Italský deník - 15. část

Pokračování předchozí části

Úterý 27. června 2017

Probudila jsem se už před pátou a byla rozhodnutá jít fotit východ slunce. Vstala jsem a podívala se z okna směřujícího k moři. Bylo pozdě, slunce už vyšlo a zlatilo vrcholky palem. Chtělo by to vstávat o něco dříve. Vrátila jsem se zpátky do ložnice a povedlo se mi znovu usnout. Napodruhé jsem se vzbudila až kolem půl osmé a muž vstával chvilku po mně.

Po snídani jsme se vydali na pláž. Před jedenáctou se objevila Andrea, aby osvěžila Filípka. Hlásila, že má už jen zvýšenou teplotu, ale moc se prý v noci nevyspali. Řekla jsem jí, že jsem se ráno chtěla stavit a zeptat se, jak je malému, ale když jsem viděla zavřené dvěře, dál už jsem nešla.

Na pláži jsme vydrželi do půl dvanácté a cestou zpátky jsme se stavili u bývalých sousedů. Filípek byl bledý, ale věnoval mi jeden ze svých neodolatelných úsměvů a mně došlo, že už snad konečně antibiotika zabrala a malému klučíkovi je už o něco lépe. Cestou k apartmánu jsem se zase belhala, Noha opět začala bolet, ale tak nějak zvláštně a neobvykle. Bolest tentokrát vystřelovala od kotníku do patní kosti. Znám klasický výron kotníku, znám bohužel i ostruhy, ale tohle bylo něco jiného. Posledních pár kroků po kamenech už bylo hodně bolestivých a já měla pocit, že se mi bortí klenba. Nohu jsem si chladila studenou vodou a pak si konečně vybalila pantofle na klínku, o kterých jsem byla přesvědčená, že jsem si je vezla sebou zbytečně a že je povezu zpátky zabalené už z domova. Pomohlo to! Možná k tomu dopomohla i siesta.

Po ní jsme se vydali opět k moři. Foukal poměrně ostrý vítr a hnal vlny ke břehu. Alespoň trochu ochlazoval vzduch. Nevýhodou byly opět zavřené deštníky. Za chvilku dorazila Andrea s dětmi, aby znovu ochladila Filípka. Nechala nám tam Nikolku a ta chtěla jít do vody. Ale co ty vlny? Dala jsem jí kruh a odhodlaně jsme se spolu vydaly vstříc rozbouřenému živlu. Nedošly jsme daleko, vlna, která se proti nám zvedla nás obě spláchla. Byla jsem mokrá jako krysa včetně vlasů. Nikča se dala do pláče, byla také kompletně spláchnutá. Došly jsme k lehátku a pak sledovaly mého muže, který si umanul, že ty vlny asi přepere. Párkrát ho moře posadilo na zadek a smály jsme se nejen my dvě s Nikolkou, ale i někteří, kteří seděli kolem na lehátkách.

Zvlášť po tom, co jsem pronesla: "Hemingway".

"Co to je, babi?"

"Stařec a moře."

To už se smáli všichni.

Hemingway

Proč mi to moře pořád podráží nohy?

Na lehátku, pozorujíce mokrý živel, jsme vydrželi do půl páté. Nikolka chtěla domů a ani nás netěšilo sezení a sledování vln.

"Co ta tvoje noha?"

"Teď je to v pohodě."

Vrátili jsme se do rezidence, odevzdali Nikolku a pak se rozhodli, že se zajedeme podívat do kopců, do městěčka Civita. Ukrajinští sousedé, kteří v sobotu odjeli, říkali, že je to tam moc hezké.

Sprcha, převléknutí a hlavně pevné obutí.

Vyjížděli jsme před pátou hodinou.

"Vzal jsi mapu?"

"Ne, a ty jo?"

Vzala jsem tedy na milost navigaci a cestou z Villapiana Scalo jsem jí zprovoznila. Cesta, rovná jako podle pravítka, nás vedla do kopců. Až tam se začala klikatit. Fotila jsem si okolní hory z okénka, občas mi muž udělal malou zastávku na focení. Noha vůbec nebolela.

Kochali jsme se nádhernou přírodou Národního parku Pollino.

V řečišti Raganella moc vody nebylo

I most byl v danou chvíli poněkud zbytečný

Silnice se pak začala ještě více stáčet a stoupat.

V Civitě jsme zaparkovali na náměstí. Zaujaly nás dvojjazyčné nápisy a já přemýšlela, co je ten druhý jazyk.

V trafice jsem si koupila jako suvenýr tři pohlednice a pak si všimla publikace o městě. Koupila jsem si jí také. Starý pán, který byl v trafice jako zákazník, či stálý host, se nás zeptal, jak se nám líbil Ďáblův most. Odpověděli jsme, že jsme teprve teď přijeli.

"Ten musíte vidět."

Zorientovali jsme se podle šipek a vydali se podívat na most.

Směrovky byly
po celém městečku a pak na jedné z křižovatek končily. Do jednoho z domů přijížděl autem pán a my se ho šli zeptat, kudy se vydat. Ukázal nám správný směr a když jsme se ho ještě zeptali, jak je to daleko, odpověděl: "Deset minut."

To dáme.

Muž sice pronesl, že už známe dokonale ty italské míry a že i ten časový údaj musíme brát s rezervou. Vzpomněla jsem si přitom na jednu z dovolených, kde i v propozicích bylo uvedeno, že pláž je vzdálena 800 metrů, aby to pak ve skutečnosti bylo 2,5 km.

V zatáčkách byla cesta dolů hodně příkrá

Občas tady asi padá kamení

Šli jsme po vydlážděných serpentýnách, klesajících do hlubokého údolí.

Cestou dolů jsme potkávali ty, kteří už u mostu byli a stoupali nahoru. Noha držela, ale už v polovině sestupu, kdy nebyl vidět jeho konec, jsem litovala, že jsem se rozhodla sem jít. Klesající slunce ozařovalo už jen část nádherné přírodní scenérie. Byla jsem si vědoma toho, že nás potom bude čekat výstup zpátky do městečka a že to bude hodně náročné.

Dala jsem se na vojnu, musím bojovat.

Sestup dolů do kaňonu řeky Raganello nám trval hodinu. To se nám těch avizovaných deset minut poněkud protáhlo. Ale i kdybych nefotila a v prudkých zatáčkách nedělala krátké kroky, aby se znovu neozval kotník, za deset minut bychom to fakt nedali.

Ďáblův most

Odměnou za sestup dolů byl úžasný most, který byl nedávno zrekonstruovaný. Pod ním tekla horská řeka a nad ním se vypínaly vysoké skály. Na škodu bylo jen to, že jsme tu byli v pozdní hodinu a kaňon už byl částečně ve stínu.

Ale i tak to byla úžasná podívaná.

Raganello, které je od roku 1987 přírodní rezervací, je jednou z nejkrásnějších soutěsek v Itálii. Je součástí Národního parku Pollino. Dělí se na vysokou soutěsku a nízkou rokli. Lemují jí dva skalní útvary Timpa di Porace-Cassano (1637m) a Timpa di San Lorenzo (1652 m). Řeka Raganello pramení v Monte Pollino (2226 m) a její tok po 32 km ústí do Jónského moře. Kromě jedinečné flóry se zde můžete setkat i se zástupci fauny, jako například s liškou, kunou, lasicí, orlem skalním, sokolem, poštolkou a několika vzácnými druhy žab.

Ďáblův most, překračující ve výšce tok Raganella je mistrovským dílem místních řemeslníků. V roce 1998 se zřítil, ale byl nově přestavěn do původní podoby.

Most překračuje soutěsku, která je hluboko pod ním

Řeka Raganello z mostu

Po ochozu, vlevo na fotce, jsme vystoupali nahoru, doufajíc, že shora bude hezký pohled na most.

Nebyl, ochoz poněkud zatáčel

Tak ještě pár fotek a pohledů na krásnou přírodní scenérii, kterou dotvořili ruce těch, kteří přemostili Raganello a čekal na nás návrat, tam někam, hodně vysoko.

Stoupali jsme pomalu, v každé druhé serpentýně jsme odpočívali. Co já? Já mám astma a občas mi dochází dech. Většinou to kamufluji focením.

Ale odpočíval i můj muž a bylo na něm vidět, že i on toho má "plné kecky".

Most pod námi

Raganello v krajině, která se otevírá

Raganello je v létě jen divokým potokem, ale když přijde tání .....

V jedné zatáčce si muž kýchl a ze zahrady jakéh
osi pracoviště přírodovědného muzea, kolem kterého jsme šli dolů, mu popřál někdo hodně zdraví. Muž poděkoval a oba jsme pozdravili neznámého. Z keřů se vynořil starší usměvavý pán, který se s námi dal do řeči. Ptal se, jak se nám líbil kaňon, odkud jsme. Když jsem se ho zeptala na zahradu, vysvětlil nám, že tu zkoumají chování rostlin v prostředí, kde jsou velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Asi tu bude v noci pěkná kosa, pomyslela jsem si. Pak nám ve finále popřál krásný zbytek pobytu v Itálii a hlavně v Kalábrii. Rozloučili jsme se a zaregistrovali, že má za plotem zaparkovaného malého fiátka.

"Hele, kolik by si asi řek, kdybychom se ho zeptali, jestli nás neodveze nahoru?"

Manželova otázka mě rozesmála.

Oba jsme po chvíli zaregistrovali někde nad námi zvuk auta. Zanedlouho se v jedné ze zatáček objevilo bílé auto. Starší pán se vyklonil z okénka a ptal se, zda se dá dole někde otočit. Řekli jsme mu, že jsme turisté a nevíme to. Mohl by to však vědět pán z muzejní zahrady. Stoupali jsme, odpočívali a když jsme byli asi ve dvou třetinách výstupu, dojelo nás bílé auto, které se očividně dole někde otočilo. Pán na nás zamával, zastavil kousek nad námi a zeptal se, zda chceme odvézt nahoru. Neváhali jsme ani vteřinu. Paní si sedla dozadu, mému mužovi řekla: "Avanti".

Kdyby tak tušili, jak nám pomohli.

Ale asi to věděli, když viděli dva rudé, zadýchané a unavené poutníky. Zeptali se, kde máme auto. Byli z Říma a měli ubytování v hotelu u Sibari. Znali Prahu, prý už v ní několikrát byli. Nechali jsme se vysadit nahoře na náměstí, kousek od kostela. Poděkovali jsme za svezení a vzájemně si popřáli hezký zbytek dovolené.

Cesta od mostu na náměstí nám i se svezením trvala více než hodinu.

Kostel, kolem kterého jsme šli do kaňonu a který jsme si chtěli prohlédnout, byl už zavřený. Před tím v něm byl pohřeb a nám přišlo hloupé tam vlézt.

I když zvenku působí nenápadně, uvnitř je určitě krásný

Městečko Civita, které se také nazývá "Země mezi kameny", leží ve výšce 450 m nad mořem. Je obklopeno okolními horami, které tak trochu mohou za ten druhý název. Místo bylo osídleno už v 9. století př. Kr. civilizací Enotri a jeho historie je podobná místům, ležícím na pobřeží Jónského moře.

Bylo součásti Magna Grecia a jeho území patřilo Sybaris. Mezi roky 289 - 282 před Kr. bylo dobyto a dostalo se pod římskou nadvládu. Bylo zde vybudováno Castrum Sancti Salvatoris.

Po rozpadu Římské říše se stalo součásti Byzantské říše a z tohoto období se tu zachoval řecký kostel.

V období saracénských invazí bylo roku 1040 téměř zničeno a vypáleno.

Území městečka pak vládli Normané, Švábové, Anjouovci a od roku 1442 Aragonci.

Král Ferrante Aragonský daroval toto území albánskému knížeti Georgeovi Castriotovi, který byl také znám pod jménem Scanderbeg, a který se svým lidem uprchl z Albánie před Turky. Díky Albáncům, pro něž se místo mezi horami stalo útočištěm, bylo mezi roky 1467 - 1471 vybudováno starobylé středověké městečko. Scanderbeg pak z vděčnosti pomáhal Aragoncům v bojích proti Turkům.

Scanderbeg

Dodnes v Civitě žije historické společenstsví italských Albánců (Arbëresh), kteří si zachovali nejen mluvený jazyk svých předků, ale i historické kroje, zvyky a rituály. Je zde i Muzeum albánské kultury. Město je charakteristické svými úzkými středověkými uličkami s otevřenými prostory, které se navzájem prolínají. Charakteristické jsou komíny, které jsou mnohdy uměleckými díly a také mluvící domy.

Radnice, samozřejmě dvojjazyčně označená

Jeden z "mluvících domů". Má oči, nos a ústa, kterými oslovuje návštěvníky

Civita je známá také jedinečnými zakončeními komínů.

Co kus, to originál. (Oskenovaná pohlednice)

Mezi skalami

Prošli jsme si městečko, které nám svými dvojjazyčnými nápisy připomnělo náš první pobyt v Itálii a zejména přejezd Apenin přes Passo Albano. S albánskými obyvateli, kteří tu žijí, je možné se setkat na více místech.

Nakonec jsme se odměnili zmrzlinou. Sedíc pak venku u stolečku jsme sledovali cvrkot kolem. Docela nás pobavil italský tatík, který zaparkoval před cukrárnou a odvedl dovnitř své dva synky. Po chvíli se zevnitř ozval řev jednoho z nich, protože mu rodič pravděpodobně koupil malou zmrzlinu. Vyšli ven a tatík se snažil hysterického kluka uklidnit. Ten po něm nejprve hodil zmrzlinou, řval na něj nadávky a pa
k do táty začal kopat. Druhý synek tiše ulizoval ze svého kornoutku. Tátovi asi bylo hloupé kluka potrestat. Můj muž jen ucedil, že by si kluk zasloužil dostat pár přes zadek. Řev neustával, tatík se rozhlédl, pak zavedl řvouna za auto a tam mu jich pár naložil. A byl klid. Vím, že dnes je trend netrestat tělesně děti, ale občas není zbytí. Já osobně bych mu už jednu flákla po té, co by po mně hodil tou zmrzlinou.

Vrátili jsme se zpátky k autu a muž mi oznámil, že jsme našlapali devět a půl kilometru. Sjeli jsme z kopců dolů na pobřeží a vraceli se do rezidence. Na chvilku jsme se zastavili u baru na kousek řeči s Helenou. Parta z Ústí, se kterou se vídáme na pláži nás obdivovala, že jsme došli až dolů k Ďáblovu mostu. Jedna z žen prohlásila, že už to zkoušela dvakrát, ale pokaždé se jí udělalo zle, prý asi od tlaku, takže sestup dolů vzdala. Dokonce se ptala, zda mi bylo cestou dolů dobře.

Muž si pak dal lehkou večeři a já jen pití. I když jsem měla v Civitě jen sorbetto, byla jsem sytá. Po večeři dorazila Nikolka, které se prý po nás stýskalo. Později dorazila i Andrea s Filípkem, který už vypadal docela dobře, i když ho sužoval ošklivý kašel. Nikča ještě nechtěla domů, takže jsem slíbila, že jí přivedu. Když jsem jí odváděla domů, projela nohou tak ukrutná bolest, že jsem byla ráda, když se mi podařilo dobelhat se zpátky k našemu apartmánu. Sedla jsem si na terasu, bolavou nohu si dala na další židli. Uvědomila jsem si, že mě tohle mohlo potkat dole v kaňonu Raganello. Při té představě se mi udělalo zle od žaludku.

Co bych dělala?

A co by si tam se mnou počal můj muž?

Nohu jsem si máčela a pak jí natírala nějakým balzámem, který mi věnovala Andrea. Prý je proti bolesti. Ta však neustávala. V noci jsem se převracela, kotník bolel jako čert. Hledala jsem tu nejvhodnější pozici, abych mu ulevila.

Pokračování příště.