Italský deník 6 Brindisi

Brindisi

pokračování předchozí části deníku.

Pondělní ráno bylo prosluněné a po včerejším dešti nebylo ani památky. Vstávali jsme brzy a po snídani vyjeli do Lecce. Tentokrát ne za památkami, ale na tradiční trhy, které se tu konají každé pondělí a pátek. Dovolená se nám nachýlila do své poslední třetiny a ta, jak známo utíká nějak rychleji. Nakoupili jsme nějaké věci, udělali radost sobě a doufali, že stejnou budou mít i ti, pro které jsme také něco nakoupili.

V městečku Surbo, které leží při dálnici v těsném sousedství Lecce, jsme si zašli na pizzu. Během svých cest Salentem jsme si slušně zmapovali místa, kde se dá poobědvat. Většina podniků totiž otevírá až kolem 17 hodiny. Pizza byla výtečná.

Pak zpátky do auta, kterým jsme pokračovali do města, kterým jsme už při svých cestách projížděli mnohokrát a tím je Brindisi. Opět jsem zalitovala toho, že tištění průvodci zůstali doma.

"Tak kam to vezmem?" zeptal se mě muž před sjezdem z dálnice. "Víš co, tady jsou šipky na "porto", tak se zajedeme podívat do přístavu na lodě a pak se uvidí." Uvidělo se ještě dříve, než jsme dojeli k přístavu. Všimla jsem si značení na centrum města, takže jsme odbočili z původně zamýšleného směru a vjeli Porta Lecce do města. Jeli jsme mezi hotely a vysokými palmami a hledali místo, kam bychom mohli zaparkovat auto. Naše počínání bylo marné, místo pro auto jsme neobjevili. Při projíždějí po bulváru, který se jmenuje Corso Garibaldi, jsem opět zaregistrovala šipku, ukazující směr do přístavu. "Víš co, pojedeme do toho přístavu." Bulvár se svažoval k moři a já si všimla označení parkoviště. Vjeli jsme dovnitř. Obrovité parkoviště s množstvím volných míst, napravo zed', vlevo plot a za ním obrovský trajekt. Na parkovišti se pohybovali námořníci a můj muž znejistěl. "Hele, mě to připadá, že to není pro civily, jako jsme my. Asi to bude nějaké námořní parkoviště." Vystoupila jsem z auta a šla se zeptat námořníků. S úsměvem mi sdělili, že tady klidně můžeme parkovat třeba i týden, prý si tu nechávají auta ti, kteří cestují dál lodí.

Manžela to uklidnilo. Vytáhl z auta kameru, batůžek s pitím a tatrankami a vyrazili jsme parkovištěm kolem lodi. Na konci parkoviště byla budova pro výběrčí a závora. Visel tu i ceník a mě zaujaly ceny. Jestli je tohle pravda, tak je to jedno z nejlevnějších parkovišt', kde jsme kdy nechali auto.

Přešli jsme rušnou Via del Mare a vydali se po schodech do míst, kterými jsme před několika okamžiky projížděli. Staré domy a dlažba, tolik podobná dalším historickým centrům, nám napověděla, že máme správný směr. Jen jsem si vzdychla a zalitovala znovu zapomenutého průvodce.

Dnes, když píšu tento článek a dívám se do mapy, zjišt'uju, že jsme měli štěstí, když jsme na ty schody vstoupili. Ještě větší však mohlo být, kdybychom se od zaparkovaného auta vydali opačným směrem.

Porovnávám fotografie s mapou a dívám se, kudy jsme šli - Via Madonna della Scala, Via Santa Lucia a byli jsme znovu na Corso Garibaldi. "Tak kam ted'?" ptal se manžel. "Copak jsem tady už někdy byla? Víš co, půjdeme támhle nahoru a pak se uvidí. Maximálně se vrátíme sem a odtud do přístavu k autu trefíme."

Corso Garibaldi - tady opravdu není kde zaparkovat

Stoupali jsme v horkém odpoledni směrem nahoru a vyhledávali občasný stín, který poskytovaly stromy. Slunce se nám opíralo do zad. Na vrcholu stoupání mé srdce zaplesalo.

I místní obyvatelé vyhledávali stín, vzadu v průhledu je vidět kostel Santa Maria degli Angeli

Naproti supermoderní budově, která jak jsme zjistili, je sídlem divadla, byly pozůstatky staré brány a zdí, obklopené o něco málo novějšími budovami. Našli jsme to, co jsme chtěli. Vedle pozůstatků vykopávek stojí archeologické muzeum, jsou v něm údajně památky z doby říše římské, šperky, sochy z nekropolí a věci vyzdvižené z mořského dna. V době našeho pobytu byla siesta a muzeum bylo zavřené.

Vlevo Verdiho divadlo, vpravo kousek historie

I vykopávky mohou vypadat krásně

Kontrast - staré versus nové

Na stejném náměstí stojí také palác Granafei-Nervegna.

Byl postaven v renesančním slohu s patrnými barokními vlivy v roce 1508

Dívali jsme se na zdobené renesanční domy, na nádherné balkóny a po Via Duomo došli na náměstí před katedrálu.

Katedrála nese název Navštívení Panny Marie a Svatého Jana Křtitele. Byla vysvěcena papežem Urbanem II. už v roce 1089.

Několik fotografií katedrály a pak jsme vstoupili dovnitř. Interiér mě ohromil a já tu udělala několik obrázků.

Původní stavba z roku 1140 získala v roce 1743 barokní podobu. Za oltářem je dochovaná mozaika z roku 1178 s vyobrazením výjevů o Rolandovi.

Mozaika s Legendou o Rolandovi byla pod sklem, foto je spíš jen ilustrační

Kaple Nejsvětější svátosti s Poslední
večeří Páně

Poslední večeře Páně v detailu

Roku 1193 zde byl korunován králem Sicílie Norman Roger a ve stejném roce se zde oženil s Irene, dcerou císaře z Konstantinopole. Roku 1225 si tu císař Fridrich II. bral za ženu Jolandu Jeruzalémskou.

Katedrála je pozoruhodná i tím, že od doby svého vzniku v 11. století přestála už sedm zemětřesení.

Na náměstí u katedrály je k vidění Arcibiskupský palác, Loggia křižáků a Loggia Balsamo ze 13. a 14. století.

Pohled na katedrálu

Detail hlavního portálu - Sv. Leucio, Sv. Theodor z Amasea - patron města Brindisi, Sv. Vavřinec z Brindisi a Sv. Justýn.

Sochy jsou vysoké 2,90 m a byly instalovány v roce 2007 při poslední rekonstrukci.

Arcibiskupský palác

Mariánský sloup před katedrálou

Loggia Balsamo

Loggia křižáků

Po opuštění katedrály jsme se vydali po Via Colonne, která je obklopená paláci ze 17. a 18. století a došli jsme na vrchol širokého schodiště, které je známé jako Scalinata Virgiliana (Vergiliovy schody). Toto místo označuje konec nejvýznamější antické silnice Via Appia, která sem vedla z Říma od brány Porta Capena. Mramorová deska na domě č. 46/48 označuje místo, na němž stál dům, ve kterém v roce 19 př.Kr. zemřel básník Vergilius.

Z vrcholu Vergiliových schodů je báječný výhled na moře,

zoomem jsem si přitáhla něco, o čem nic nevím a nic jsem nezjistila. Možná jsou to skladiště, nebo doky, nevím.

Sloup Colonna Romana je vysoký 19 m a vedle něj stojí podstavec druhého z románských sloupů. Ten je od roku 1666 v Lecce, kam ho město Brindisi darovalo. Musela jsem se pousmát, když jsem zaregistrovala, že na památce, kam chodí asi většina turistů, si udělali hnízdo mořští rackové.

Od Colonna Romana jsme se vrátili zpět na Piazza Duomo a já si teprve tehdy uvědomila, že campanilla - zvonice je průchozí.

Těch průchodů jsme našli ještě bezpočet, vedly odněkud někam. Některými jsme prošli, některé nebudily moc důvěru, těm jsme se raději vyhnuli.

Z Piazza Duomno jsme pokračovali po Via Tarantini hledat další památky. I když jsme byli bez mapy či průvodce, orientovali jsme se díky tabulkám, které na ně upozorňovaly.

Další památkou byl kostelík s kruhovým půdorysem San Giovanni al Sepolcro, který je známý také jako Kostel Božího hrobu a který býval v 11. století křestní kaplí. Zdobí ho fresky ze 13. století a má pozoruhodný portál na severní straně se sloupy nesenými lvy. Byl založen templáři podle vzoru skalního dómu v Jeruzálémě. Bohužel, byl zavřený.

San Giovanni al Sepolcro - sloupy u portálu jsou na zádech lvů

Dalším byl kostel San Benedetto vystavěný kolem roku 1100. Byl součástí kláštera a v roce 1866 byl opuštěn. Začalo ho proto využívat město. V padesátých letech 20. století byl kostel znovu vysvěcen a je využíván pro církevní účely.

Vedle kostela San Benedetto je vidět vstup do úřadoven města (se zábradlím)

Brindisi není jen přístavním městem, ale je i sídlem stejnojmenné provincie. Kolem úřadu provincie jsme došli na náměstí Piazza Santa Teresa. Zde stojí stejnojmenný kostel, který byl vybudován v barokním slohu v roce 1670. Jako další, i tento byl zavřený.

Úřad provincie

Santa Teresa

Z Piazza Santa Teresa, na kterém stojí mramorový památník věnovaný obětem 1. světové války jsme sestoupili po schodišti, uprostřed kterého stojí další památník, tentokrát věnovaný obětem 2. světové války.

Ze schodiště jsem vyfotila hrad a válečné lodě v přístavu. Na konci přístavu u hradu je ostrov, který je však veřejnosti uzavřen. Slouží potřebám armády a je na něm výcvikové středisko.

Hrad Brindisi a lodě, ze kterých jde strach

Pokračovali jsme pak po pobřežní komunikaci, vedoucí podél Seno di Ponente (vnitřní přístav). Fotila jsem si jachty kotvící u mola, proplouvající lodě a na druhé straně i uličky starého města.

Pak mě zaujala zvláštní stavba na druhém břehu. Zoomem jsem si jí přiblížila, vyfotila a pak zkoumala, co by to mohlo být. Všimla jsem si děla, pak ve výřezu nahoře sochy z bílého mramoru. Až později, když jsem se dostala ke zdroji informací, jsem zjistila, že se jedná o památník padlých italských námořníků, který byl vybudován v roce 1933. Je to vysoká věž ve tvaru kormidla.

Památník padlých námořníků

Podél přístavu jsme pokračovali dál, fotila jsem opět kotvící či plující lodě i ty velké, čekající na rejdě, či budovy kolem pobřežní promenády. Vzpomínala jsem na mládí a svou jachtařskou minulost.

Došli jsme pod Vergiliovy schody a já si vyfotila románský sloup tentokrát z žabí perspektivy. Vyfotila jsem i něvěstu se ženichem, kteří na schodech pózovali profesionální fotografce.

A pak už naše kroky neomylně směřovaly k parkovišti, kde jsme nechali auto.

Najednou jsem si připadala jako kočí, kterému cvrnkly o čepici pomyslné tři oříšky. Do očí mě praštilo velké "i".

"Hele, tady je infocentrum!"

Dostali jsme tedy na závěr našeho putování historickým centrem Brindisi mapu. Moc milá paní nám křížkem označila místo, kde jsme. Netušila, že už jdeme zpátky z výletu. Parkoviště, kde na nás čekalo auto, bylo opravdu už jen pár kroků.

Podobně jako v Maglii - kdybychom od auta šli na druhou stranu ....

Ne nelituji toho. I když jsme prošli třetinou, či možná jen čtvrtinou historického centra, viděli jsme spoustu zajímavých míst, které jsme si sami našli. Myslím si, že jsme neminuli nic podstatného, co historické centrum Brindisi nabízí.

Naše putování, či chcete-li bloudění, je nakresleno tmavě červenou barvou

Na parkovišti jsme si zašli na záchod, hlavním důvodem bylo to, že jsem se báječně zapatlala tatrankou, kterou muž nosil celou dobu v batůžku. Potřeba až tak akutní nebyla, v tom horku se mé tekutiny poněkud odpařily. Vyjeli jsme z parkoviště, zaplatili jen něco málo přes 1 € (ta cedule opravdu nelhala).

Projevila jsem přání podívat se ještě na veliké lodě. Vyjeli jsme na kopec proti historickému centru a vjeli do terminálu pro odbavení. Ne, tam už nebyl žádný prostor pro prohlídku, natož pro focení. Když jsme úředníkům vysvětlili, že opravdu nejedeme do Albánie, začali se smát a otevřeli nám bránu. Co si o nás mysleli, nevím. Každopádně jsme je asi pobavili.

Vyfotila jsem si alespoň malý kostelík u hřbitova a nedaleko stojící moderní kostel.

Ciao Brindisi!

A jako tradičně, něco z dějin tohoto města:

Místo na jaderském pobřeží, které je chráněné, bylo ideálním místem pro založení osady a současně i přístavu už v době bronzové, přibližně v XVI. století př. Kr., jak dokládají nalezené pohřební nádoby. Později zde stála mykénská osada. Po té se toto území dostalo pod nadvládu kultury messapi a místo neslo název Brunda, což znamená hlava jelena. Při pohledu na mapu vypadá toto pojmenování jako velice logické. Už v VII. století př. Kr. messapinci provozovali námořní spojení s druhým břehem Jadranu a plavili se také po Egejském moři, jak dokládají četné archeologické nálezy.

Později následovalo osídlení řecké a od roku 267 př. Kr. bylo toto území podmaněno Římany. Latinský název města byl Brundisium. V období římské nadvlády zažívalo město svůj "zlatý věk".V roce 190 př. Kr. tu zakončili Římané slavnou Via Appia dvěma mramorovými sloupy, které shlížely na lodě vyplouvající z přístavu. (Při zemětřesení v roce 1528 byl jeden ze sloupů poškozen. Byl pak roku 1666 darován a vztyčen v Lecce). Končila tu také Via Appia Traiana.

Zdroj: www.viaappiaantica.com

Brindisi zajišt'ovalo spojení s východním středomořím a bylo nejdůležitějším přístavem celé říše. Odtud odplul Julius Caesar a Octavianus, aby dobyli Egypt. Připlula sem Agrippina s Germanikovým popelem. Přistál tu i básník Vergilius po cestě z Řecka a také tu 21.září roku 19 př.Kr. zemřel.

Brindisi bylo hlavním přestupním místem mezi východní a západní částí říše.

V pozdějších dobách se stalo klíčovým bodem pro křižáky a poutníky směřující do Svaté země.

Role přestupního místa městu zůstala v podstatě do dnešních dní.

Po zániku Římské říše začalo město pustnout. Bylo pak obsazeno Ghóty. V roce 674 se stalo majetkem Langobardů, vedených Romualdem a čelilo mnoha útokům Saracénů. Roku 838 se vrátilo pod nadvládu byzantských císařů, kteří město ovládali do roku 1070. V tomto roce se Brindisi stalo součástí Apulijského vévodství. Roku 1132 došlo k povstání a město ovládli Normané. V tomto období byla zahájena stavba episkopální katedrály a začalo také budování hradu. Město dosáhlo nového rozkvětu v souvislosti s poutníky do Svaté země a s křižáckými výpravami, které odtud odplouvaly.

Roku 1348 postihla Brindisi morová epidemie a došlo k vysokému úbytku obyvatel.

Od roku 1496 do roku 1509 bylo město pod nadvládou Benátek a pak přešlo pod španělskou vládu. V této době došlo k úpadku námořní plavby, přístav byl zanášen naplaveninami. Až v roce 1775 pod vládou Ferdinanda IV. Bourbonského došlo k oživení námořní plavby a zejména k vyčištění vnitřních přístavů.

Po sjednocení Itálie v roce 1860 nastal nový rozkvět přístavu, který se tak stal důležitým centrem pro obchodníky putující do Indie a dalších míst, která byla součástí Britského impéria.

V období 2. světové války, zejména díky strategickému významu, sídlilo v Brindisi Velitelství spojeneckých sil a město se tak stalo cílem několika bombových útoků. Jako zajímavost lze ještě uvést, že tu byl po útěku z Říma od září 1943 do února 1944 v azylu italský král Vittorio Emanuele III. se svou rodinou.

Současné Brindisi má kolem 95000 obyvatel.

Městský znak Brindisi - v erbu je hlava jelena a dva románské sloupy

Brindisi patří ke známějším místům jihu Itálie, už jen proto, že se dostalo do povědomí svým přístavem, odkud odplouvají mimo jiné trajekty mířící do Řecka, Turecka či Albánie. Možná mnozí čtenáři už toto město navštívili a něco z jeho památek měli možnost vidět.

Slůvko "brindisi" ovšem také značí přípitek. Vzpomínám na náš druhý pobyt v Itálii, kdy jsme neznali z tohoto jazyka téměř nic a kdy se naše konverzace neobešla bez slovníku. Tehdy nás pozvali naši italští sousedé z vedlejšího bungalovu na televizi, abychom viděli slavné Palio. Jejich pozvání nám tlumočila delegátka Kristýna, která na rozdíl od nás, mluvila italštinou plynule. Neměli jsme tušení co to je Palio a oč se jedná, ale sousedé byli milí a velice přívětiví a nám připadalo hloupé jejich pozvání odmítnout. Takže slovník do ruky a šlo se. Musím přiznat, že nejen díky slovníku, ale i jejich lahvi Grapy, ke které v průběhu odpoledne přibyla ještě naše lahev Ferneta, jsme se sousedy navázali přátelství, které trvá dodnes. Maurizio a Flavia se stali našimi přáteli. Pozdním odpolednem se pak z verandy jejich bungalovu ozývalo: "brindisi italiano" a také "brindisi ceco", podle toho, čím jsme si právě připíjeli. Navíc jsme se posilněni alkoholem obešli bez slovníku a v podvečer se šli společně vykoupat. To, že ten den nebyl nikdo na pláži nám pranic nevadilo. Skutečnost, že vlála černá vlajka, jsme nezaregistrovali. Skákali jsme do vln, blbli a přemýšleli, proč plavčík střídavě píská a řve, mává rukama a zběsile běhá po břehu. Na dovršení přátelství jsme večer vyrazili společně na diskotéku, kde se dokonce i můj netančící manžel svíjel na parketu. Při vzpomínce se usmívám a v myšlenkách zdravím do Riva del Garda.

Cestou zpět jsme udělali malou zastávku v "supermercatu" u dálnice, kde jsme nakoupili potraviny, zejména pití, které nám došlo, pečivo a nějakou zeleninu. Manžela pak napadlo jít se podívat do oddělení elektra. Přišel s vítězným úsměvem a do vozíku vložil redukci. "Koupil jsem jí pro souseda. Kdyby jí náhodou v Otrantu sehnal, nevadí, budeme jich mít víc."

Po příjezdu do rezidence jsme zazvonili na sousedy s tím, že jsme jim koupili redukci. "Ježišmarjá, kde jste jí sehnali? Já ani syn jsme nešli na pláž, sběhali jsme celý město a nesehnali jí. Kolik vám za ní dám?" Souseda jsme evidentně překvapili a náš nákup jsme pak večer společně zapili sklenkou dobrého místního vína.

Pokračování příště. :-D