna nazváni "hajzly". Abych se úplně nezbláznila, věnovala jsem čas vnučkám, alespoň jsem se o to snažila. Nezapomenu na jejich "nadšení", když jsme objížděli hobbymarkety, abychom dokoupili chybějící palubky na dokončení střechy altánu. I takové byly jejich prázdniny. Našel se i čas na návštěvu ZOO a párkrát i na kola. Kvůli altánu jsem nestíhala péči o zahradu a napadení rajčat plísní jsem zaregistrovala, když už bylo pozdě. Holt v deštích jsem necítila potřebu chodit ještě zalévat.

I přes "nepéči" se zahrada odměňovala úrodou (vyjma rajčat). Občas jsem nestíhala sklízet a jahody sežrali, či nakousali nenažraní slimáci. Bránila jsem borůvky a maliny proti drozdům. Z drobného ovoce, které se nezkonzumovalo, jsem stíhala po večerech vyrábět protlaky, které jsem zamrazovala. Marmelády se uvaří, až budu mít čas. Pekla jsem koláče s ovocem, vařila ovocné knedlíky. Prázdniny utekly tentokrát jako voda a
na jejich konci jsme i s Tomášovými rodiči oslavili Sářiny sedmé narozeniny. A to se nedávno narodila.

Ostružiny!

Když jsem před lety zasadila první keř, těšila jsem se na úrodu. Postupem času jsme sklízeli z jednoho keře průměrně 40 kg ostružin. Nešlo to všechno spotřebovat, proto jsem černé plody rozdávala po sousedech a kamarádech, či je nosila do práce. Manželovi kolegové si k nám chodívali sami natrhat. I tak něco spadlo. Zjistila jsem, že ze spadlého plodu vyrůstá nový keř, který má stejné vlastnosti, jako ten původní. Rostlinky jsem opatrně vyrýpla ze země, zasadila do květináčků a pak je rozdávala zájemcům. Bylo to ode mně pěkně krátkozraké, protože jsem si tím "zlikvidovala" odběratele zralých plodů ostružin. Všichni, kteří si je ode mně tak rádi brali, mají totiž na svých zahradách, ale i balkonech, své vlastní keře.

Letos jsme nechali s manželem třičtvrtiny úrody na keři. Sice jsem pár krabic ještě rozdala, něco si odvezla dcera, já sama si do mrazáku připravila 7 kg protlaku, ale i tak toho bylo ještě spousta. O něco se postarali ptáci, něco spadlo a zbytek kvůli deštivému počasí shnil na keři.

Podobnou fotografii ostružin, visících z pergoly na boku domu, už nepořídím.

Ostružina musí padnout jednomu z "územních požadavků", které vznesli syn a snacha. Chtějí přední zahradu. Prý tam vybudují dětské hřiště. Kromě toho, že musím zlikvidovat záhony s květinami a okrasnými keři, musím si také přestěhovat šňůry na prádlo. Když jsem mladým řekla, že mi nevadí, když budou děti občas běhat pod prádlem (mé děti i vnučky se tam také pohybovali či pohybují), odpověděli, že jim to ale vadit bude.

Jediné místo, na které mohu šňůry přestěhovat, je to, kde je ostružina.

Co je důležitější? Jednou za rok nadúroda ostružin, pro které už opravdu nemám odbyt, či usušené prádlo?

Až budu chtít ostružiny mohu zajít k jedné či druhé ze sousedek, či k Tomášovým rodičům na chatu.

To mě tolik nebolí.

Co mě opravdu bolí je to, že musím zlikvidovat to, co jsem svýma rukama za 40 let vytvořila. A to raději nepočítám finance, které jsem do zahrady vložila.

Když jsem sem totiž přišla, rostly tu bezinky, kopřivy, pýr a podobné rostliny.

Slunce zapadá nad zahradou

Měsíc má kolem sebe černé chmury

V ZOO a hlavně v Bororo bylo báječně, radovala jsem se s vnučkami a zapomínala na starosti

Holky, dneska těch koláčů budeme muset upéci víc. Nějak nám to překynulo.

Babi, co tam ten děda s tím kolem pořád dělá. To mu to trvá...

21. srpna 2014 jsem poprvé viděla svou vnučku

Krásných sedm let :-D

Září

Už jsem se zmínila o tom, že Sára začala chodit do školy. Začaly jí povinnosti, které si ale moc nepřipouští. Já jsem, coby dítě, bývala dost ctižádostivá a těšila mě každá dobrá známka. Prostě jsem byla šprt! Sára je jiná, z té určitě šprt nebude. Ale Ema? Do školy půjde letos, ale už ted' nabývám dojmu, že toho už umí víc než Sára. Že by se "pobabila"?

První záříjový víkend jsme trávili na chatě ve společnosti celé Tomášovy rodiny. Prožili jsme spoustu báječných okamžiků a nikoho z nás by nenapadlo, že se takhle vidíme všichni společně naposledy. Smrt si nevybírá.

Následující víkend jsem odjížděla na třídní sraz ze "základky". Nebylo mi dobře, ale cítila jsem jako svou povinnost tam jet, už jen proto, že jsem sraz spoluorganizovala.

A pak už jsem jen ležela v horečkách, dusila se kašlem, či se dusila i bez kašle. Nechala jsem propadnout lístek na předpremiéru muzikálu Sněhová královna. Později mi moje kamarádky z naší "kulturní party" řekly, že to stejně nebylo nic moc. Ale škoda těch tří stovek.

Víte, co je největší trest pro tak "ukecanýho tvora", kterým jsem? Když ztratí hlas. A to přesně mě postihlo.

Tak co? Těšíš se? Já vám ani nevím...

Na chatě se holky snažily pomáhat, protože nejen zábavou živ jest člověk

Na podzim truhlíky kvetou nejkrásněji

A rostou i houby. Nejím je, ale vášnivě ráda je sbírám

Klerodendron - mé krvácející srdce

Krvokvět (Haemanthus albiflos)

Znáte tuto květinu?

Dostala jsem jí před 40 roky od svého tehdy nastávajícího švagra, který mi jí předal s tím, že se kytička jmenuje krvokvět Kateřinin. Nikdy mi nekvetla, i když jsem jí věnovala náležitou péči. Předminulý rok jsem při přesazování zjistila, že má čtyři malé oddenky. Nevyhodila jsem je, ale naopak jsem je zasadila do malých květináčků a nechala je na poličce u okna v bývalé kuchyni. Ničemu nepřekážely, nevadily. Moc jsem je nesledovala, při zalévání dostaly svou dávku.

Při mé nemoci zaléval manžel. Přišel za mnou a sdělil mi, že mi kvete nějaká divná kytka, at' se na ní jdu podívat.

Květ krvokvětu mě překvapil, viděla jsem ho poprvé. Jen mi trochu vrtalo hlavou, proč není květ červený, když se květina jmenuje krvokvět. Už Vaškovi neřeknu, že mi před těmi lety nedal krvokvět Kateřinin, ale krvokvět bělokvětý.

V únoru to už bude dlouhých sedm let, kdy tu Vašek není.

Ta původní rostlina, kterou mám v kuchyni však stále ještě nevykvetla.

Říjen

Kašlající, nemluvící, v lepším případě jen chraptící. V lékárně jsem utratila nemalé peníze za Vincentku, pastilky s islandským lišejníkem, či šalvějí. Kupovala jsem nechutně drahé citrony a těšila se na to, až jejich cena klesne z 90 korun někam k rozumější ceně. Ve školce i v družině, kam jsem jezdívala vyzvedávat holčičky, si zvykli, že moc nemluvím. Můj pan doktor na ORL se na mě potutelně usmíval a říkal, že je to běh na dlouhou trat', ale když to vyjde, třeba si stihnu na vánoce zazpívat i koledy. Měla jsem další lístek do divadla, tentokrát na obnovenou premiéru muzikálu Kleopatra. Bála jsem se, že se rozkašlu a budu z divadla vyvedena. Zvládla jsem to a z muzikálu odcházela nadšená.

Podobně jsem zvládla vstávat denně ráno po šesté, svézt se s manželem do Řep k tramvaji a odtud pokračovat do Košíř hlídat nemocnou Sáru. Bojovala se 40°horečkami, se spálou, s bolavým zoubkem. Úterky a čtvrtky hlídávala Sáru druhá babička a já odvážela ve čtvrtek Emu do baletu. Volné úterky jsem se snažila udělat něco v bytě. Uspořádala jsem svou "smečku" koček, vyleštila svou sbírku milovaného modrobílého porcelánu a pustila se do štrykování. Počítač se mnou odmítal komunikovat a já ho zapínala výjímečně. O víkendech jsem si brala Emu, aby se alespoň dostala na chvíli ven. Poslední říjnový víkend jsem začala s prací, kterou nenávidím. Je to zazimování kytek, spojené s přípravou sadby na rok následující. Dělám to velice nerada, protože v této době vše nádherně kvete. Nerada, rok co rok musím zlikvidovat tu nádheru a ponechat jen to, co bude přezimovat. I když oproti roku 2013 letošní říjen dovolil kvést kytkám o téměř celý měsíc déle.

O státním svátku jsme s mužem zajeli na hroby a pak na nákupy do Německa. Kromě oblíbeného métského salámu jsme koupili i nějaké hračky dětem k vánocům.

Poslední říjnový den jsme odjeli i s holčičkama na kolaudaci nového švagrova obydlí, které bylo spojeno s oslavou jeho narozenin. Myslela jsem si, že se jen podíváme a hned zase půjdeme, ale zůstali jsme hodně dlouho. Bylo štěstím, že jsem sebou vzala antibiotika, která Sáruška dobírala.

Po více než dvou měsících jsem už PODRUHÉ viděla svou novou vnučku. Syn a snacha dostali stejnou pozvánku, jako my a mnozí další.

Kočka sem - kočka tam ... ani nevím, proč jsem je kdysi začala sbírat (toto je jen zlomek)

Ema ve Hvězdě v pozici modelky

Letohrádek

Ne, toto opravdu není pole. Louka na Vypichu se po více něž měsíci dosud nevzpamatovala po koncertu Kábátů

Konec října avizoval i konec kvetení v truhlících

Oběhla jsem dům a truhlíky si vyfotila

Už je to pod střechou

Sadba na příští rok je připravená

Stihla jsem to opravdu v minutě dvanácté - ráno už jsem fotila jinovatku na altánku

Holky sedící na závod'áku. Věřím, že až budou větší, bude jim děda vyprávět o jejich slavném předkovi

Bětuška téměř tříměsíční

I když se "mladí" usadili na úplně opačném konci, vnouček si nás našel

Ema má evidentně umělecké ambice

Listopad

V sobotu 1. listopadu jsem vstávala s bolestí v krku. Vzpoměla jsem si na předchozí večer a na paní, která na oslavu přišla smrkajíc, frkajíc a pak pronesla: "Půjdu někam stranou, abych tu neprskala na ty děti." Pak jsem v průběhu večera zaregistrovala, že sedí u stejného stolu jako my. Hlavně že "byla daleko od dětí".

Dopoledne volala dcera, že má Ema horečku: "Nojo, no, v poledne dobere Sára poslední antibiotika, tak proč by nemohla marodit i ta druhá, vid'." Přiznala jsem dceři, že ani mě není moc dobře, že jsme s Emou asi včera něco chytly. Naštěstí měl zet' první listopadový týden dovolenou. Ne, že by si ten termín vybral, ale nestihl si jí vybrat v řádném termínu a dovolená mu byla nařízena. Ema doma marodila pod dohledem tatínka, já si marodila sama. Opět, tak jako v září, jsem měla lístek do divadla. Přeci ho nenechám znovu propadnout. Začala jsem obvolávat kamarádky a nakonec lístek "udala" u sousedky, která od listopadu nastoupila důchod. S pocitem, že lístek tentokrát nepropadne, jsem se spokojeně kurýrovala.

Následující týden už jsem opět fungovala jako babička vodící vnučku do baletu. Ale dobře mi ještě moc nebylo.

Doma v teplíčku jsem pak štrykovala čepice a šály, dívala se na televizi a očekávala, co přijde.

Manžel oslavil narozeniny a dostal od dcery a zetě originální dárek - pozvání do restaurace. On totiž i druhý dědeček slaví narozeniny ve stejný den. Báječný oběd a ještě báječnější setkání.

Příští týden ve stejnou dobu a na stejném místě jsme se šešli při oslavě kamarádových narozenin. Jen sestava u stolu byla jiná. Kamarád pozval i syna se snachou a my měli možnost vidět už potřetí naší novou vnučku. Po obědě jsme se vrátili domů a mladí se přihrnuli za námi do bytu. "Pojd'me se dohodnout ..." tak začal syn. A zatímco vznášeli oba své územní požadavky, které neustále stupňovali, my s mužem stáli s prominutím jako dva pitomci, neschopni slova. My nic nepožadovali. O likvidaci toho, co jsem kdy na zahradě zasadila, jsem se už zmínila. Pak se nám podařilo alespoň obhájit, že si budeme moci nechat na chodbě malý botník, který tam stojí už dvacet let - oni tam chtěli parkovat kočár. Pak zazněla věta, že oni jsou čtyři a my jen dva, takže budou chtít do budoucna i naší bývalou kuchyň o rozloze sedm a půl metru. V ten moment se mi zatmělo před očima. To snad nemyslí vážně. Syn vyhrožoval, že nechá všechno přeměřit. Vždy se po své plamenné řeči obracel na svou ženu, usazenou u našeho stolu, co ona na to? A mě v ten moment došlo, že většina požadavků není z jeho hlavy. On, který byl vždy dominantní, přejímá názory své manželky. Až v tu sobotu jsem uvěřila své dceři, která mě utěšovala v srpnu poté, co jsem se sesypala, že pojmenování mě a manžela hajzly, není z jeho hlavy.

Začala jsem se bránit a snacha se na mě udiveně obrátila. Takovou mě neznala. Nemám ráda konflikty, pokud jsem některého účastna, nesu to hodně těžko. Preferuji slušnost, pokud někomu ublížím, omluvím se.

Já hloupá se totiž celou dobu ve vztahu ke snaše chovala ne slušně, ale přímo submisivně, dokonce by se dalo říci, že jsem aktivně provozovala rektální alpinismus. Myslela jsem si naivně, že si s ní vytvořím podobný vztah, jaký mám se zetěm. Přestala jsem se konečně plazit a ozvala jsem se. Odešli a mě bylo jasné, že tím to neskončilo.

V noci jsem nespala a druhý den jsem se totálně sesypala. Po třech dnech nespaní a trápení, kdy už jsem vypadala jako zombie, jsem vyhledala pomoc psychologa.

Možná i to vše, co jsem popsala bylo důvodem, že jsem v listopadu téměř vůbec nic nevyfotila, snad jen poslední čepice pro holky a pak rozsvícenou první svíčku na adventním věnci.

Poslední listopadovou sobotu se syn s rodinou nastěhoval do bytu po švagrovi.

Prosinec

Měsíc nabitý událostmi začal kalamitou. V pondělí 1. prosince jsem doma čekala na balík, ve kterém měl být dárek pro Sáru. Objednávala a zaplatila ho dcera a po dohodě ho nechala poslat k nám. Po zazvonění jsem si vzala kabát a klíče a šla pro balík. U branky mě v ledovém dešti doběhla snacha, která na mě křikla, že ten balík je pro ní. "Já čekám také, tak promiň". Cestou do domu jsem zaregistrovala, že její bunda zůstala viset na růži, asi jak spěchala. Nepříjemným hlasem mi sdělila, že si o moje růže zničila bundu, která je nová. Vzpoměla jsem si na doporučení psychologa ("zkuste najít na tom špatném něco pozitivního"), vzala zahradní nůžky a větev, která trochu vybočovala na široký chodník a okolo které všichni v pohodě prošli, jsem až u země ustřihla. Pohodila jsem jí do zádveří, pak jsem ostříhala asi dvacet poupat, která by ještě mohla v teple rozkvést a uložila nůžky. Když jsem otevírala dveře u domu, přišel balíček pro Sáru. S růžemi a balíčkem jsem vystoupala do patra. Růže jsem ponořila do vlažné vody ve vaně a šla zavolat dceři, že balíček je tu.

Na pohozenou větev jsem si vzpoměla v úterý. Teple jsem se oblékla a vyrazila z domu. Vše bylo pokryté souvislou vrstvou ledu, do popelnice jsem se nedostala. Vrátila jsem se do bytu a vzala fot'ák. Pak jsem zaregistrovala souseda také s fot'ákem: "Musím si tu krásu zdokumentovat, tohle není bílá, ale skleněná hora." Dala jsem mu za pravdu.

Tyto jediné rampouchy jsem otloukla, aby se ptáčci dostali k potravě

Ne všechna poupata, která jsem 1. prosince zachránila před ledem vykvetla, většina však ano

Jako dítě jsem se na 5. prosinec vždy těšila. Nešlo jen o nadílku, ale byla to taková předzvěst nadcházejících Vánoc. Jako dospělá ten den nemám ráda, protože mi zemřel táta. Pokaždé si na to vzpomenu.

Holky, nebojte, já vás nedám ...

Mikuláš byl laskavý, čert drsný - tak to má být.

Sára zazpívala písničku, Emě došla řeč

Co to tady je?

Že by tam taky bylo něco pro mě, vždyt' jsem byl celý rok hodný ...

Tak nic, třeba příště

Předvánoční přípravy vrcholily, pekla jsem, zdobila cukroví a měla k tomu dvě hodně šikovné pomocnice.

Už jsem se v několika psaných textech zmínila o tom, že vozím Emu do baletu.

13. prosince měla své první vystoupení pro veřejnost. Hodiny baletu začala navštěvovat v půlce září a moc jí to baví.

A krom toho, že jí to baví, asi jí to i jde, protože si jí, jako jednu z mála začátečnic, vybrala paní profesorka na vystoupení. Pro Emu to znamenalo mnohem více času při nácviku a pro mě prodloužené čekání před baletním sálem, někdy dokonce i o hodinu. Po baletu jsem jí vozila unavenou domů, kde většinou rovnou padla a chvíli odpočívala, než začala "fungovat".

Vystoupení začínalo v 16 hodin, účinkující tam museli být už ve dvanáct, aby se stihla generálka. Emu odvezli rodiče, vybavili jí batůžkem s jídlem a pitím. My, oboje prarodiče, jsme pak přišli až na vystoupení.

Ema je na začátku a i kdyby se nikdy baletu nevěnovala, bude se umět pohybovat a bude mít hezké držení těla. Podobně jako naše dcera, která chodila do baletu sedm let.

Antonio Vivaldi - Zima

Rolničky, rolničky .....

První honorář v podobě bonboniéry a růže

Vánoce za dveřmi, přede dveřni a už jsou tady ...

Na Štědrý den přišla dcera s rodinou. Od doby, kdy se narodila Sára, večeříme společně. Po večeři chodíme se zvonečky a prskavkami přivolat Ježíška.

Na Boží hod pozval manžel syna s rodinou a byla druhá nadílka, tentokrát Štědré odpoledne.

Na Štěpána dojel manžel pro holčičky a tradičně se šlo na jesličky. To, co předcházelo a pak i následovalo jsem popsala zde.

Vánočky se povedly

Prostřeno ke štědrovečerní večeři

Při čekání ja Ježíška jsem vyfotila růži, která prosinec - neprosinec vykvetla u domu + prskavku

Holky pod stromečkem

Holky rozbalující

Na Boží hod pro stromečkem "řádil" Jiříček

Bětušce to zatím bylo všechno fuk

Čekání před kostelem Panny Marie Andělské

Jesličky: "A babí, víš to, že se tady nesmí fotit?"

Fotila jsem nenápadně, bez blesku - tak jako v letech předcházejících

S Emou na Hradě

Závěr roku byl podobný jeho začátku. Opět jsem onemocněla. Tentokrát to nebyly dutiny, ale skolila mě střevní chřipka a to parádně. Pozitivní na tom je to, že jsem tentokrát nepřibrala žádná kila navíc. Dietu jsem držela ještě i na Nový rok. Manželovi jsem však přichystala Silvestrovské pohoštění. Chtěla jsem mu vynahradit to, že se od mého onemocnění na Štěpána, byl nucen živit zbytky z Vánoc.

Jaký byl rok 2014?

Pro mě byl rokem změn, ztrát a malých radostí.

V domě, kde od
roku 1974 bydlím, už asi nebude nikdy ta pohoda, která tu bývala.

Přišla jsem o dva báječné lidi, po kterých zůstala v mém životě mezera.

Stala jsem se po čtvrté babičkou, ale pro děti mého syna asi nebudu nikdy tou, kterou jsem pro Sáru a Emu. Bohužel!

Ve společnosti Sáry a Emy se mi dařilo občas zapomínat na to, co mě trápí. Bohudík!

Zaznamenala jsem i malý úspěch - byla jsem požádána jednou institucí o fotografie, které se stanou součástí výstavy.